Jak jsem avizovala, první Křišťál je tu. A zase jinak, než jsem zamýšlela. No, co se dá dělat, člověk míní...
Ačkoli jsem jasnovidka (a velmi dobrá, mám-li objektivně zhodnotit své schopnosti), nikdy by mě nenapadlo, že skončím jako učitelka jasnovidectví v Bradavicích. Nad tím jsem jednoduše nikdy ani v nejmenším neuvažovala. Dost možná na tom měla podíl ta událost s Minervou McGonagallovou, když jsem jí - kdysi dávno z mladické nerozvážnosti a v záchvatu upřímnosti - řekla, že se dožiju vyššího věku než ona a že by měla pomalu uvažovat nad závětí. Od té doby jsem měla neodbytný pocit, že pro mě zrovna neplane sympatiemi. Nechápu proč. Řekla jsem jí přece "pomalu"…
Každopádně když jsem se tu pak zase zjevila s Brumbálem v patách a se smlouvou, ze které jsem rozhodně neskákala radostí ke stropu (Spíše jsem byla značně rozpačitá, protože s mládeží jsem moc nevycházela, když jsem k ní patřila, a docela jsem pochybovala, že teď se to změní k lepšímu, což se hned první rok ukázalo jako obava opravdu oprávněná.), v kapse, hned při prvním setkání jsem pochopila, že tato dáma má mnohem lepší paměť, než jsem doufala, protože se na mě podívala jednoznačně vražedným pohledem. Tento pohled mě provázel po celou dobu mého působení (ať se na mě zrovna dívala nebo ne), takže jsem byla neskutečně vděčná za to, že se můj kabinet nacházel nikoli hluboko v útrobách hradu, ale pěkně vysoko. Nemožnost přemísťování se v Bradavicích byla v mém případě také požehnáním, i když pochybuju, že by mě někdy dobrovolně poctila návštěvou.
Život nahoře mi docela vyhovoval. Sice jsem si dovedla představit lepší náplň dne než nekonečné leštění křišťálových koulí pro studenty, kteří o budoucnosti stejně budou vědět akorát to, že po dnešku přijde zítřek (a někteří si tím ještě navíc ani nebudou zcela jisti), ale taky to mohlo být horší - mohla jsem opravdu pracovat.
Nikdy jsem nepochopila, proč Bradavice vlastní tolik křišťálových koulí. Už v dobách svých studií jsem nabyla jakéhosi neurčitého dojmu, že nejsou zrovna pozitivně nakloněny věštectví. V dobách svého pedagogického působení jsem zjistila, že to nebyl jenom dojem. Bradavice tomu oboru opravdu nakloněny nebyly - a pokud šlo o profesorku přeměňování, ta nebyla nakloněna ani jejich vyučující. Profesorka jasnovidectví zase nebyla nakloněna koulím. Jistě, měla jsem svou krásnou, křišťálovou, udržovanou… Ta jediná mi nevadila. Ale ty, ze kterých jsem každý týden drhla otisky umaštěných prstů bradavické mládeže, ty jsem nesnášela. Nechápu, proč Brumbál nepořídil třeba karty. Víc karet. Karty mě baví. Jen je pokaždé musím přepočítat, když je rozdám mezi studenty - s oblibou mi je totiž kradou. Nevím proč. K čemu jim bude pár karet, ze kterých nesloží ani jeden balíček? Nebo mě chtějí jenom naštvat? No, většinou se jim to daří. Ale za ty roky by si mohli najít něco nového. Někdy bych opravdu uvítala změnu, nějaké překvapení. Na životě toho není moc zajímavého, když budoucnost není tajemná. Už od mládí (co to říkám, pořád jsem mladá) jsem toužila zrovna tuhle otevřenou knihu zavřít. Velmi dlouho jsem se o to snažila.
A téměř se mi to povedlo…
Osud - a bohužel nejen ten - tomu ale zřejmě chtěl jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat