Kapitola 5

Jsem zjistila, že ke Křišťálu tu mám ještě jednu... Jinak jsem docela nahlodaná, pokud jde o blog (jak přijde změna, mám tendence skončit). Ne, zatím moc změny nečekejte, žádné strachy, stejně nemám čas je provádět, jsem ráda, když si v týdnu najdu chvilku a sepíšu kousek k čemukoli, ale docela uvažuju, že bych se časem MOŽNÁ (a to je opravdu velké možná, protože si to nakonec stejně asi zase rozmyslím) přesunula jinam. Na druhou stranu jedno stěhování už mám přece za sebou :) . No nic, hezký týden vám všem.

---

Budoucnost je zvláštní místo.

Je zvláštní a tajemná sama o sobě, ale pokud ji vidíte, je ještě podivnější. Sny a přání najednou neznamenají skoro nic. Znáte výsledky bez rovnic.

Výsledky, které nemusí být nikdy spočítány…

Už tím, že do ní nahlížíte, ji můžete změnit.

S vidinou toho, k čemu má dojít, s touto vidinou stále před očima měníte své činy, měníte sebe.

Je to začarovaný kruh - a zcela nesmyslný kruh.

Celá tahle - věc - je založena na tom, že říkáte lidem věci, které se tím pádem ale proměňují a posouvají, které oni mění a posouvají… A vy pak vypadáte neschopně, protože vše je jinak.

Proto jsem nikdy nechtěla být vědmou.

Ale když jsem s ním mluvila, něco se stalo. Ne, nebylo to v podstatě kvůli němu. Měla jsem jen velmi podivný pocit. Utkvělou myšlenku, která se mi stále vracela jak bumerang. Odvrhla jsem ji, popolétla, obrátila se a trefila mě do hlavy. Znovu a znovu. A já uviděla cestu. Jednu z těch CEST. Cestu, na které někdo byl. Někdo, na koho jsem nedokázala zaostřit. Jako by se jen smýkal časem, kluzký a nepolapititelný. A Zlatoslav mi mohl tu cestu ukázat. Nasměrovat mě. Po dlouhé době jsem byla na budoucnost opravdu zvědavá.

***

Dočetla jsem Kasandřinu knihu a konečně ji zaklapla. Věc, co jsem chtěla udělat od začátku. Rita vzhlédla od své eseje a otřela brk od inkoustu. Její práce byla skoro hotová (v trojnásobném rozsahu), má čekala na svůj začátek. Asi bych jí ho měla dopřát.

"Novinky?"

Něco jsem zavrčela a začala hledat svůj brk pod hromadou knih, co jsem si neprozřetelně nanosila z okolních regálů. Psát práce v knihovně je nesmysl. Příliš zdrojů, u kterých máte pocit, že je musíte prostudovat a sladit. Nalézt něco sjednocujícího, obecného… Rita tenhle problém nikdy neměla. Prostudovala materiály a sepsala svou vlastní verzi. Nezávislou verzi. Nepotvrzovala fakta, ale zároveň je nepopírala. Obdivovala jsem ji. Obdivovala jsem, s jakou lehkostí dokáže balancovat na ostří nože, mezi pravdou a lží. Existovala pravda, lež a Rita. Tři nezávislé jednoty.

"Vypadáš děsně," pronesla ve vzácném záchvatu naprosté upřímnosti, která ji chytala, když jsme spolu byly samy.

"Nechci od tebe konstruktivní kritiku. Potřebuju povzbuzení."

"To, co děláš a o co se snažíš, má smysl," řekla se stejným výrazem ve tváři a naprosto identickým tónem. "Obrovský smysl. Drž se toho."

Pohlédla jsem vzhůru.

Netušila jsem, že je v knihovně tak krásný kazetový strop…

"Co je vůbec za den?"

"To si říkáš vědma?" rýpla si, s nosem už zase zabořeným do své práce.

"Já žiju pro budoucnost."

"Když je pro tebe současnost irelevantní, tak k čemu to potřebuješ?"

"Jen pro zajímavost."

"Až bude pátek odpoledne, tak ti řeknu. Do tý doby to stejně vyjde nastejno."

Naškrábala jsem nadpis. A dlooooouho na něj hleděla. Využití salamandří žluči. V životě jsem živého salamandra neviděla. Má žluč?

Asi jo, určitě bude v sklepních sbírkách a vypadá nechutně. Všechno ve sklepních sbírkách vypadá nechutně.

Většinu těch věcí, se kterými jsme v hodinách pracovali, jsme nikdy neviděli, jak vypadaly, dokud byly celé, živé, rostly, kvetly, dýchaly, běhaly… Záleží na konkrétní věci.

Napsala jsem první větu a došlo mi, že jestli to chci natáhnout na dvě stránky, budu to muset ilustrovat.

***

Do síně vlétly sovy a začaly nás ostřelovat poštou. Rita vytáhla z džusu Denního věštce, trochu ho oklepala nad miskou s pečivem a otevřela. Následoval pravidelný rituál. Zavrtěla hlavou, položila noviny na stůl a začala skepticky zkoumat zprávy. Pak mi podala referát, o který jsem téměř nikdy nestála, ale bylo mi to houby platné. Chvíli jsem koukala na dýňový džus a pak jsem si nalila earl grey. Až budu chtít vitamíny, vezmu si jablko. Až teď jsem si všimla, že i mně přišla pošta. Nenápadná fialová obálka vonící po levanduli. Zvědavě jsem ji otevřela, zatímco Rita s očima zabodnutýma do novin zaujatě líčila něco o ministerstvu a několika ohrožených postech. Uvnitř byl jediný list. Prázdný list. Vonící po levanduli. Vsunula jsem ho zpět. Asi se mnou někdo nemluví.

"Tajný ctitel?"

Jak to dělá? Celou dobu byla za novinami.

Podala jsem jí přes stůl obálku.

"Vy spolu nemluvíte?" zeptala se, když jako já předtím uviděla prázdnou stránku.

"Vidíš, ne?"

"Ne, nevidím. Ale cítím. To je levandule?"

"Jo."

"Proč levandule?"

"Vím já?"

"K čemu je dobrá? Do čeho se používá?"

"Do aviváže."

"Ty mi netvrď, že jsi z kouzelnický rodiny, mudlo jedna."

***

"Dostalas dopis?" přitočil se ke mně Zlatoslav o pár dní později, když jsem se šla po vyučování projít kolem nádvoří. Za těch pár let tady jsem si tu osvojila pár vězeňských rituálů. Později ve věži jako bych to našla...

"To mě taky mohlo napadnout… Děkuju ti za ta krásná slova. Myslím, že si je ani nezasloužím. Zdráhám se na něj odpovědět."

"Nemáš za co," zazubil se. "Ale jestli jsi to ještě nevyhodila, tak na to koukni."

To víš, že jo, já ti tak budu šaškovat nad prázdným papírem.

"Důvod?" zeptala jsem se, ačkoli jsem nikdy neuvažovala, že bych se do toho fakt pustila.

"Třeba by to mohlo být zajímavý," zatvářil se tajuplně.

"Aha...Vodítka jsou v dopise?"

"Dá se říct…"

"Neviditelně napsaný návod, jak přečíst neviditelný dopis?" Asi jako když vám na zespodu krabice napíšou, abyste ji neotáčeli dnem vzhůru.

"Proč fialová obálka?"

"Má oblíbená barva. To nevíš?" zatvářil se dotčeně.

"Ne. Ty moji taky neznáš a neurážím se."

Zkoumavě se na mě zahleděl. "Nech mě hádat... Cokoli, co vypadá, že před čtyřiceti lety mohlo být hnědé, šedé nebo okr?"

Na tohle si ani nezasloužil odpověď.

"A ta levandule?" zeptala jsem se místo toho.

"To je matčina oblíbená aviváž, měl jsem obálky ve skříni s oblečením." A tohle je idol dívčích srdcí. Člověk by brečel.

Spojil ruce za zády a zahleděl se do dáli. "Doma mám skříně navoněné jasmínem..."

"Za pár měsíců jsou OVCE, mám důležitější věci na práci než po večerech koukat na prázdný papír."

"Stejně už máte všechno nadrcený."

"To není tvoje starost."

"Ale tohle je," vrátil se obloukem zpět k papíru.

"A taky zůstane. Navíc by ses měl začít taky pomalu učit."

Ledabyle mávl rukou. "Všechno vím."

"Jasně."

"Jen jsem doufal, že budeš mít nějakou vizi…"

"Jedna vize na mě jde, ale ta by se ti nelíbila…"

8. kapitola

Další kapitolka je na světě. Příjemnou zábavu a nezapomeňte po sobě zanechat pár slov. :)

---

Hodila jsem kufry do kouta svých komnat, vypustila Damiena na průzkum, vypustila Rufuse na průzkum (kdyby se některý z nich ztratil, vůbec bych se nezlobila) a padla do postele. Bolela mě hlava, byla jsem unavená, chtělo se mi spát. Už přes měsíc jsem se pořádně nevyspala. Odpoledne jsme se měli všichni sejít u Albuse na pravidelné motivační schůzce, která nás měla nadchnout pro nadcházející školní rok. Nevím proč, ale co se mě týče, míjelo se to účinkem. Dalším bodem mělo být představení Lockharta. Asi tam nepůjdu a zkusím se vyspat. Už ho znám.

Podařilo se mi celé dopoledne nezměnit polohu. Až budu mrtvá, myslím, že se budu cítit takhle. No, možná trochu líp. Místo oběda jsem se obrátila na druhý bok. Po obědě cosi ťuklo na dveře a vzhledem k tomu, že to nečekalo, jestli to pozvu dál, jsem usoudila, že to něco bude Severus.

Usoudila jsem správně. Nesl mi dýňový džus na povzbuzení. Vzala jsem hůlku a zabouchla mu dveře před obličejem. Něco tam spadlo. Doufám, že mimo Severuse to byla i ta žlutá zhůvěřilost. Pokud bude naživu, až budu v přechodu, tak si užije.

Co se nepovedlo Severusovi, povedlo se Minervě. Ani nevím, jak mě dostala z postele, ale byla u toho spousta slov. SPOUSTA. Taky proto jsme dorazily do Brumbálovy pracovny skoro poslední. Po nás dorazil jen Severus. Myslím, že se převlékal, ale těžko říct. Jeho oblečení se mi těžko rozlišuje. Vsadila bych svůj roční plat na to, že má každý kousek svého šatníku v několika stejných exemplářích a nic jiného nevede.

