31.kapitola

Pád 2 31

---

Vzala jsem si poslední eseje s sebou do postele. Než usnu, něco ještě stihnu přečíst. Navíc jsem si nebyla úplně jistá, kdy budu schopná usnout, protože představa Severuse, jak stojí tváří v tvář Zlatoslavovi s hůlkou v ruce, v sobě měla cosi podmanivého a nutila mou fantazii produkovat nejrůznější bizarní obrazy. Věci opět nabraly spád tím správným směrem - už brzy bude po Lockhartovi a já budu mít o starost méně. Pak už zbývá jen vyřídit ten nezdravý zájem Filche o opice, Severuse o Luciuse a můj nevyžádaný pobyt tady a bude…

Rufus se mi uvelebil na rameni a moudře se zahleděl do pojednání jednoho mrzimorského třeťáka o soužití kouzelníků a mudlů ve viktoriánské Anglii. Dle jeho výrazu se dalo soudit, že s některými tvrzeními nesouhlasí. Byla pravda, že závěrečné tvrzení, že vrcholu politické a ekonomické moci dosáhla viktoriánská Anglie díky početným kouzelníkům v řadách poradců královny Victorie, bylo poněkud odvážné a teorie, že za Commonwealth nesl přímou zodpovědnost Darius Křivooký, který se mimo jiné zabýval i mudlovskou optikou a snahami aplikovat její poznatky do kouzelnického světa, byla vskutku originální - i když o třicet let mimo. Podívala jsem se na jméno. To jsem si mohla myslet. Frankie Samuel. Co se dá čekat od člověka, kterýmu dají rodiče jméno Frankie? Kdyby to byl aspoň Frank, Franklin, Francis…

Další esej mě nenechala na pochybách, že tohle bude taky stát za to. Téma: Byl Joseph Bazalgette, autor návrhu londýnské kanalizační soustavy, čaroděj? Jak tahle otázka vůbec mohla někoho napadnout? Sjela jsem očima na konec pergamenu, kde mě čekala překvapivá odpověď - nebyl.

Zavřela jsem oči a v duchu začala počítat do dvaceti. Rufus mi během čtení nadrobil do vlasů nějakou sušenku, co někde ukradl, a teď mi vybíral drobky. Ještě štěstí, že se mi Damien nechodil do postele pochlubit s ulovenýma myšima.

Přečetla jsem ještě tři další eseje, než jsem je definitivně odložila, vytřepala hlavu a přikryla se dekou.
Rufus se mi přesunul na břicho a já věděla, že dnes se mi zase bude zdát, jak na mě spadla zeď. Nebo lavina. Ale neměla jsem to srdce Rufuse odložit stranou - nebo spíš bylo pravým důvodem vědomí, že sotva usnu, stejně se tam zas přesune?

Vzbudil mě Damien, když si mi ráno lehl na krk, takže když mě o deset minut později přišel vzbudit Severus, byla jsem ve sprše a zbavovala se posledních zbytků sušenky z vlasů.

"Zatraceně, Severusi!" vyhrkla jsem, když jsem vylezla ven zabalená jen v ručníku a uviděla svého hosta sedícího v křesle a bez hlubšího zájmu čtoucího nějaký kus papíru. "Nemůžeš klepat jako všichni ostatní lidé?"

"Klepal jsem," odvětil a ruka s lístkem mu klesla do klína. "Asi jsi mě neslyšela."

"Byla jsem ve sprše."

"To by mohl být ten důvod," pokýval hlavou.

"Co kdybych tu-" radši jsem se zarazila a nechala to vyplynout do ztracena.

Přehodila jsem přes sebe ještě župan a natáhla ruku k Rufusovi, aby se mi mohl zas vyšplhat za krk. Zrovna nedržel nic v rukou, takže to bylo bezpečné. Zachytila jsem Severusův pobavený pohled, ale ignorovala jsem ho. Zato Rufus ho sledoval ostřížím zrakem a kryl se mi za hlavou. Zřejmě se někde potkali - v mé nepřítomnosti. Pokud šlo o zvířata, působil na ně Severus stejně neodolatelným dojmem jako na lidi. Mudlové tomu říkají charizma.

Já otravnost.

No, mám i jiné výrazy… To se mění dle situace.

"Tak kdy máte ten slavný den?" rychle jsem převedla téma jinam a doufala, že ho nezavede zpět.

Protáhl bledý obličej.

"Za týden."

"Dostanu oficiální pozvánku na tu událost?" rýpla jsem si.

Protáhl obličej ještě víc, ale k mému překvapení odpověděl: "Myslím, že na tvé pozvánce už Lockhart pracuje dva dny. Budeš tam mít jeho fotku a vlastnoruční podpis."

"Och," dostala jsem ze sebe. To byla asi tak jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla.

"Sám bych to neřekl lépe," utrousil otráveně.

Měl pravdu. Zlatoslav se stavil v jedné z odpoledních přestávek, se zářivým úsměvem na líci. Pohupoval se ze špiček na paty a zpět, když jsem mu otevřela, a v očích mu tančily jiskřičky. V prvé chvíli mě napadlo, jestli se taky dokáže někdy tvářit (a vypadat) tajemně, ale vzápětí jsem tu myšlenku setřásla, protože jsem si vzpomněla na jeden z našich nedávných rozhovorů a trochu mi přelétl mráz po zádech. Ačkoli jednou se to hodilo, nepotřebovala jsem ve svém okolí nikoho, kdo by byl schopen - a ochoten - manipulovat s lidskými vzpomínkami. Ne že bych tak moc trvala na tom, aby si všichni kolem mě všechno pamatovali, ale já si své záležitosti pamatovat chtěla - i tu díru, kterou pořád nějak nejsem schopná zaplnit…

Roztáhl ústa do širokého úsměvu - neubránila jsem se pomyšlení na to, o kolik stupňů bělosti se moje a jeho zuby rozcházejí. Nikdy se s ním nikde nenechám vyfotit, o tom jsem pevně rozhodnutá.

