12. kapitola

No, KONEČNĚ... XD. Pozdě, ale přece. Příjemnou zábavu.

---

Zlatoslav mě gentlemansky opět doprovodil až na můj práh. Byl plný dojmů z prvního dne a potřeboval se o ně podělit. Já jich byla taky plná. Chtělo se mi se někde zamknout a v tichu a klidu si pobrečet. V jeho nadšeném ševelení se ale má deprese jen velmi těžko pěstovala. Navíc když jí dost silně šlapal na paty vztek na tu černou excelenci, která se vytratila pryč a ještě teď bude vypadat jako někdo s upřímným zájmem o blaho studentů. Aspoň před jedním člověkem, ostatní ho znají.

"Co to mělo znamenat, to na konci?" přerušil proud mých zlostných myšlenek zlatovlasý čaroděj a já musela zapátrat v paměti, co má asi na mysli.
Na konci? Dýňové fondány? Hymna? Filchova výhrůžka již zakázanými tresty? Nebo ještě jiná z těch drobných radostí, kterými jsme tady dennodenně utloukáni?
Nakonec jsme se nesportovně zeptala.
"Ta…" zaváhal. "Píseň?" hodil přede mě to slovo, jako by žádal ujištění, že je to skutečně to správné označení toho, co tam zaznělo. Přešla jsem to bez povšimnutí, protože sama nevím, jak tomu říkat. Bradavická hymna, no. Označte si to, jak je libo. Podle mě pro to označení není. Mám pocit, že jistí studenti tam ještě pějí.
"Na to si zvyknete," odpověděla jsem a snažila se působit klidně, abych ho zbytečně nevyplašila. Ten člověk měl něco, co se v Bradavicích hned tak nevidí - zápal, nadšení - a silně vyvinuté estetické cítění. Chudák. Do Vánoc ho to přejde.
"Ale-"

Ne-li dřív.
"Neptejte se," přerušila jsem ho. "Někdy je lepší nevědět."
Náhle jsem si vedle něj připadala staře. Bylo děsivé muset být konfrontována s člověkem, který cítí něco jako pracovní nadšení (pro mě to byla už jen záležitost mýtů) a snahu pochopit dění kolem sebe (já se snažila zapomenout a nevidět, abych si udržela zdravý rozum a nezačala uvažovat jako člověk, co sem patří).

Nechápavě se na mě podíval, bylo na něm vidět, že má hromadu otázek, a já mu upřímně přála, ať potká někoho, kdo mu je pomůže zodpovědět. Někdo jiný než já. Bez pocitu výčitek svědomí jsem mu zavřela dveře před nosem. Vlastně jsem pro dělala jen to nejlepší, co jsem mohla. Na oplátku. On pomohl se spaním mně, já pomůžu jemu. Prozatím. Dříve nebo později (záleží na jeho důvtipnosti) odhalí způsob, jakým to tu drží pohromadě - a pak už se nevyspí.

"Drahá kolegyně, život je někdy velmi nespravedlivý. Člověk už si myslí, že dosáhne svého, že se mu dostane jisté životní satisfakce, ale rány osudu ho zase přitlučou k zemi."

Pochmurný hlas z mého křesla zněl ještě pochmurněji, než bylo zvykem.

Vyřkla jsem jediné slovo, které mě v tu chvíli napadlo. Řešení, které se ze Severusova výrazu přímo nabízelo.

"Potter?"

"To jméno by měli zakázat," hlesl. "A pokud ne úplně, tak aspoň vyslovovat."

Rezignovaně jsem si přisedla do křesla naproti svému zhroucenému kolegovi. Dnes si zřejmě klidný zbytek dne neužiju.

"Co se stalo? Nenašel jsi ho?"

Zamračil se. Asi bych se měla kát, samozřejmě. Severus - a něco nenajít? Ale musí mu stačit jen lehce omluvný výraz. Po předchozích zážitcích ode mě nikdo nemůže čekat zázraky.

"Našel," odtušil.

A mlčel.

"Víš, Severusi, pokud po mně nechceš, abych někde vylovila hůlku a dala se do nitrobrany, budeš mi to muset říct, protože jinak tu budeme sedět ještě zítra. Ne že bych si tvé společnosti neužívala, vždyť víš, jak tě pokaždé ráda vidím…"

Další zlostný pohled.

Jsou lidé, ke kterým by měli dávat návod k použití.

No, k některým i záruční list.

"Nechceš to jít řešit někam jinam? U Prasečí hlavy bude touhle dobou skoro prázdno…"

"Od Brumbála k Brumbálovi… Měla by sis své nápady nechat patentovat."

Zvedla jsem ruce v odevzdaném gestu. Snaha byla.

Zabořila jsem se hluboko do útrob křesla, čímž jsem neúmyslně napodobila Severuse. Kdyby někdo přišel, naskytl by se mu pohled k nezaplacení.

Vzápětí mě napadlo, že bych si měla dávat pozor na své myšlenky, protože v tu chvíli někdo zaklepal. Zvedla jsem se. Jestli je to student, tak ho uřknu. Takhle brzy mají být ještě zalezlí ve svých kolejích a truchlit nad uběhlými prázdninami jako každý normální člověk - učitel.

"Julie?"

My o vlku…

Otevřela jsem. "Dobrý den, pane řediteli," usmála jsem se vstříc půlměsíčkovým brýlím.

"Není u vás Severus?" vypálil rovnou otázku. "Zmizel mi a u sebe patrně nebude," dodal. Asi na vysvětlenou.

"No, já…" Můžu lhát vedení hned první den?
"Teď jsem přišla…"

Otcovsky se usmál. "Tak ho potom za mnou pošlete."