Lockharta již očividně všichni znali. Nešlo ho neznat. Ne když zářil na celou místnost jako nejjasnější slunce. Severus se odklidil dozadu a snažil se nevydávat dýňovou vůni. Moc mu to nepomohlo, protože Rolanda něco zřejmě zavětřila a zvědavě se po něm ohlédla. Já se vyvlékla Minervě a zády se opřela o zeď v místech, kde výjimečně nebylo nic přistaveno, a snažila se předstírat, že jsem schopná vnímat a že to i dělám.

Brumbál spustil svou pečlivě připravenou řeč, kterou poslouchali jen Minerva, Hagrid a ve chvíli, kdy padlo jeho jméno, i Lockhart, který se při tom pohupoval ze špiček na paty a zpět, samolibý úsměv na tváři. Při slovech "autor mnoha pozoruhodných knih, které všichni jistě znáte" jsem zbystřila i já. Ne kvůli skromnému úsměvu páně Zlatoslava, ale proto, že jediný člověk v Bradavicích, který všechny ty knihy zvládl nejen prolistovat, ale i přečíst, tu nebyl. Naše věštkyně se sice úzkostně vyhýbala všem shromážděním, ale že si nechá ujít příležitost osobně se setkat s idolem celého kouzelnického světa, mě zaráželo. Nikdo jiný si ale její nepřítomnosti nevšiml, a jelikož se Brumbál ani slovem nezmínil (nebo jsem to aspoň nepostřehla - což mi zase nečinilo nějak velké potíže v mém aktuálním stavu) o tom, že by byla nemocná nebo že by vypustila tento školní rok, rozhodla jsem se nepřikládat tomu moc váhu a po nezbytných projevech nadšení, že za chvíli jsou tu opět děti, a potřásání rukou Zlatoslavovi se tam z posledních sil vyploužit a postěžovat si na nespravedlnost života.

A pak prospat týden u sebe v kabinetu…

Brumbál předal slovo Lockhartovi a kousek ustoupil.

Zase mě začaly brát mdloby. On bude mluvit? A týden je v háji…

Zlatoslav se nadechl - a dveře se rozletěly a dovnitř vpadl Filch.

V první okamžik bych mu nejradši dala pusu. Pak ale konečně popadl dech a s očima navrch hlavy zahýkal: "Opice!"

Severus přelétl očima všechny členky profesorského sboru a zašklebil se. Brumbál tolik odvahy neměl (na rozdíl od Severuse nestál všem přítomných v zádech, nýbrž na očích), a tak se jen zeptal: "Prosím?"

Argus sípal a snažil se pochytat tolik kyslíku, aby mohl vypustit další větu.

"Po hradě běhá opice!"

Všichni se zatvářili skepticky, Minerva si lehce odkašlala a vrhla významný pohled na Albuse. Ten jen zaťal čelisti a ignoroval ji.

"Kde by se tu vzala opice?" zeptal se Filius se zdviženým obočím.

Mlčela jsem.

Času dost. Deset měsíců před náma.

Filch pomalu už získával svou barvu a jeho dech se ustaloval na frekvenci normální pro běžného člověka.

"A mám pocit, že jsem v prvním patře zase zahlédl rarachy."

Zlatoslav vykouzlil na tváři odzbrojující úsměv. "Ti jsou moji," zaševelil. "Ale nebojte se, jsou zcela vychovaní, nebudou s nimi problémy."

Až teď si ho Argus všiml. A chvíle, kdy ho vzal na vědomí, byla očividně i okamžikem, kdy ho přestal mít rád.

"Tak vidíte, jak se všechno uspokojivě vysvětlilo," uklidňoval ho Albus.

"Ale ta opice-"

"Jistě se vysvětlí i ta," mrkl na mě.

Strnula jsem a vytřeštila na něj oči. Pak jsem se otočila na Severuse. Jen pokrčil rameny a spokojeně se usmíval.

***

"Myslela jsem, že je Rufus od tebe!" zabodla jsem do Severuse prst, když jsme na chodbě pod schodištěm do Brumbálovy pracovny osaměli.

"Nikdy jsem nic takového neřekl, pokud mě paměť nešálí," odvětil klidně. "Vždyť jsem ti říkal, že jsem kupoval krysu."

To byla pravda…

"Ale-"

Nevypadal překvapeně, věděl o ní…

"Brumbál a já jsme hledali nějaký vhodný způsob, jak vyjádřit svou vděčnost…"

Brumbál?

Brumbál!!!

"Jedno mi ale vysvětli," zvědavě se na mě podíval. "Proč jméno, co zní jako nadávka?"

Reklamy sem

Jelikož záhlaví nezabralo (moc slov najednou, vím, kdo by to četl), řeším to takhle. Pokud si sem potřebujou jednorázoví návštěvníci něco napsat ("hlásni mi", "hezu blog" a cokoli, co začíná "upa mega supa"), tak sem s tím. Reagovat na to stejně nebudu, ale to už je psáno v záhlaví...

---

To víte že jo... :P

7. kapitola

Čím dál kratší... :D

---

Jsou věci, co asi nikdy nepochopím - jak někdo dokáže pískat na dva prsty a nepoplive si ruku, proč informujeme studenty o kletbách, které se nepromíjejí, protože kdybychom jim o nich neřekli, většina by se o jejich existenci nikdy nedozvěděla, a myšlenkové pochody Severuse Snapea, který na mě čekal v mém domě v mém křesle a vyčítal mi, že jsem se mu v Příčné ztratila. Jak jsem se mu mohla ztratit, když se vytratil první? Ale za to může ta ženská logika, že tu mužskou nechápu.

