21. kapitola

Malý dárek na víkend. Omluvte stylovou nevyváženost, myslím, že mi začíná přeskakovat...

---

Dny až k předvečeru Všech svatých uběhly rychle a při poměrně stabilním počasí. Nepršelo jen dvakrát. Jednou z toho padaly kroupy a jednou bylo tak nějak nijak, to jsem byla se Zlatoslavem u Aberfortha. Nevím, co z toho bylo lepší.

Když jsem šla vyzvednout Severuse, aby se snad náhodou nevyzul ze slavnostní večeře (proč by se měli bavit jen ostatní), potkala jsem nějak podezřele moc cizích duchů. Budu se na to muset přeptat Brumbála. Jestli nám hrozí invaze, chci být připravená (odstěhovat se).
Na cestě zpět jsme zahlédli Pottera a spol., jak očividně míří tam, kam většina mrtvých pozůstalých. Takže pokud nic neřekne Albus, odchytím si pýchu Nebelvíru.

Musím uznat, že výzdoby se Zlatoslav zhostil opravdu skvěle. S netopýry jsme mu trochu pomohli, protože odmítal slézt do bradavických sklepů ("Do té nehorázné špíny?!"), kde by si mohl poničit boty, šaty, vlasy a kdovíco ještě, ale s dýněmi se opravdu vytáhl. U Hagrida nezbyla ani jediná, a náš šafář dokonce zářil štěstím a pýchou, když je valil do sálu. Některé problémy jde vyřešit tak krásně hladce, že se člověk nestačí divit.

Cestou mezi stoly jsem si nemohla nevšimnout jedné věci - zabarvení řady pokrmů. Dělá to Brumbál schválně, z ekonomických důvodů nebo jim to všem opravdu chutná?!

No, podle Zlatoslavova výrazu všem ne. Má plus.

Sice to barevně ladí s výzdobou, ale nemůžeme být až takoví puntičkáři!

Jak jsme se blížili profesorskému stolu, vysílala ke mně Minerva nějaké němé signály, snad abych si k ní přisedla, jelikož ji samozvaný školní vypravěč oblažoval dalším ze svých prožitých dobrodružství. Zářivě jsem se na ni po lockhartovsku usmála a sedla si na druhou stranu. Na Zlatoslava by mělo být dávkování.

A varování pro spotřebitele.

Sibyla se samozřejmě zase nedostavila. Letos jsem ji ještě neviděla sejít z té její soukromé věže. Kdybych ji neznala, myslela bych si, že trucuje. Nebo že zemřela. Ta by tu jistě nestrašila jako duch. Ta by si dala zatraceně pozor, aby tu nezůstala.

"Smím znát důvod, proč se tak usmíváš nad tím dýňovým džusem?"

"Díky za upozornění," řekla jsem a nalila si čaj. "Jen jsem se zamyslela."

"Hm, já, když se zamyslím, tak se většinou neusmívám," zachmuřil se.

"Myslíš na špatný věci."

"Očividně. Tak na co jsi myslela, ať se nechám inspirovat."

"Na Sibylu."

Zavrtěl hlavou. "Pochybuju, že by ve mně myšlenky na Sibylu vyvolaly úsměv."

Tomu jsem musela přisvědčit. "Máš to prostě těžký."

"Konečně to někdo uznal. Nadhoď to vedení a přidej nějaké zásluhy o chod školy."

"Potřebuješ snad zvednout plat?"

"Pár galeonů navíc se vždycky hodí. Musím myslet na stará kolena."

"Neříkej, že ti naše věštkyně předpověděla dlouhý život."

"Ta mi předpověděla blízkou smrt."

"No proto, už jsem se chtěla divit."

"A pak se mám při myšlenkách na ni usmívat, když ona-"

"Severus mluví o ženách? To si poslechnu."

Severus se výhružně zamračil a s nelibostí sledoval, jak si Rolanda přisouvá židli a v očích jí září potměšilé plamínky.

"Ne, chcípla mu krysa."

"Vy máte krysu?" užasla Hoochová.

"Ne!" odsekl.

"Už ne," opravila jsem jeho sdělení. "Severus je jediný, komu chcípne i krysa."

"Nechcípla."

"Takže žije a pořád ji máš?"

Zhluboka se nadechl. "Můžu se zeptat, co tě pořád tak fascinuje na té kryse?"

"Pokud řešíte Lockharta…" přisunul si z druhé strany židli Kratiknot.

Severus zoufale skryl hlavu do dlaní.

Asi bylo na čase nechat ho vydechnout.

"Nevíte, co má znamenat ten sraz duchů z celé Anglie u nás ve sklepení?" obrátila jsem pozornost jinam.

"Hm…, zamyslel se Filius. "Neslaví dnes Nicholas svou smrt?"

