První paprsky slunce se ti opřely do plavých vlasů. Snažil jsem se probouzet tak, abych tento okamžik stihl.
Jsi tak nádherná, když spíš, a já miluju tuto chvíli. Je to jedna z mála chvil, kdy si jsem jist, že tě miluju jako na začátku. Že jsi můj život, mé všechno.
A pak se probudíš…
Na začátku bylo vše tak krásné. Dokonalá rodina, dokonalá dívka, dokonalý pár. Čistá krev… Potom přišel náš syn, naše budoucnost - a vše se zdálo být perfektní. Společně jsme ho vychovávali, s pýchou sledovali, jak roste, hrdě jsme ho vyprovázeli na první cestu do školy. Ale pak zmizel ve vlaku a my osiřeli. Zůstali jsme spolu sami. Poprvé po letech sami - a náhle neschopní si cokoli říct.
Kdy jsme se tolik odcizili?
Chtěl jsem ti říct tolik věcí, chtěl jsem ti dát tolik věcí. Čekal jsem na tento den… Jak je možné, že jsem si mezitím nevšiml, že už jsi někdo jiný? Že já jsem se stal někým jiným?
Kdy se ze vší té dokonalosti stalo vězení? Kdy jsme začali nosit masky i sami před sebou?
Otevřela jsi oči a podívala se na mě. Chvilkový záblesk té dávné dívky nahradila opět ta cizí žena, má žena…
Tolik tě miluju a tolik mi chybíš!
Jenže to Malfoy neříká…
Žádné komentáře:
Okomentovat