Jinak ale vypadal spokojeně. Kdykoli ho vidím někde na svém území, nemohu se zbavit dojmu, že v životě neviděl křeslo, a tak se nemůže nabažit mých. Což je nesmysl, jak jsem se nedávno u něj doma přesvědčila. A v Bradavicích ho má v kabinetu také. Asi mám lepší.

"Kde máš kocoura?"

Rozhlédla jsem se po místnosti.

Čičičiči.

Pokrčila jsem rameny. Copak já vím? Je to šelma, asi je loven někde na zahradě trpaslíky… Ještě nedávno by byl s největší pravděpodobností uloven tím pokladem od Ruperta, ale tento problém už jsem vyřešila a přesunula.

"Potřebovala bys další zvíře, aby ses necítila osaměle."

"Děkuju za tvou péči, ale nedělej si se mnou starosti, zvládnu to."

Někde v hlavě mi začalo blikat červené světýlko. Bylo pomalu na čase znovu se přestěhovat. (Teď doufám, že Narby neumí číst myšlenky, protože by se klidně mohlo stát, že bych se druhý den vzbudila na druhé straně Anglie. V lepším případě.)

"Nepřemáhej se. Jistě ti je smutno."

"Severusi, jsi rekordman ve zbavování se domácího mazlíčka."

"Jakého mazlíčka?" byl údiv sám.

"Tak co sis to dneska kupoval?"

"Krysu."

"Ty máš krysu?" užasla jsem.

"Ne, proč?" žasl zase on.

Koukali jsme na sebe jak tataři. Tahle hra mě nebavila. Proč se vždycky cítím jak idiot já, když jako malej se chová on? Vzdala jsem to a svalila se do druhého křesla. Doteď jsem totiž stála ve dveřích a vypadala spíš jako cizinka - ve vlastním domě. S úlevou jsem si zula boty. Pro krásu se musí trpět, ale tady už krásná být nemusím. Pohodlně jsem se zabořila dovnitř. Opravdu mám pohodlná křesla.

"Zapomeň na to," nechala jsem to plavat. Severus to stejně již očividně udělal. "Dáš si čaj?"

"Rád."

"Vlastně jsem s tebou chtěla mluvit," zavolala jsem na cestě z kuchyně, zatímco jsem se snažila vybalancovat podnos s konvicí, šálky a cukřenkou.

"Myslím, že už bych měl jít," ozvala se odpověď.

"Na to ani nemysli. Mám noční můry."

Chvíli na mě nechápavě koukal a pak mi řekl větu, která mi opravdu hodně pomohla: "To máš blbý."

"Pořád se mi zdá o Quirinusovi."

Zatvářil se vážně. "To chápu… Ovšem dokud se ti nezdá o Lockhartovi, není třeba se znepokojovat."

"Zdá se mi o něm od chvíle, cos do mě nalil ten svůj lektvar!"

Zbystřil. "A co se ti zdá?"

To snad není možný!

"To je jedno, co se mi zdá! Zbav mě toho!"

"Jak?"

"To je mi jedno. Nechci to. Zbav mě toho!"

"Myslím, že mě přeceňuješ."

"Vyvolal jsi to, zruš to."

"Tvá naivní důvěra ve zvratnost každého procesu mě fascinuje."

"Nechci tě fascinovat. Chci se vyspat."

"Ale za tohle já už nemůžu. Já jen vyvolal první vzpomínku. Pokud si tvá mysl snaží sama na něco vzpomenout, nemůžu to ovlivňovat."

"Nemůžeš nebo nechceš?"

Na chvíli se zamyslel. "Nechci."

Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek a stoupá tlak - a k nebezpečí výbuchu. Když jsem ale otevřela ústa, pootevřené okno se rozletělo a dovnitř vlétl Damien, následovaný něčím zhruba stejně velkým, ale rozhodně to nebyla kočka.

Čelist mi spadla na zem, když jsem si uvědomila, co to je.

Nevěřícně jsem zírala na zvíře, které drželo Damiena za ocas, zatímco ten se marně snažil vytrhnout a utéct.

"To je-" vykoktala jsem.

"Opička," doplnil Severus s neupřímným překvapením.

"Co dělá opice v mém domě?!" vypěnila jsem.

Severus ale zůstal ledově chladný. "Myslím, že to je očividné," odvětil, když se Damienovi konečně podařilo vytrhnout se opičce z rukou a zmizet pod skříní.

6. kapitola

Na začátek bych chtěla říct, že se u Narcissina jména držím původní varianty s dvěma s - z prostého důvodu - prostě se mi to víc líbí. A proč tu s tím otravuju? Jen pro jistotu, abych to pak nemusela obhajovat jako kdysi Sib svůj nick. :)

---

Zvonek u dveří se rozcinkal, když jsme s Luciusem překročili práh. Narcissu jsme ani nemuseli hledat. Stála u svého synka, který nadšeně poskakoval u několika košťat opřených o stěnu a tvářila se navlas stejně jako já, když mi Severus líčí něco o lektvarech.

Ach jo, ty smetáky…

"Cissy?" promluvil Lucius a jeho žena se pomalu obrátila, jako vždy nádherná a vznešená, s vodopádem hustých plavých vlasů, který jí splýval po zádech.