"Slavit svou smrt? To je taková událost, že má chuť to oslavovat? Mě kdyby sťali, ještě k tomu tak blbě, tak to budu tutlat. Rozhodně nebudu pořádat oslavy a zvát hosty."

"Je to docela zásadní zvrat v životě, tak si asi zaslouží pozornost."

Jako na zavolanou naběhl do sálu sbor tančících kostlivců. Šuškanda nelhala, Brumbál je opravdu objednal! Severus zvedl hlavu, když sál ztichl a vybělené kosti zaklapaly na podlaze, ale sotva zjistil, oč se jedná, vrátil ji zpět snad ještě zoufaleji a cosi si nezřetelně mumlal.

Rolanda vytřeštila oči. "Páni, ty jsem viděla naposled, když… Někdy po pádu Vy-víte-koho… To byl ten rok, kdy jste vy dva nastoupili, ne?"

I přes jeho dlaně bylo vidět, jak Severus protáhl obličej.

Domumlal.

Taky jsem nepotřebovala oživovat vzpomínky. Ne tyhle.

"To je let," zasnil se Filius. "Ten čas tak letí…"

Nemohla jsem se ubránit myšlenkám na to, co by, kdyby… Kde bych dnes asi byla, kdybych před pár lety neseděla v hostinci U Prasečí hlavy? Měla bych dvě děti, kocoura a manžela se skleníkem? Nebo bych oklikou taky nakonec skončila tady, s ředitelem, co má zálibu v cukrátkách,

narcistou přesvědčeným o své dokonalosti, hejnem duchů slavícím smrt a Severusem, který… který se snaží tvářit, že tu není, zatímco sál řve smíchy. Ani nevím, která z těch dvou verzí je děsivější. Copak ani má fantazie nedokáže pracovat normálně a stvořit mi nějakou příhodnější variantu mého života? Spousta lidí si zvládne vysnít kdeco, jen já koukám na kostlivce a přemýšlím, proč nejsem schopná nic vymyslet. Asi nežiju v dostatečně podnětném prostředí. Možná kdybych mohla míchat lektvary, co nikdy neměly vzniknout… Ale ne, myslím, že mě by to taky neuspokojilo. Třeba kdybych se mohla zavřít ve věži, obklopila se koberci, závěsy a voňavkami…

No, máme takové malé výročí - já, Severus, Sibyla a kostlivci.

Přesně po tomhle jsem celý život toužila.

               

Docela jsem si oddechla, když slavnost skončila, kostlivci se vypařili a studenti se vyhrnuli z Velké síně jak velká voda. Na chvilku mě pobavila představa, jak bude Zlatoslav vracet netopýry na místo. Do chvíle, než mi došlo, že je tam nejspíš nebude vracet on, ale že to odnese někdo jiný. S povzdechem jsem se vyloudala za ostatními. Tolik let jsem tu. Tolik let, během nichž jsem se skoro nikam nepohnula… I Rupert si našel přítelkyni - pokud to teda není nějaký nepochopitelný pokus mé drahé matinky, jak ve mně vyvolat žárlivost a přesvědčit mě, jak mi na něm vlastně záleží. U ní člověk nikdy neví - a Ruperta zbožňovala a v podstatě už ho viděla jako člena rodiny. Ta lhostejná otupělost, co cítím, by se jí asi nelíbila.

               

Mé nikam nevedoucí myšlenky náhle přetrhlo zničehonic propuknuvší hrobové ticho kdesi v chodbě přede mnou.

               

To vzápětí přerušil Argusův pološílený řev a výhrůžky smrtí.     

Sibyla opravdu ví, proč nescházet dolů…

Prošli jsme zatopenou chodbou (někdo už by měl ty záchodky spravit) a zástupem zkamenělých studentů, abychom na konci objevili -
no ano, překvapivě trio Potter - Weasley - Grangerová.

A Norrisovou oběšenou za ocas.

Severusovo obočí vylétlo vzhůru, koutky úst mu zacukaly, ale měl štěstí, že si toho nikdo nevšiml. Jinak by byl ještě obviněn z necitelnosti.

Zajímavé bylo, že kočky jsme si všimli hned, kdežto nápis vyvedený v ohromných písmenech na zdi dorazil do našich mozků až s krátkým zpožděním.

TAJEMNÁ KOMNATA JE ZNOVU OTEVŘENA. NEPŘÁTELÉ DĚDICE, MĚJTE SE NA POZORU!

Výhrůžka podtržená mrtvou kočkou - že by snad byla prvním nepřítelem dědice, který si nedával pozor?

Spíš by bylo těžké najít někoho, komu ta kočka nepila krev…

A čvachtání ve vodě z vytopených záchodků tomu dodávalo taky ten správný glanc.

Přesně tohle jsme potřebovali. Zase někdo, kdo se snaží probouzet duchy minulosti a ještě k tomu si myslí, že má styl.

Jenomže pokud tohle není vtip, pokud je to všechno míněno vážně….