33. kapitola

Pád 2 33

---

"Ty prostě nemáš smysl pro humor," smála jsem se, protože Severus se mračil dost za nás oba dohromady a jistě ještě za pár dalších lidí.

"Jestli si myslíš, že jsi první, kdo mě nařkl z něčeho podobného, asi tě zklamu, ale nejsi
- a určitě ani poslední," ucedil a jeho obočí se stáhlo ještě hlouběji.

"Jednou najdu něco, v čem budu originální, neboj," slíbila jsem.

"Začni hledat." Led by nemohl být studenější.

"Ale no tak…. Co je tak špatnýho na tom, že by Potter mohl být Zmijozelovým dědicem?" Ne, nebyla to vážně míněná otázka. Ale byla to otázka, co musela být vyslovena.

Proč?

Protože ačkoli na to od té chvíle myslel neustále (i když opravdu nechtěl), stále mu to dokázalo zvednout mandle, když se to vyslovilo nahlas. Což byla šance, kterou jsem nemohla nevyužít. Já měla mandle zvednuté zhruba deset let. Byl čas na výměnu rolí.

Šlehl po mně očima, ale pak se znovu stáhl do sebe a zachmuřil.

"Chlapec, který přežil… Chlapec, který navzdory předurčení skončil v Nebelvíru… Chlapec, který porazil Ty-víš-koho… Teď se nám to posouvá na rodinný konflikt."

Nemusel ani číst mé myšlenky - dala jsem si záležet, aby ani jedné nezůstal ušetřen.

O Voldemortově spříznění se Salazarem Zmijozelem se nepochybovalo, takže kdyby i Potter byl Zmijozelovým dědicem, měli bychom tu cosi jako bratrovražednou válku. V širším slova smyslu. To by bylo sousto pro Ritu Holoubkovou!

"Začínáš mluvit jak ta čarodějnice ve věži."

"Když už je řeč o Sibyle…"

"Žádná řeč o Sibyle, žádná řeč o Potterovi, žádná řeč o Zmijozelovi!"

Přimhouřila jsem oči a pak mi koutky úst vystřelily vzhůru. "Dobře. Takže když se vrátíme ke Zlatoslavovi-"

"Vrať se, ke komu chceš, ale mě tu nech umřít."

"U mě v pokoji umírat nebudeš, na to zapomeň. Jestli chceš umřít, jdi si k sobě do sklepení."

"Tam je zima."

"Aspoň tě to zakonzervuje, déle nám vydržíš."

" Tohle se musí prostě vysvětlit jinak." Hypnotizoval plameny v krbu, zatímco venku začínalo hustě sněžit.
No fuj. Už jen při tom pohledu jsem se zachvěla chladem
a odporem vůči tomuhle protivnému ročnímu období.

"Samozřejmě. Buď připustíš, že je Zmijozelův praprapraprapraprapra…potomek, nebo holt hadí jazyk není jen výsadou Zmijozelovy krve." Sice jsme neměli doklady, že by hadím jazykem hovořil někdo jiný než čarodějové ze Zmijozelova rodu, ale (nejen) podle mě byl nesmysl, aby byla tato schopnost omezena pouze na jediný rod. Mohl k tomu být náchylnější, ale nedokázala jsem si představit, že by se paralelně, nezávisle nemohl vyskytnout někdo další.

Vstala jsem, abych přihodila poleno do ohně. Dokud z krbu sálalo horko, byla jsem spokojená. Nevrátila jsem se ale zpět do křesla, nýbrž přiklekla vedle zdrceného Severuse. Ne že by mi nějak zvlášť tahle jeho sklíčenost vadila a já ji nepřenesla přes srdce, kdepak… Ale byla už noc, a dokud bude Severus v takovéhle náladě, tak ho od sebe nedostanu. A při mém štěstí se ráno přijde informovat Brumbál. Nebo Minerva. A je určitý okruh lidí, které tu nemusejí najít.

Zlehka jsem ho vzala za ruku a počkala, až se stažené obočí trochu rozestoupí a on vezme na vědomí mou přítomnost.
Po několika vteřinách párkrát mrkl a překvapeně na mě shlédl. Usmála jsem se na něj a myslela na to, že jsou dvě v noci a já už konečně chci skončit v posteli a strávit tam pokud možno celou zimu. MUSELA jsem ho odsud nějak dostat.

"Měl by ses jít vyspat, už nejsi nejmladší a měl bys dbát na pravidelný denní režim."

"Moc si nevyskakuj, jinak ti připomenu, kdy ses narodila ty."

Tohle byla podpásovka.

Na chvíli mi sjelo obočí ještě níž než jemu a zlostně jsem si měřila tu vybledlou tvář. Člověk se s ním snaží jednat v rukavičkách, jde mu o jeho blaho…

"Ty budeš ráno mrtvej a já budu mít kruhy pod očima. A Minerva vyvodí závěry."

"Tady jde o Pottera!" snažil se mi to vysvětlit.

"Tady jde vždycky o Pottera!" vypěnila jsem a zaryla nehty do jeho ruky. "Ale protože Potter není můj syn, tak mě to nezajímá! Zatraceně, vždyť není ani ze Zmijozelu! Jestli chceš něco otravného a všudypřítomného, Zlatoslav bydlí jen kousek vedle."