"Julie!" vydechla a objala mě. "Dlouho jsem tě neviděla, kde se tu bereš?"

"Byla jsem se podívat na Lockharta," připustila jsem jen nerada.

Cissa si mě nevěřícně prohlédla a pohrdlivě pokrčila nos.

"Prý bude tento rok učit v Bradavicích obranu proti černé magii," oznámil Lucius.

Další nevěřícný pohled na mě, na jejího manžela a nakonec i na Draca, jehož v tu chvíli zřejmě uznala za nejdůvěryhodnějšího v této záležitosti.

"To je vtip?"

"Rozhodnutí shůry," odpověděla jsem. (To je to v podstatě samé.)

"Neuvěřitelné," zavrtěla hlavou. "Luciusi, budeme muset najmout Dracovi nějakého učitele," řekla rozhodně.

"Cissy, nepřeháníš to trochu?"

"Jde o našeho syna!"

"Asi bych vás měla nechat řešit vaše rodinné starosti o samotě," navrhla jsem, ale Narcissa mě chytla za předloktí.

"V žádném případě. Zajdeme si spolu na oběd, pánové si zatím vyberou koště a pak se k nám připojí, že?" obrátila se na Luciuse, ale na odpověď nečekala a vytáhla mě z obchodu ven do Příčné ulice.

"Nechápu, co na tom famfrpálu všichni vidí. Draco tento rok velmi těžce nesl celou tu záležitost s Potterem. Ani se nedivím, ty výjimky, co mu Brumbál stále uděluje, je to nespravedlivé. Ale pro Brumbála očividně čistá krev nikdy moc neznamenala. Je politováníhodné, že tohle nikdo neřeší a všichni jsou jak zbláznění do toho Potterovic spratka. Doufám, že ty ani Severus jste té mánii kolem něj nepropadli."

"Myslím, že v tomhle můžeš být klidná," ujistila jsem ji.

"Aspoň někdo," oddechla si . "Je to už tak… únavné."

Únavné… A to ani netrávila většinu roku v Bradavicích s Albusem a Minervou za zády…

***

Že jsme si podnik vybraly špatně, jsme zjistily, sotva jsme za sebou zavřely dveře a od jednoho stolu se zvedla ruka v modrém rukávu a zamávala na nás. Zatímco moje nálada poklesla (Narcissu v únosné náladě je možná potkat jednou dvakrát za život, přičemž tohle bylo v mém případě podruhé.), Cissiny panenky se protočily a nos vyletěl vzhůru. S výrazem "mám já tohle zapotřebí?" si odevzdaně přisedla spolu se mnou ke stolu poblíž Lockhartova (jinde nebylo místo), přičemž si dala pozor, aby seděla co nejdál a ještě k tomu z dohledu. Zlatoslav to ani nepostřehl. Všem předváděl svůj perfektní zářivý chrup, oči mu zářily, jak rozdával dívkám, co ho obletovaly, podepsané fotografie. Mezitím stačil odpovídat na dotazy blonďaté reportérce s extravagantními brýlemi, jejíž brk se pohyboval rychleji, než cokoli, co jsem do té doby viděla.

"Takže Draco fandí famfrpálu?" zkusila jsem odvést řeč jinam, když nás dav fanynek odřízl z dohledu pana dokonalého.

Pohrdavě si odfrkla. "Zkus vychovat syna, kterého by nezajímal ten nesmysl s košťaty."

"Jednou na to budu myslet… možná."

"Kde máš vůbec Severuse?"

"Jak jsi zrovna teď přišla na Severuse?" zamračila jsem se. (I když odpověď by mě taky zajímala. A ještě víc to, co si ten chlap mohl pořídit za zvíře - bylo-li to zvíře. A bylo-li to pro něj. Začínala jsem mít ošklivé předtuchy a představy.)

Zatvářila se jak neviňátko a pokrčila rameny. "Ani nevím. Tak kde je? Nebo si tuhle událost nechal ujít?"

"Myslím, že to by mu vůbec nevadilo, ale ne, nebylo mu dopřáno nechat si to ujít."

"To je od Brumbála pozorné, že se tak stará o to, aby se dostal mezi lidi."

"Myslím, že zrovna v tomhle případě je Brumbál výjimečně bez viny. Aspoň doufám."

"Jak vůbec přišel zrovna na tohle individuum?" položila otázku roku.

To by mě taky zajímalo. Třeba někde zakopl o nějakou jeho knihu ze Sibylina vlastnictví. Nebo loni v létě odtrpaslíkovával zahradu...

Nervózně se rozhlídla. "Jak dlouho jim může trvat vybrat košťata?"

"Košťata?" zarazila jsem se.

"Koště," rychle se opravila a omluvně se usmála.

"Co se děje?" chtěla jsem vědět.

"Proč?"

"Jsi nervózní. Neříkej, že ti tak vadí Lockhart."

Důvěrně se ke mně naklonila a ztišila hlas: "Ty nemáš tušení, jaká je to osina... Setkali jsme se s ním s Luciusem loni v létě. Ještě týden mi hučelo v hlavě. Věř mi, jestli překročí práh Bradavic, drž se na druhé straně hradu, jinak se ta krásná šedivá barva, nebo co to je, co nosíš přes rok, stane tvou pravou a té své můžeš dát rovnou sbohem."

