Na tuhle povídku už myslím delší dobu. Něco už jsem sepsala, a protože mě to v počítači neskutečně rozptyluje od učení, hážu to sem. Slibuju, že to bude opravdu krátké, jen pár kapitol, žádná dlouhá zrůdnost jak Pád. :D
Pravidelný klapot podpatků na kamenné dlažbě.
Náhle se Elizabeth zastavila a ohlédla se. V posledních dnech měla podivný pocit. Jako by ji někdo sledoval. Samozřejmě, když se nad tím zamyslela, byl to zřejmě nesmysl. Pro kouzelnické společenství byla nedůležitá - a poté, co se rozhodla ho opustit a žít jako mudla, pro ně ztratila význam úplně. Vzájemně se ignorovali a tak to bylo nejlepší.
Nikdy by nevěřila, že bude tak jednoduché odejít, vzdát se světa kouzel, přestat s magií. A když poznala Jamese, svého současného manžela, nějak cítila, že je to správné rozhodnutí. Nechtěla, aby zjistil, kým je.
Či kým byla. Nechtěla ho zatahovat do světa plného problémů, které si on nedokázal ani představit a se kterými by si nebyl schopen poradit. Přerušila řadu svých kontaktů, našla si práci, zapadla do světa, kterým řada jejích bývalých kolegů opovrhovala.
Či kým byla. Nechtěla ho zatahovat do světa plného problémů, které si on nedokázal ani představit a se kterými by si nebyl schopen poradit. Přerušila řadu svých kontaktů, našla si práci, zapadla do světa, kterým řada jejích bývalých kolegů opovrhovala.
Nikdy svého rozhodnutí nelitovala.
Nikdy dříve.
Jenže teď se věci měnily.
Doba se měnila.
V kouzelnickém světě se děly věci, o kterých nebylo možné nevědět, ačkoli se o nich všichni báli mluvit. A hrůza, která se šířila mezi kouzelníky, se sem tam začala promítat i do světa mudlů. Náhlá zmizení lidí, tajemná úmrtí… Všechno neslo pečeť stejného člověka. Dalo-li se o něm mluvit jako o člověku. Člověka, jehož jméno se nevyslovovalo. Ani se na něj nemyslelo. Strach z něj ochromoval. Důvěřovat se nedalo nikomu. Přátelé na sebe hleděli s podezřením.
A Elizabeth poprvé zapochybovala o správnosti své volby.
Pro kouzelnický svět byla mrtvá.
Ale pro Smrtijedy byla zrádce.
Krvizrádce.
A její děti…
Ani se neodvažovala pomyslet na to, co by se stalo, kdyby ji našli. Co by bylo s Jamesem? Co s dětmi? Kdo by je ochránil?
Ale nebylo na koho se obrátit. V jejím bývalém světě se nedalo věřit nikomu. Se Smrtijedy mohl spolupracovat kdokoli. Dobrovolně, ze strachu, pod pohrůžkou, kvůli kletě Imperius… Smrtijedi si cestu vždy našli.
Znovu se zastavila, když míjela obrovskou výlohu se starožitnostmi. Ano, dříve by si řekla, že blázní, že trpí stihomamem, ale teď si nemohla být jistá. Nikdo by si nemohl být jistý. Zatímco předstírala, že si před výkladem upravuje účes, ostražitě se rozhlížela po okolí.
Co čekala, že objeví?
Temný přízrak v plášti?
Lidé ji bez povšimnutí míjeli na svých poutích do práce, z práce, domů… Trochu se uklidnila. Přesto se jí ale trochu třásly ruce, když si uhlazovala sukni. Všichni tihle bezstarostní lidé kolem ní nic netušili… Náhle se cítila strašně sama. Nebyl tu nikdo, komu by se se svými obavami mohla svěřit. A zatáhnout do toho Jamese přece nemohla. To by mu přece nemohla udělat. Mohla jen doufat, že je nikoho nenapadne hledat.
***
Elizabeth zrovna uložila děti do postýlky, když někdo zazvonil. Na Jamese ještě bylo brzy, ten se ještě vracet nemohl. Přece jen se podívala na hodiny. Ne, nemohl to být on.
Další zazvonění.
"Paní Morganová?" ozval se neznámý mužský hlas.
Zaváhala. Ruka jí zase sklouzla z kliky.
Bláhové, pomyslela si a musela se sama sobě usmát. Smrtijedi by sotva zvonili a čekali, až jim dojde otevřít.
"Co si přejete?" zeptala se přes dveře.
"Potřebuji s vámi naléhavě mluvit."
Naprosto nic neříkající odpověď.
"Ať prodáváte cokoli, nemám zájem."
Krátká odmlka.
"Ujišťuji vás, že nemám v úmyslu vám cokoli prodat."
Odemkla a pomalu otevřela dveře, jen na řetízek. Na prahu stál naprosto neznámý muž. O jeho věku by se dalo dost spekulovat. Při letmém pohledu by ho sice zařadila na osu někam mezi čtyřicítku a padesátku, ale jeho oči ji zmátly. Nikdy neviděla tak staré oči. Měla pocit, že ty oči již spatřily vše, že jí dokážou prohlédnout až duše.
"Měla bych vás znát?"
"Pochybuji," řekl.
"A přejete si…?"
"Mohu jít dál? Jedná se o docela citlivou záležitost."
Ačkoli by nikoho cizího do domu nepustila, byly to právě cizincovy oči, kvůli kterým porušila základní pravidla opatrnosti a ustoupila do chodby, aby kolem ní mohl projít.