Otevřela jsem ústa, ale Albus se obrátil a svižným krokem, jaký byste u člověka jeho věku čekali jen stěží, mizel do chodby.

"Severusi, musíme začít svou situaci řešit," řekla jsem, sotva jsem zavřela dveře a opřela se o ně zády.

"Očividně si budeš muset přestěhovat kabinet," zabručel.

Tohle řešení jsem na mysli neměla.

"To bych se musela přestěhovat jedině k Sibyle. Tam skoro nikdy nikdo nechodí."

"Taky možnost. Letos jsem ještě neslyšel, že zemřu. Ale ty schody…"

"Tobě se člověk nezavděčí, co?"

Zarazil se. "To nevím," řekl zamyšleně. "Nikdy se o to nikdo nepokoušel."

"Tak mi vyprávěj o Potterovi, ať na tebe Brumbál nemusí čekat…"

"On to vydrží…" zavrčel. "A Potter… Takhle blízko jsem byl, TAKHLE blízko. Být to na mně, v tuto chvíli je už ta noční můra minulostí - ale kdy naposledy tady bylo něco na mně. Takže pokud se ho budu chtít zbavit, budu ho muset někde shodit z věže. Nebo mu podstrčit nějakou knihu zaklínadel." Jeho oči se zase nebezpečně leskly. Spokojený Severus, nespokojený Severus, plánující Severus… Je zajímavé, jak emoce a stavy některých lidí vypadají všechny stejně…

"Myslela jsem, že jakožto student magie má přístup k učebnicím čar a kouzel…"

Zase ten pohled. Už zase ničemu nerozumím. Podle něj.

No, podle něj nikdy ničemu nerozumím.

Zatím to pokládám ale za své plus, že neuvažuju jako Severus. Až začnu, začnu se bát.

"To jsou učebnice."

Dobře, asi opravdu nerozumím.

"Studenty nezajímají učebnice," vysvětlovat trpělivě dál. "Pokud jim je nezakážeš, většina se jich bude štítit po celých sedm let studia. Mimo těch šprtů z Havraspáru. A mimo Grangerové. Ale moji studenti to neotevřou, nebelvírští to neotevřou… a mrzimorští stejně ani neumějí číst… Naštěstí je všude hodně obrázků."

Jestli jsem si ještě před chvílí stěžovala na Zlatoslavův zápal pro věc, teď jsem měla chuť vzít vše zpátky. Severusův pesimizmus dokáže občas ubíjet stejně jako Albusova činorodost. Tohle bude vražedný rok. Možná se opravdu přestěhuju k Sibyle…

Ale zase na druhou stranu… Každý den vidina blízké a bolestivé smrti… Ještěže nevěřím na převtělování, protože si nedovedu představit, kdo bych musela být v minulém životě, abych si vysloužila takovýhle trest.

"Proč vlastně podle Brumbála nemůžeš být v tom svém království lektvarů?" napadlo mě najednou.

Pokud jsem si doteď myslela, že se mračí, teď už vypadal jako vrah.

"Protože-" zasyčel, "mi tam nastěhoval Minervu s tím jejím výkvětem, s tou pýchou Bradavic, s-"

"Zadrž!" uťala jsem ho uprostřed věty. "Cože?"

A tak se mi konečně dostalo vysvětlení, co že se to dnes vlastně událo.

Jak jsem to pochopila já, prokázal Severus obdivuhodnou schopnost všímat si veškerých věcí kolem sebe, když cestou po bradavických pozemcích, kde se měl podívat po ztraceném páně Potterovi, zaregistroval, že někdo poničil jednu Vrbu mlátivou. Jelikož bylo zcela jasné, kdo s tím má co do činění, poprvé jsem z jeho úst uslyšela v souvislosti s tímhle stromem použít slova jako vzácný nebo cenný. Většinou ani jeden z nás nehořel sympatiemi pro rostliny, které se vás pokusí zabít, jestliže si v jejich blízkosti třeba jen kýchnete, ale jsou okamžiky, kdy se prostě zapřete - nebo překonáte. A někteří lidé ve vás tyhle stavy vyvolávají, ať chcete nebo ne. V kombinaci s tím, že se Potter i Weasley zřejmě dopravili do Bradavic značně neortodoxním způsobem, který dal jednak v sázku místo Weasleyho seniora na ministerstvu (což mě zase tolik nevzrušuje), jednak uvrhl v nebezpečí existenci kouzelnického světa (což už představuje poměrně závažný přečin - na někoho, kdo sotva dolezl do druhého ročníku), se zdály být vyhlídky na vyloučení těchto dvou chlapců více než nadějné.

Kdyby se do toho ovšem nevložil někdo, kdo dokáže pohřbít každou naději, která se zrodí v čistém zmijozelském srdci.

Aby ti dva náhodou neutrpěli nějaké trauma, nechala je Minerva, ať se zatím uklidní a najedí v Severusově kabinetě. To byla asi věc, kterou Severus nesl nejhůř - výkvět Nebelvíru o samotě a bez dozoru na jeho území, odkud ho Brumbál vyvedl s tím, že musí zpět na slavnost, a blábolil cosi o dortu s vaječným krémem. Dovedu si představit, jak přesvědčivý argument tohle musel pro Severuse být.

Je ale věc, co mi nejde do hlavy… Jsem schopná pochopit, že se Severusovi povedlo zdrhnout Brumbálovi, aby se nemusel vrátit na oslavu. Ale NECHÁPU, jak je možné, že zpět nedorazili ani Brumbál, ani Minerva, když se oba v těhle oficialitách tak vyžívají…