Abych to vysvětlila: když jsem se pár týdnů po návratu do Bradavic, tentokrát v roli profesorky, dozvěděla, že mi půlka sboru přezdívá "Severusova malá sestřička", ze dne na den jsem přešla z černé na jakýsi odstín mezi šedou a bílou - říkala jsem jim přece několikrát, že z nich zešedivím, tak aspoň viděli, že to myslím vážně.

"Právě včas," vyskočila Cissa, když se ve dveřích objevil její manžel. I jeho oči padly nejprve na Lockharta a teprve potom se stočily k Narcisse, která už tou dobou byla téměř u něj. Letmo mi zamávala a oba zmizeli ven do Příčné ulice. Nejraději bych se zvedla taky a vypařila se, ale na Cissino místo dosedla odkudsi se vynořivší Valeria, v ruce dvě sklenky bílého vína. Jednu mi podala a přiťukly jsme si. Na zdraví. Na co jiného taky pít s cizím člověkem.

"Vám to nevadí?" kývla jsem s hlavou k hejnu srocenému kolem čaroděje v modrém.

Pokrčila koutky úst a zabodla oči do toho roje. "Ne… Mělo by?"

"Promiňte. Myslela jsem, že…" Jak zformulovat to, jak na mě od prvního dne působili? Co když bylo všechno jinak a já se jen spokojila s nejjednodušším vysvětlením? Nechtěla jsem způsobit nějaké faux pas, ještě než začne školní rok.

Pomalu upila trochu vína a postavila sklenku na desku stolu. Chvilku jizamyšleně otáčela na místě, než promluvila.

"Dokud obletují jeho, je mi to jedno. Je to jejich idol, mají na to nárok. Svým způsobem," odmlčela se a v očích se jí nebezpečně blýsklo. "Ale jestli na nějakou šáhne on, tak mu tu ruku urazím."

Málem jsem ukousla skleničku. Pokusila jsem se zamaskovat své vyprsknutí kašlem, ale to je tak staré a průhledné, že by se to mělo zakázat.

"Ale to je jen mezi námi," dodala a spiklenecky na mě mrkla.

Kapitola 4

Po nějaké době zase Křišťál - se k němu prostě musím vracet...

---

"Mladá nadějná věštkyně zatvrzele odmítající vše, co souvisí s jasnovidectvím, se vrátila z večerní schůzky se školním playboyem až v pozdních nočních hodinách podezřele zamlklá a s neproniknutelně tajemným výrazem na tváři."

"Rito, mlč, ještě tě někdo uslyší!" sykla jsem po směru hlasu ze tmy.

"Škrtám tajemný výraz a místo něj píšu: s vraždou v očích," ozvalo se vzápětí, ačkoli o mé tváři a očích nemohla mít ani ponětí.

"Přestaň, někdo se vzbudí a ještě tě vezme vážně," zděsila jsem se a po hmatu se dohrabala do své postele.

Holky sice spaly, ale jak šlo o drby, byly schopné se vzbudit kdykoli a vymyslet cokoli.

Rita se převalila v posteli. "Tak se aspoň svěř, jak dlouho se stýkáte," zašeptala.

"Nestýkáme se," odsekla jsem.

"Sibylinko, povídej, přeháněj."

"Jen jsme spolu mluvili."

"To už víme, ale o čem, to nevíme."

"A ani nepotřebujeme."

"To teda potřebujeme."

"Dohromady o ničem…"

"Miláčku, já vím, že jsi schopná mi neodpovědět na jedinou otázku, ale jestli to opravdu neuděláš, tak probudím pokoj a můžeš to vyprávět jim."

Kapitulovala jsem a pověděla jí aspoň pár věcí, abych měla klid a mohla se konečně vyspat. I tak jsem ale věděla, že tohle Rita hned tak z hlavy nepustí.

***

Většinu snídaně strávila Rita tím, že dávala pozor, jestli koukám na Zlatoslava nebo on kouká na mě. Svou vzájemnou ignorací jsme ji museli dost vytáčet, ale nedala to na sobě znát, jen zamyšleně hladila svůj brk zastrčený ve vlasech za uchem a tvářila se potutelně. Ten výraz jí vydržel během vyučování a nesundala ho ani při večeři.

"Jestli myslíš na to, že o tom něco napíšeš, shodím tě ze schodů," oznámila jsem jí na cestě do ložnic.

"Máš smůlu, štítový kouzlo zvládám perfektně."

"Neříkala jsem, že tě uřknu, ale že tě shodím ze schodů. Strčím do tebe a zastavíš se až ve sklepení."

Vytáhla z vlasů vždy skvěle oříznutý brk a namířila ho na mě. "Sleduju tě," pronesla smrtelně vážně a jako první vstoupila do společenské místnosti.

Obrátila jsem oči v sloup a následovala ji.

Byla jsem opravdu ráda, že je Rita má kamarádka a že nestojí proti mně…

***

Zaostřila jsem do středu křišťálové koule. Aspoň myslím, že se to tak má dělat. Do téhle chvíle jsem si s ní maximálně kutálela po pokoji, když jsem se nudila. Taky podle toho vypadala, chudák.

Mlha uvnitř houstla a houstla.

Chtělo se mi spát…

"No ne, obrat ve vztahu k věštění," vzbudila mě svou poznámkou Rita, aniž by vzhlédla od učebnice přeměňování. "Bych nevěřila, jak moc na tebe náš Zlatovlásek zapůsobí."

Ještěže jsme byly v pokoji samy.

"Dej s ním už pokoj."

"Já s ním nic nemám," protáhla a předstírala, jak moc se soustředí na obsah knihy. Nevěrohodně. Rita umí být moc dobrá herečka, když chce - a moc špatná, když chce. Jsem si jistá, že jednou to někam dotáhne - a bude štvát hodně lidí a hodně vydatně.

Mohla bych se na to podívat do koule…

A nebo radši ne. Jsou věci, co je lepší nevědět.

Chápu, že to není Pád, přesto bych byla moc ráda, kdybyste mi napsali nějaké své postřehy nebo něco :)

5. kapitola

"Nemusela sis dělat škodu," pronesl Severus, když jsme se setkali v Příčné ulici.

---

Líbezně jsem se usmála a odvětila nějakým nesmyslem typu: "Vždyť víš, že pro tebe udělám cokoli." Pokud šlo o květiny, jež nešlo zabít, platila ta věta stoprocentně. Teď ať se snaží zase on.

Zvolna jsme se procházeli kolem obchodů a nahlíželi do výkladních skříní. Pomalu jsme šli proto, že jsme tu jednak byli značně s předstihem, jednak jsme stejně ani nijak zvlášť netoužili po dalších podpisech ani po rozzářené Zlatoslavově tváři, a navíc jsem si já vzala krásné elegantní botky na vysokém jehlovém podpatku, ve kterých se mi po zdejší dlažbě chodilo značně obtížně, chtěla-li jsem ještě vzbudit zdání elegance. Severus si vedle mě povlával ve svém hábitu a bylo mu to upřímně jedno.

Zastavili jsme se u obchodu s domácími mazlíčky. Severus chvilku nerozhodně přešlapoval na místě a pak zmizel v jeho útrobách. Že by si vzal k srdci naše rady a zatoužil po zvířátku?

Nedočkavě jsem ho vyhlížela, až se opět vynoří. Ale zklamal, nesl si jen nějakou zavřenou krabici omotanou provázkem.

"Pořídil sis kamaráda?"

Povytáhl jedno obočí a usmál se. To je něco, co mě nepředstavitelně děsí, protože Severusova dobrá nálady pramení většinou z věcí, z nichž ostatním dobrá nálada nepramení, nebo z věcí, z nichž nepramení speciálně mně. Samozřejmě, najdou se tu výjimky, ale ty se snaží eliminovat.

"Skoro," pronesl tajemně a nasadil ten svůj výraz "jen dumej a trp". Nasadila jsem výraz "no tak si to teda nech pro sebe, stejně to dlouho nevydržíš" a ignorovala ho. Stejně už se blížilo poledne, byl nejvyšší čas vyrazit do Krucánků a kaňourů.

Severus se zřejmě cítil dotčen, že s ním nehodlám hrát jeho hru na tajemného profesora, tak nasadil svižnější tempo. Na mé zavolání "Severusi, zpomal, někteří z nás maj podpatky", zavrčel "No jo, ženská" a přidal ještě víc. Škoda, že jsem záclony poslala Albusovi, jinak by je hned večer dostal taky.

V knihkupectví už ani nemělo cenu ho hledat. Ne že by byl někdy schopen splynout s davem, ale bylo tu tak namačkáno, že se stejně nedalo nikam pohnout a mohla jsem jen doufat, že mě časem dav nedočkavých žen, dychtících uvidět na vlastní oči svůj idol, vyplivne někde stranou. Pár kouzelníků se snažilo dát chaosu nějaký řád a vytvořit ze ctěných dam a dívek jakous takous frontu, aby lidé, kteří si chtěli koupit nějakou knihu, měli šanci učinit tak dříve než v půl páté, kdy měl Zlatoslav slavnostně dopodepisovat. Využila jsem toho a odtrhla se z hlavního proudu - a konečně uviděla Severuse. Postával kus stranou od stolu obloženého Zlatoslavovými portréty, mezi nimiž se oslnivě culil i živý Zlatoslav, hábit perfektně sladěný s pomněnkově modrýma očima. Vlastně mu to náramně slušelo, choval se jako okouzlující gentleman, když od přítomných čarodějek přijímal knihy a vepisoval do nich svá věnování. Za jiných okolností bych možná začala pátrat, proč jsem o tomto v podstatě velmi šarmantním muži dosud uvažovala tak, jak jsem uvažovala.

Za takových okolností, za kterých by Severus něco nehučel do toho andělského stvoření, které se střídavě zvonivě smálo a ostřížím zrakem sledovalo Zlatoslava a jeho fanklub. Ačkoli dnes měla vlasy sčesané do drdolu a na sobě měla jen prostý modrý hábit, zase ve mně probouzela pocit méněcennosti. Nejraději bych se otočila a odešla, ale v tu chvíli mě Valeria zpozorovala a mávla na mě svou bělostnou ručkou. Nadechla jsem se, vyloudila na tváři vlídný úsměv a vyrazila k nim. Zatraceně, kam se podělo jeho zalíbení v zrzkách?

