Pád 2 34 AB
Ne.
Prostě ne.
Tohle ne.
Tohle bylo to poslední, co mi chybělo.
Minerva stála u stolu bledá jak stěna a čekala, co řeknu. Vlastně jsem byl rád, spíše jsem čekal, že bude rudá a bude křičet, ale momentálně se jí nedostávalo sil.
Co jsem mohl říct?
Jistě je nějaké vysvětlení, nějaké racionální vysvětlení… nějaké PŘIJATELNÉ vysvětlení!
Potter prostě není Zmijozelovým dědicem, a basta. Já už na to přijdu.
V Nebelvíru nemůže být nikdo Zmijozelovy krve. Prostě ne. To už bych se Severusem nevydržel.
"Je to nesmysl, Minervo," řekl jsem tak klidně, jak jsem to dokázal.
Nezdálo se, že by se uklidnila, a já jsem horečně hledal vysvětlení.
Nezdálo se, že by se uklidnila, a já jsem horečně hledal vysvětlení.
Hadí jazyk! V Nebelvíru! Ještě že nevěřím na karmu, už bych musel přemýšlet, co jsem komu udělal.
Bloudil jsem očima po místnosti ve snaze najít nějakou, alespoň chvilkovou, záchranu. Bylo něco po čtvrté, nikdo po mně v tuto hodinu, kdy se neví, jestli je den nebo noc, nemůže čekat zázraky. Jak se to vůbec dozvěděla? Bradavické tamtamy jsou asi ty nejrychlejší na světě. I na kouzelnické poměry. A od té doby, co se tu volně pohyboval Lockhart, byly testovány každým dnem. Pro naše obrazy byl zajímavým zpestřením a všichni portrétování se předháněli v nejčerstvějších novinkách.
"Jak si můžete být tak jistý, Albusi? Něco v něm Ho tenkrát zastavilo."
"Ale Minervo, myslím, že tohle už jsme vyřešili."
"Co když se mýlíte? Jistě, nepopírám moc oběti jeho matky, ale co když v tom bylo ještě něco jiného? Můžete to vyloučit?"
No, to jsem nemohl.
Potřeboval jsem si nutně promluvit s někým informovanějším, s někým, kdo byl osobně přítomný… Byly tu dvě možnosti - Severus nebo Zlatoslav…
Takže tu byla jedna možnost.
A za dvě tři hodiny už stejně svítá…
Rozhodně jsem se zvedl ze židle.
"Jdu za Severusem," oznámil jsem.
"Jdu s vámi," ožila Minerva.
Co se dá dělat…
Hadí jazyk v Nebelvíru!
A já měl takovou radost, když se tam dostal!
Hlavou mi vířily nejrůznější teorie, jedna šílenější než druhá. Muselo tu být nějaké vysvětlení. Jednoduché a uspokojivé. Jen jsem ho neviděl.
Schody jsme scházeli celou věčnost. Proč naši zakladatelé stavěli tu školu tak velkou? A proč to následující generace jen přistavovaly a přistavovaly? To snad všichni čekali nějakou populační explozi? A k čemu ta pohyblivá schodiště? Kdo chce třikrát skončit někde jinde, než se konečně dostane tam, kam původně chtěl?
Potřebujeme tu potrubní poštu.
Možná jsem měl poslat sovu a zavolat Severuse nahoru.
Jenže on by jistě nevstal a tvrdil by, že žádnou zprávu nedostal.
Zvlášť kdybych napsal, že jde o Pottera…
Konečně jsme se dostali až dolů. Rázně jsem zabušil na dveře, abych vzbudil svého oddaného zaměstnance. Když nemůžu spát já…
Počkal jsem asi deset vteřin, pak jsem zaklepal znovu.
Uvnitř se něco pohnulo a my zaslechli šouravé kroky blížící se ke dveřím. Pomalu jsem se připravil na neodvratné hromobití.
Klika se pohnula a dveře se pomalu otevřely.
No, byl jsem připraven na hodně otrávený obličej. Severusův. Ale ve vzniklé štěrbině se objevil bledý a znechucený obličej Juliin. Vlasy měla rozcuchané a nevrle na mě zamžourala. Cítil jsem, jak Minerva za mnou zalapala po dechu.
"Mohla byste mi zavolat Severuse?" Rozhodl jsem se nedat na sobě znát překvapení. Asi jsem to mohl čekat. Ti dva spolu trávili až příliš času.
"Hm," zavrčela, ale k mému překvapení se nevrátila dovnitř, nýbrž se zachumlala do pláště, beze slova se proploužila kolem nás a vydala se do ztemnělé chodby a po schodech vzhůru.
Mám pocit, že mi spousta věcí na téhle škole uniká. Téhle generaci vůbec nerozumím. Nebo je to jen tím Zmijozelem? Nerozumět Zmijozelcům zase není až tak zlé…
Nakonec jsme skončili před dveřmi do jejího bytu. Vytáhla hůlku a otevřela. Následovali jsme ji do první místnosti.
"Počkejte tu, prosím," řekla odploužila se k dalším dveřím. Otevřela je - a zavolala do tmy u vnitř: "Severusi, máš tady návštěvu!"
"Je noc," zněla odpověď.
Toho jsem si byl taky vědom…
"Řekni, že jsem u sebe," pokračoval.
"To asi neprojde, odsud jsme teď přišli."
"Tak o mně nevíš."
"Když jsem říkala, že máš TADY návštěvu, myslela jsem TADY."
"Řekni Lockhartovi, že ať ho napadlo cokoli, mě to nezajímá a asistovat mu při tom nebudu, i kdyby mě k tomu nutil samotný Pán zla."
"Ten ne."
"Lockhart nebo Pán zla?"
"Oba."
Další zavrčení a tlumené kroky. Za okamžik už stál Severus na prahu a já byl rád, že jsem tu ředitelem, protože jinak bych mohl být ohrožen na životě. Soudě podle jeho výrazu. Asi jsem si na rozhovor nevybral tu nejlepší chvíli… Ovšem ta u Severuse není nikdy…
Žádné komentáře:
Okomentovat