Tak, tohle je zatím poslední, já se jdu učit a depkařit. Tímto se oficiálně loučím, asi umřu. P. D.
"Opravdu by je nechal vyloučit?" zeptal se Zlatoslav, zatímco zkoumal obsah jednotlivých mís a táců a rozhodoval se, jestli posnídá kaši, rybu nebo topinku. Měl na mysli Severuse a onu hypotetickou možnost, že by Potter a Weasley patřili do Zmijozelu, čímž by spadali do jeho pravomoci a onby tak mohl rozhodnout, zda je vyloučí nebo si ty klenoty bradavického dorostu ponechá v záloze pro další léta.
Podívala jsem se na Severuse. Ten měl dávno jasno v tom, že nade vší pochybnost to nebude kaše, co dnes nebo kdykoli jindy pozře, a tudíž váhal jen mezi topinkou a rybou, přičemž dával jasně najevo, že je to rozhodování, jako by se měl postavit z bláta do louže. Potíže se školní stravou totiž spočívaly v tom, že se konzumovala ve škole - a to nebylo prostředí, které by Severus nějak miloval a které by podporovalo jeho apetit. Ať jedl cokoli, tvářil se, že žvýká polystyren.
"Ne," odpověděla jsem po krátkém zamyšlení. "Kdyby patřili do Zmijozelu, tak jim přidá každému deset bodů a pochválí je, že jsou schopni konstruktivně uvažovat a poradit si v každé situaci."
Rolanda, která seděla kousek od nás a zaslechla náš rozhovor, se rozkašlala. Zřejmě zalitovala, že si vzala topinku a ne kaši, protože ta by jí v tu chvíli nezaskočila a ona by se nezačala dusit.
Severus mlčel, ale celou svou bytostí vysílal naprosto jasně čitelné signály.
Než stačil Zlatoslav zjistit, že je to nespravedlivé, a podělit se se mnou o ono zjištění, rozlehl se celou síní ohlušující křik. Lekla jsem se tak, že jsem si o topinku skoro vylomila zub, a Rolanda, která stihla na krátkou chvíli popadnout dech, se začala dusit dalším soustem. Severus naštvaně prohlížel stoly, aby zjistil, kdo může za tohle nečekané ranní oživení. Obvykle kontroloval stoly v pořadí: Nebelvír, Havraspár, Mrzimor, Zmijozel, ačkoli většina profesorů volila pořadí: Zmijozel, Nebelvír, a pokud se náhodou původce nenacházel mezi těmi dvěma prvně jmenovanými, překvapeně nahlédli i do zbývajících dvou kolejí.
Já nepátrala, já počkala, koho vypátrají oni. Je zbytečné provádět nějakou práci několikrát, ne?
Když jsme si tedy všichni vyslechli hlas paní Weasleyové, jež zatlačil jejího syna až pod stůl a způsobil, že se barva jeho tváře vyrovnala barvě jeho vlasů, napadlo mě, proč tolik rodičů vyhrožuje studentům v Bradavicích, že jestli ještě něco vyvedou, tak je vezmou ze školy domů. Proč mně takhle naši nikdy nevyhrožovali?
Až po nějaké době, kdy hlas milující matky utichl, jsem si uvědomila, že hlas milující matky utichl. Nevím, jak tomu bylo u ostatních, ale já slyšela jeho ozvěnu v uších ještě dost dlouho poté.
Zlatoslava dokonce na chvíli připravil o řeč, ale nevím, jestli zrovna tohle je nejvhodnější způsob, jak toho docílit.
"Jdu na vzduch," oznámila jsem, když se zvonění v mých uších trochu ztlumilo, vzala si topinku na cestu a zvedla se k odchodu.
"Jdu s vámi," blýskl Zlatoslav svými bělostnými zuby a vyskočil ze židle.
Severus se zvedl také, ale ne proto, aby nás následoval, ale aby rozdal rozvrhy své koleji.
***
"To je přece Vrba mlátivá!" zvolal Zlatoslav a hnal se ke stromu, jehož se zrovna snažila Pomona uklidnit, aby mu zavěsila na pásku poslední polámané větve. Vzápětí se Zlatovláskovi dostalo zjištění, proč se vlastně ten strom tak jmenuje a že pobíhat kolem něj není ten nejlepší nápad, jaký se vám může v hlavě zrodit. K jeho velkému štěstí byl ale neobyčejně mrštný a dovedl před útoky naštvaného stromu včas uskočit.
Pomona ovšem takové štěstí neměla.
Pokud bychom si udíleli body mezi sebou, Zlatoslav by právě klesl hodně hluboko. A ještě hloub, když začal Prýtové líčit, jak bohaté zkušenosti s těmito stromy má a jak by měla nejefektivněji při svém počínání postupovat. Rozhodla jsem se vyklidit pole a nechat ty dva, ať si vymění své zelinářské zkušenosti.
Nemusím vědět všechno. Chodila jsem do Zmijozelu, dokážu oddělit zbytečné znalosti od nezbytných. A nezbytné je jen vědět, kde co najdu. To je základ.
Detaily se vyřeší samy.
Kdybych věděla, že se jí bude věnovat celou cestu až ke skleníkům, tak bych… no, asi bych odešla taky, jen asi trochu rychleji…
A kdybych věděla, že pak svou pozornost zaměří na Pottera… Severus by měl radost.
***
Sešli jsme se až na obědě.
A rozešli hned po něm, protože na nádvoří zpozoroval Zlatoslav Pottera a šel se fotit a házet zářivé úsměvy mezi přítomné studenty. Zatímco držel vykuleného chlapce kolem ramen a sypal do něj svá životní moudra, kde se vzal, tu se vzal, vynořil se vedle mě Severus a s pobaveným úšklebkem sledoval scénu, kterou nenápadně opouštěli všichni zúčastnění mimo těch dvou. I když Potter by, jak se tak zdálo, taky nejradši vzal kramle.
"Skoro si začínám myslet, že ten chlap má něco do sebe," prohlásil a přímo se pásl na Potterově výrazu, který očividně absolutně netušil, která bije.
"Tak tohle radši neříkej před Pomonou."
Žádné komentáře:
Okomentovat