Když ji míjel, uvědomila si, že zvláštně voní. Takový pach by tady nikdy nečekala. Tyhle pachy patřily do její minulosti, ne sem na předměstí. Udiveně k němu vzhlédla. Nevypadal jako kouzelník. Byl oblečen zcela po mudlovsku, padnoucí elegantní tmavě šedý oblek, košile, kravata, žádná extravagance jako u kouzelníků, kteří se snaží být nenápadní a pak běhají po londýnských ulicích v nočních košilích.
"Kdo jste a co chcete?" zeptala se s narůstajícím podezřením.
Cizinec se omluvně usmál.
"Protože již očividně tušíte, co jsem zač, jistě pochopíte, že raději zůstanu v anonymitě. Znáte jméno Kasandra Vablatská?"
Elizabeth pokrčila rameny.
"Nemyslím…"
"Kasandra Vablatská byla věštkyně, která-"
"Ach ano, Odhalování věcí budoucích!" usmála se při vzpomínce na knihy ze školní knihovny. Dlouho už neslyšela žádné z těch jmen. Spiderwick, Cvak, Brutnák, Jestřábová a další a další… Knihy, které kdysi uměla slovo od slova, dnes zasunuté v hloubi její paměti. Ne, tohle je jiný svět, tady pro ně není místo.
"Ano, mimo jiné. Ale nejsem tady, abych se bavil o literatuře. Jsem tady, abych se bavil o vás."
Trhla sebou. "O mně?"
"A vašich dětech."
Otevřela ústa, ale nedostala ze sebe ani hlásku.
"Jste v nebezpečí. Ve velkém nebezpečí-"
"Co jste zač?"
"Na tom teď vůbec nezáleží. Záleží na tom, kdo jste vy."
"Odejděte!"
"Vyslechněte mě."
"Ne! Já už s tím nechci mít nic společného. Můj život je tohle."
"Já vás chápu, ale na vašem rodokmenu to nic nemění."
V Elizabeth hrklo. "Na mém rodokmenu… CO ode mě vlastně chcete?"
Nikdo neznal její kořeny. Nikdo se nikdy nezajímal… Vlastně by nikoho ani nenapadlo…
"Kasandra Vablatská předpověděla to, co se teď děje. Předpověděla, že potomek zakladatele přinese hrůzu a strach."
"Nechápu, co s tím já mám společného," zalhala. Začalo v ní klíčit děsivé podezření.
"Vy-víte-kdo patří do krevní linie Salazara Zmijozela. Jak jste si ale asi povšimla, ve věštbě není jmenován konkrétní zakladatel. Nebo zakladatelka. A v tom je ten problém. Věštba je totiž dále velmi nejasná a zavádějící, jak to u podobných předpovědí bývá. A jedna z variant výkladu hovoří o pádu a dalším nástupu-"
Elizabeth se musela posadit. Cizinec následoval jejího vzoru a posadil se do protějšího křesla.
"Začínáte mi rozumět?"
Bála se přikývnout. Její představivost začala kreslit samé černé scénáře.
Jistě, nepočítala s tím, že by teror Pána zla trval navěky, ale že by se měl vrátit - nebo přijít někdo jiný…
Čtyři zakladatelé.
Kolik může být možností?
"Říkal jste, že je to jen jeden z výkladů. Jaké jsou další?"
"Na tom nezáleží. Jsou tu lidé, kteří jestli se o vás dozvědí-"
"Jací lidé?"
"Lidé, kteří si dali za cíl za jakoukoli cenu zamezit naplnění této možnosti."
"Jak to všechno… Kolik lidí je v nebezpečí?"
Nervózně se ošil.
"KOLIK lidí?" zopakovala pevně.
"Nejsou záznamy o potomcích Nebelvíra, Rowenin rod skončil Helenou, od Zmijozela známe jen větev Gauntových, od Helgy z Mrzimoru jen… Netvrdím, že těch lidí není více, ale více se nepodařilo dohledat. Zatím. Teď už jistě chápete, proč jsem tady. Musíte pryč. Rychle. Protože jestli jsem vás našel já…"
"Ale já nemohu odejít. Můj manžel nic netuší a moje děti…"
"Pokud zůstanete, vy i vaše děti jste v nebezpečí a ujišťuji vás, že oni se nezastaví."
Elizabeth pevně stiskla rty. V tu chvíli se rozhodla. Možná, že dělala tu největší chybu svého života, ale z nějakého důvodu cítila, že nemůže jinak. Nedokázala by odejít. Bylo by to proto všemu, v co věřila. Kdysi se rozhodla - a nyní… I když se věci nevyvíjely tak, jak by si přála, ona to rozhodnutí udělala už dávno a teď se v něm jen utvrdila. Ať se dělo cokoli, ona už se jako čarodějka necítila. Nevybrala si ten život a nechtěla do něj zatahovat ani své děti.
"Odejděte," řekla rozhodně, aby i cizinec pochopil, že ji v jejích úmyslech nezviklá.
"Chcete své děti odsoudit k smrti? Nechápu vás."
"Ale ano, chápete. Ve vašich teoriích je příliš mnoho kdyby. Příliš mnoho na to, abych zahodila vše, co mám. Nikde není bezpečno, ať bych šla kamkoli. Nemůžete mi zaručit, že se nám jinde nic nestane. A já neopustím svůj život, neopustím Jamese jen kvůli vašim dohadům, ať jsou podloženy čímkoli."
Dívala se do jeho očí a samotnou ji zarazilo, co viděla. Viděla sebe, pevnou a rozhodnou, už vůbec nepochybující o správnosti svého jednání. Ano, stále měla strach, ale byla by blázen, kdyby byla klidná. Nikdo si nikde nemohl být jistý svým životem. Všude číhalo nebezpečí , to přece cizinec musel vědět.