Něco mi zavadilo o rameno. Trhla jsem sebou, ale byla to jen stará známá sovička. Zakroužila mi nad hlavou a usadila se mi na rameno, jakmile jsem konečně dorazila k těm dvěma. Když nepršelo a nevypadala, jako by ji někdo právě vypral, chovala se zcela jinak, spokojeně pohoukávala a vrhala na Severuse nesouhlasné pohledy. Mluvila mi z duše, potvůrka malá roztomilá. Valeria našpulila rty, jako by chtěla něco říct, ale nakonec se jen usmála, zaševelila "Moc ráda vás opět vidím" a zlověstně střelila pohledem k Lockhartovi, ke kterému se právě nakláněla nějaká mladá pohledná plavovláska, při čemž je vyfotil jakýsi zakrslý fotograf z Denního věštce.

"Čekal jsem tě později, ale zřejmě jsem tě podcenil," rýpl si Severus.

"Hele, Weasleyovi a Potter," oplatila jsem mu tu laskavou poznámku a kývla hlavou k davu, kde se mezi houfem zrzavých hlav vynořila jedna neučesaná obrýlená a jedna rozvrkočená zubatá.

Viděla jsem, jak jsem mu v tu chvíli zkazila den, a bylo mi líp.

Fotograf se právě pokoušel získat další snímek Zlatoslava a mladé čarodějky a při hledání správného úhlu přišlápl nejmladšího Weasleyho. Ten se ozval, Lockhart zvedl hlavu - a uviděl Pottera. A během okamžiku POZNALl Pottera, protože vykřikl: "Vždyť to je Harry Potter!" Severus se zatvářil, jako by kousl do citrónu, obrátil oči v sloup a němě zalomil rukama. Valeria vypadala při té reakci nechápavě, ale moudře se rozhodla nic nezjišťovat. Vlastně se zdálo, že se jí docela ulevilo, když se Zlatoslav přestal věnovat své fanynce a vrhl se na Harryho (No, Severus taky vypadal, že mu to ze srdce přeje.). Fotograf i Zlatoslav byli jako u vytržení. Jen malý Potter vypadal trochu vyděšeně.

Zlatoslav si zjednal ticho a s rukou kolem Harryho ramen zvučně pronesl pro celý přítomný dav to, co za chvíli oznámí i Brumbál na začátek školního roku - totiž, že nastupuje do Bradavic jako nový profesor obrany proti černé magii. Severus při těch slovech tiše zaúpěl. Tenhle osamocený projev ale zcela zanikl v jásotu, v nějž propukl dav. Fotograf nadšeně cvakal zářícího čaroděje, Potter někam zdrhnul, ženy tleskaly. Severus usoudil, že pro dnešek by to už stačilo a rozhodl se vyklidit pole. Rozloučila jsem se s ním, počkala dvě minuty a odešla taky.

Před obchodem jsem skoro vrazila do Luciuse Malfoye. Měl trochu oteklé jedno oko, mírně pocuchané plavé vlasy a v jeho aristokratické tváři se vedle běžné povznesenosti dala vyčíst i špatná nálada.

Stejně jsem to riskla a pozdravila ho.

Nepatrně se pousmál, když mě poznal.

"Máte zajímavý přírůstek ve sboru. Potřebovali byste v Bradavicích personálního poradce," pronesl uštěpačně a s jistou dávkou trpkosti.

"Myslíte, že nepozvedne prestiž školy do závratných výšin?"

Pobaveně se ušklíbl a nahlédl do výkladu, aby si upravil vlasy.

"Jedno se Brumbálovi upřít nedá - originalita v podobných nápadech," řekl a uhladil si poslední neposedný pramen.

"To se nikdo nikdy ani popírat nesnažil," odvětila jsem a kývnutím mu potvrdila, že mu již do dokonalosti nic nechybí.

"Nemáte chvilku čas? Kdyby Cissa zjistila, že jsem vás potkal, neodpustila by mi, že jsem vás nechal utéct."

"Ale jistě. Jak se vlastně má?"

V očích mu zazářily šelmovské jiskřičky. "Teď zrovna asi trochu trpí, protože ji Draco vytáhl nakoupit košťata a ona famfrpálu nikdy moc neholdovala."

Co se neříká

První paprsky slunce se ti opřely do plavých vlasů. Snažil jsem se probouzet tak, abych tento okamžik stihl.

---

Jsi tak nádherná, když spíš, a já miluju tuto chvíli. Je to jedna z mála chvil, kdy si jsem jist, že tě miluju jako na začátku. Že jsi můj život, mé všechno.

A pak se probudíš…

Na začátku bylo vše tak krásné. Dokonalá rodina, dokonalá dívka, dokonalý pár. Čistá krev… Potom přišel náš syn, naše budoucnost - a vše se zdálo být perfektní. Společně jsme ho vychovávali, s pýchou sledovali, jak roste, hrdě jsme ho vyprovázeli na první cestu do školy. Ale pak zmizel ve vlaku a my osiřeli. Zůstali jsme spolu sami. Poprvé po letech sami - a náhle neschopní si cokoli říct.

Kdy jsme se tolik odcizili?

Chtěl jsem ti říct tolik věcí, chtěl jsem ti dát tolik věcí. Čekal jsem na tento den… Jak je možné, že jsem si mezitím nevšiml, že už jsi někdo jiný? Že já jsem se stal někým jiným?

Kdy se ze vší té dokonalosti stalo vězení? Kdy jsme začali nosit masky i sami před sebou?

Otevřela jsi oči a podívala se na mě. Chvilkový záblesk té dávné dívky nahradila opět ta cizí žena, má žena…

Tolik tě miluju a tolik mi chybíš!

Jenže to Malfoy neříká…