Jsem zjistila, že ke Křišťálu tu mám ještě jednu... Jinak jsem docela nahlodaná, pokud jde o blog (jak přijde změna, mám tendence skončit). Ne, zatím moc změny nečekejte, žádné strachy, stejně nemám čas je provádět, jsem ráda, když si v týdnu najdu chvilku a sepíšu kousek k čemukoli, ale docela uvažuju, že bych se časem MOŽNÁ (a to je opravdu velké možná, protože si to nakonec stejně asi zase rozmyslím) přesunula jinam. Na druhou stranu jedno stěhování už mám přece za sebou :) . No nic, hezký týden vám všem.
Budoucnost je zvláštní místo.
Je zvláštní a tajemná sama o sobě, ale pokud ji vidíte, je ještě podivnější. Sny a přání najednou neznamenají skoro nic. Znáte výsledky bez rovnic.
Výsledky, které nemusí být nikdy spočítány…
Už tím, že do ní nahlížíte, ji můžete změnit.
S vidinou toho, k čemu má dojít, s touto vidinou stále před očima měníte své činy, měníte sebe.
Je to začarovaný kruh - a zcela nesmyslný kruh.
Celá tahle - věc - je založena na tom, že říkáte lidem věci, které se tím pádem ale proměňují a posouvají, které oni mění a posouvají… A vy pak vypadáte neschopně, protože vše je jinak.
Proto jsem nikdy nechtěla být vědmou.
Ale když jsem s ním mluvila, něco se stalo. Ne, nebylo to v podstatě kvůli němu. Měla jsem jen velmi podivný pocit. Utkvělou myšlenku, která se mi stále vracela jak bumerang. Odvrhla jsem ji, popolétla, obrátila se a trefila mě do hlavy. Znovu a znovu. A já uviděla cestu. Jednu z těch CEST. Cestu, na které někdo byl. Někdo, na koho jsem nedokázala zaostřit. Jako by se jen smýkal časem, kluzký a nepolapititelný. A Zlatoslav mi mohl tu cestu ukázat. Nasměrovat mě. Po dlouhé době jsem byla na budoucnost opravdu zvědavá.
***
Dočetla jsem Kasandřinu knihu a konečně ji zaklapla. Věc, co jsem chtěla udělat od začátku. Rita vzhlédla od své eseje a otřela brk od inkoustu. Její práce byla skoro hotová (v trojnásobném rozsahu), má čekala na svůj začátek. Asi bych jí ho měla dopřát.
"Novinky?"
Něco jsem zavrčela a začala hledat svůj brk pod hromadou knih, co jsem si neprozřetelně nanosila z okolních regálů. Psát práce v knihovně je nesmysl. Příliš zdrojů, u kterých máte pocit, že je musíte prostudovat a sladit. Nalézt něco sjednocujícího, obecného… Rita tenhle problém nikdy neměla. Prostudovala materiály a sepsala svou vlastní verzi. Nezávislou verzi. Nepotvrzovala fakta, ale zároveň je nepopírala. Obdivovala jsem ji. Obdivovala jsem, s jakou lehkostí dokáže balancovat na ostří nože, mezi pravdou a lží. Existovala pravda, lež a Rita. Tři nezávislé jednoty.
"Vypadáš děsně," pronesla ve vzácném záchvatu naprosté upřímnosti, která ji chytala, když jsme spolu byly samy.
"Nechci od tebe konstruktivní kritiku. Potřebuju povzbuzení."
"To, co děláš a o co se snažíš, má smysl," řekla se stejným výrazem ve tváři a naprosto identickým tónem. "Obrovský smysl. Drž se toho."
Pohlédla jsem vzhůru.
Netušila jsem, že je v knihovně tak krásný kazetový strop…
"Co je vůbec za den?"
"To si říkáš vědma?" rýpla si, s nosem už zase zabořeným do své práce.
"Já žiju pro budoucnost."
"Když je pro tebe současnost irelevantní, tak k čemu to potřebuješ?"
"Jen pro zajímavost."
"Až bude pátek odpoledne, tak ti řeknu. Do tý doby to stejně vyjde nastejno."
Naškrábala jsem nadpis. A dlooooouho na něj hleděla. Využití salamandří žluči. V životě jsem živého salamandra neviděla. Má žluč?