Zůstal na mě zírat a obočí se mu zas stahovalo do té nebezpečné linky. Druhou rukou jsem nahmátla v kapse pláště svou hůlku a pevně ji sevřela, odhodlaná se případně i bránit - i kdybych ho tou hůlkou měla zabodnout. Byly dvě, skoro u postele mi trůnil někdo, kdo měl být zalezlý o několik metrů hlouběji, a snažil se mi zase vymluvit do hlavy díru postřehy o někom, o kom jsem nepotřebovala slyšet ani za denního světla. A za tohle mohl Lockhart s tou svou sebeobranou!

"Půjdu se projít," uzavřela jsem to, abych se nemusela dívat na tu hromádku neštěstí, co se zoufale snažit vymyslet důvod, proč Potter junior nepatří do Zmijozelu. Mimo toho zanedbatelného faktu, že ho tam prostě NECHTĚL. Byly dvě, já byla ospalá a Potter mi byl ukradenější než počet krys na pozemcích Prasinek nebo počet šupin na těle norského ostrohřbetého draka. Čím déle tu Potter byl, tím více mi pil krev, protože jsem byla přesvědčená, že bych víc spala, i kdybych tu měla vlastní mimino.

Jestli jsem čekala, že to Severus pochopí a zvedne se, šeredně jsem se spletla, protože ani nezaznamenal, že jsem odešla. Pořád mu to hlodalo v hlavě. Spojení Zmijozel - Potter bylo na velmistra lektvarů prostě příliš.

Na chodbách byla zima. Venku sněžilo a já se proklínala, že jsem se víc neoblékla. Jistě, vždycky tu
byla možnost otočit se a vrátit se. Ale já trucovala, takže to ještě chvíli nepřipadalo v úvahu.

Napadlo vás někdy, jak pitomý nápad to je, vypadnout z vlastního tepla do venkovní zimy, abyste naštvali někoho, kdo tím pádem zůstane spokojeně sedět ve vašem teple - a navíc mu ani nedojde, že by měl mít špatné svědomí? Zatraceně dobře jsem si uvědomovala, jak je mé jednání nesmyslné a kontraproduktivní
- ale aspoň proto, abych se udržela ve špatné náladě, jsem to prostě musela udělat.

Abych si ukrátila čas a aspoň trochu zahnala myšlenky na vlezlý chlad, křehnoucí končetiny a nadcházející nachlazení, začala jsem si v hlavě přehrávat nejrůznější scénáře, jak by asi reagoval Brumbál, kdyby jeho oblíbenec skončil ve Zmijozelu a skutečně se prokázalo, že je Salazarovým dědicem.
Co bych dala za to, být u toho, až zjistí, že jeho chráněnec má hadí jazyk! Ale on už něco vyšpekuluje, aby dokázal, že Harry nemá s Voldemortem a nikým z celého toho rodu nic společného. Tím jsem si byla jistá.

Do rána bude bílo. A zase budu mít načvachtáno ve třídě...

Z pochmurných úvah o nezvratnosti střídání čtyřech ročních období (přičemž to teplé a slunečné se tu nikdy nijak extra nekonalo) mě vytrhly hlasy hádající se kdesi kousek přede mnou. Ani jsem nepostřehla, že jsem se na své potulce vydala vzhůru, a nesledovala jsem, kam mě odvezla pohybující se schodiště.

V první chvíli jsem se chtěla obrátit a odejít, přece nebudu poslouchat cizí rozhovory, ale když ženský hlas vylétl o oktávu výš a zmizel z něj ten věčný zastřený tón, zarazila jsem se. Sibyla opustila věž? To byla událost, k níž docházelo jen párkrát do roka.

"Na to ani nemysli!"

Potom se její hlas zase ztišil, takže už jsem ničemu nerozuměla. Slyšela jsem je, že mluví dost dlouho. Opatrně jsem se připlížila blíž, přičemž jsem se cítila jak naprostý idiot, a nahlédla za roh.

Dobře, tak jsem se spletla. Nebyli tak blízko. Museli být ještě o patro výše. To se mi nechtělo riskovat. Zas tolik jsem zvědavá nebyla.

"Tvůj problém je, že všechno bereš příliš tragicky. Podívej se někdy na věci jako normální člověk." Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to promluvil Zlatoslav. Ten? Tady? A mluvil se Sibylou?

"Jmenuj příklad."

"Já."

"Jako ty se budu na věci dívat, až budu duševně chorá."

Blížili se. Bleskově jsem zajela zpátky za roh.

"Trocha optimizmu by tě nezabila."

"Aby nezabila tebe."

"Že by další věštba?"

Vědma něco zavrčela. Začala jsem pomalu ustupovat pryč. Bylo načase vrátit se do tepla. A Severuse do sklepa. Pro dnešek už jsem měla informací až příliš. Tohle moje fantazie nerozchodí.

Vpadla jsem do ložnice jak hurikán, takže jsem Severuse vzbudila. Kdybych přišla o pět minut později, asi by už stekl z křesla dolů. Takhle se zase vyhrabal do polohy sedmo a rozmrzele na mě zaostřil, jako bych se snad měla omluvit, že ho ruším.

"Sibyla a Zlatoslav se znají," vypálila jsem na něj tu žhavou novinku.

"Všichni cvoci se znají," řekl bez zájmu a zabalil se do pláště. "Určitě jim pořádají nějaké seznamovací kurzy."