Zamával mi před očima obálkou, jejíž obsah měl být zřejmě tajný, ale protože tu ještě ve vzduchu byly cítit omamující chemikálie ze Severusova oblečení, utajeno nebylo nic. Zatímco mluvil a mluvil (Docela mě zarazilo, když jsem si uvědomila, že vlastně už chvíli mluví, ale já ho vůbec nevnímám. Zkusila jsem se pár vteřin soustředit - a usoudila, že jsem o nic nepřišla, takže jsem zase vypnula.), otevřela jsem obálku a s úžasem zírala na pečlivě poskládaný, navoněný fialkový papír popsaný zdobným písmem a vonící po - levanduli? Všemu samozřejmě dominovala pohybující se = usmívající se Zlatoslavova fotografie. Až po chvíli mi došlo, že bych možná mohla aspoň zavřít pusu.

"No…" zkusila jsem mu vrátit úsměv, i když zdaleka ne tak široký a oslnivý, "Děkuju, opravdu. Jen nevím, co bych… Máte tam přece Severuse."

"Myslel jsem, že budete ráda," blýskl zuby, spokojený sám se sebou. A se svou prací.

Na tomto místě musím připustit, že právem. Jestli se kdy budu vdávat, požádám ho, jestli by mi nenavrhl svatební oznámení. Pokud by tedy souhlasil, že jeho fotografie tam nebude…

"To jsem," ubezpečila jsem ho. "Zkusím se dostavit."

Ve skutečnosti bych si to za nic na světě nenechala utéct. Bezprostřední touhu po Lockhartově smrti jsem sice již překonala, ale upřímně - nějaké zbytky touhy po krvi stále zůstaly.

Větší zbytky.

Potěšeně se usmál a odšustil.

Mé oči znovu sklouzly na pozvánku. Bezmyšlenkovitě jsem přešla pokoj a posadila se do Severusova křesla. Kochala jsem se kudrlinkami zdobícími Zlatoslavovo písmo. Ve srovnání s ním škrábu jak kocour. Kočka. Tohle nebylo písmo - to bylo namalované! Možná bychom v Bradavicích měli zavést krasopis. Někteří studenti by se třeba naučili aspoň čitelně psát -
když už ne úhledně. Odložila jsem to menší umělecké dílko na stolek, fotografií dospod - na ten obličej jsem koukat nemusela - a teprve v tu chvíli jsem zaregistrovala nenápadný bílý lístek, ten, co ráno četl Severus. Asi ho tu musel zapomenout. Natáhla jsem se pro něj a přelétla ho očima.

To nebylo Severusovo!

To bylo moje!

Zaťala jsem zuby.

Sice se nejednalo o nich choulostivého, ale bylo to osobní a nespadalo to do oblasti, kam by měl spadat Severus. Tohle bylo soukromé. Naši mě zvali na nějaký menší povánoční večírek, neopomněli se samozřejmě zmínit, že tam bude i Rupert - zřejmě se snažili nějak vzkřísit vztah, který se ale odehrával jen v jejich představách. Super. No, takže Ruperta čeká báječná povinnost seznámit svou bývalou skoro přítelkyni se svou současnou skutečnou. Možnost, že by nepřijel, jsem vyloučila - byl mým rodičům lepším synem než já dcerou. Ne že by mu to dalo moc práce. Jelikož jsem v dětství byla dost často "odkládána" k příbuzným, vypěstovala jsem si k rodičům spíše nějaký druh partnerského vztahu. Když nad tím přemýšlím, matku chytly mateřské pudy, až když se rozhodla sehnat mi chlapa. Naše představy o mém ideálu se ale diametrálně lišily.

Budu muset co nejdřív vyrazit do Londýna a sehnat si nějaké slušnější šaty. I když psali "menší oslava", bylo mi jasné, že mezi matčiným "menší" a mým "menší" je prostor, kam se vejdou desítky lidí.

Že bych si taky někoho přivedla?

Prošla jsem své možnosti.

Asi se budu radši tvářit jako stará panna a s neupřímným přátelským úsměvem odpovídat na otázky příbuzných až z pátého kolena, proč jsem tam sama.

Nejradši bych vyrazila do Prasinek k Aberforthovi, ale ještě mě čekala hodina.

Padla na mě deprese. Už jsem se fakt těšila na to, až studentům odevzdám jejich opravené eseje a konečně se toho nadobro zbavím. S většinou jsem už opravdu nechtěla mít co do činění. A když jsem se pak dívala do jejich tváří, nabyla jsem dojmu, že oni taky ne.

Byly tu ovšem ještě jedny tváře. Zahlédla jsem je, když jsem opustila svou třídu. Spěchaly na ošetřovnu. Ty ovšem nepatřily mým studentům, a vzhledem k jejich vzhledu bych je přiřadila k Severusovi. Jeho hodiny měly to nesporné pozitivum, že každý viděl, že se nefláká, protože výsledky byly téměř vždy hmatatelné. Dnes to vypadalo, že se studenti pokoušeli o Nadouvací lektvar. Úspěšně, očividně.
Jak jsem Severuse znala, měl vždy připraven lektvar na eliminaci nežádoucích účinků, ale vždy se našlo pár jednotlivců, co v návalu paniky vystřelili ze třídy, případně se rozhodli využít nehody k opuštění výuky. No, párkrát jsem to Křiklanovi udělala taky, člověk musí jednat, když se mu naskytne příležitost.