Asi jo, určitě bude v sklepních sbírkách a vypadá nechutně. Všechno ve sklepních sbírkách vypadá nechutně.
Většinu těch věcí, se kterými jsme v hodinách pracovali, jsme nikdy neviděli, jak vypadaly, dokud byly celé, živé, rostly, kvetly, dýchaly, běhaly… Záleží na konkrétní věci.
Napsala jsem první větu a došlo mi, že jestli to chci natáhnout na dvě stránky, budu to muset ilustrovat.
***
Do síně vlétly sovy a začaly nás ostřelovat poštou. Rita vytáhla z džusu Denního věštce, trochu ho oklepala nad miskou s pečivem a otevřela. Následoval pravidelný rituál. Zavrtěla hlavou, položila noviny na stůl a začala skepticky zkoumat zprávy. Pak mi podala referát, o který jsem téměř nikdy nestála, ale bylo mi to houby platné. Chvíli jsem koukala na dýňový džus a pak jsem si nalila earl grey. Až budu chtít vitamíny, vezmu si jablko. Až teď jsem si všimla, že i mně přišla pošta. Nenápadná fialová obálka vonící po levanduli. Zvědavě jsem ji otevřela, zatímco Rita s očima zabodnutýma do novin zaujatě líčila něco o ministerstvu a několika ohrožených postech. Uvnitř byl jediný list. Prázdný list. Vonící po levanduli. Vsunula jsem ho zpět. Asi se mnou někdo nemluví.
"Tajný ctitel?"
Jak to dělá? Celou dobu byla za novinami.
Podala jsem jí přes stůl obálku.
"Vy spolu nemluvíte?" zeptala se, když jako já předtím uviděla prázdnou stránku.
"Vidíš, ne?"
"Ne, nevidím. Ale cítím. To je levandule?"
"Jo."
"Proč levandule?"
"Vím já?"
"K čemu je dobrá? Do čeho se používá?"
"Do aviváže."
"Ty mi netvrď, že jsi z kouzelnický rodiny, mudlo jedna."
***
"Dostalas dopis?" přitočil se ke mně Zlatoslav o pár dní později, když jsem se šla po vyučování projít kolem nádvoří. Za těch pár let tady jsem si tu osvojila pár vězeňských rituálů. Později ve věži jako bych to našla...
"To mě taky mohlo napadnout… Děkuju ti za ta krásná slova. Myslím, že si je ani nezasloužím. Zdráhám se na něj odpovědět."
"Nemáš za co," zazubil se. "Ale jestli jsi to ještě nevyhodila, tak na to koukni."
To víš, že jo, já ti tak budu šaškovat nad prázdným papírem.
"Důvod?" zeptala jsem se, ačkoli jsem nikdy neuvažovala, že bych se do toho fakt pustila.
"Třeba by to mohlo být zajímavý," zatvářil se tajuplně.
"Aha...Vodítka jsou v dopise?"
"Dá se říct…"
"Neviditelně napsaný návod, jak přečíst neviditelný dopis?" Asi jako když vám na zespodu krabice napíšou, abyste ji neotáčeli dnem vzhůru.
"Proč fialová obálka?"
"Má oblíbená barva. To nevíš?" zatvářil se dotčeně.
"Ne. Ty moji taky neznáš a neurážím se."
Zkoumavě se na mě zahleděl. "Nech mě hádat... Cokoli, co vypadá, že před čtyřiceti lety mohlo být hnědé, šedé nebo okr?"
Na tohle si ani nezasloužil odpověď.
"A ta levandule?" zeptala jsem se místo toho.
"To je matčina oblíbená aviváž, měl jsem obálky ve skříni s oblečením." A tohle je idol dívčích srdcí. Člověk by brečel.
Spojil ruce za zády a zahleděl se do dáli. "Doma mám skříně navoněné jasmínem..."
"Za pár měsíců jsou OVCE, mám důležitější věci na práci než po večerech koukat na prázdný papír."
"Stejně už máte všechno nadrcený."
"To není tvoje starost."
"Ale tohle je," vrátil se obloukem zpět k papíru.
"A taky zůstane. Navíc by ses měl začít taky pomalu učit."
Ledabyle mávl rukou. "Všechno vím."
"Jasně."
"Jen jsem doufal, že budeš mít nějakou vizi…"
"Jedna vize na mě jde, ale ta by se ti nelíbila…"
Žádné komentáře:
Okomentovat