Xindl X - Nesem vám noviny

 Luxusní. Tohle si zaslouží článek, a ne se ztratit v komentářích. 

19. 12.

Lockdown je na nic, ale Andrejko nás uklidnil, v Německu jsou na tom hůř - tam to mají do 70. ledna. Chudáci. Jestli to dojde i k nám, leden nedám. 

5. 12.

V pátek po škole jsme s dvěma kolegyněmi vyrazily na punče. Trhy na náměstí nejsou, máme jen takovou ubohou záležitost kus od nádraží. A když říkám ubohou, myslím fakt ubohou. Zřejmě to ale není jen můj názor, protože lidi tam taky vůbec nebyli. Daly jsme si punč, takovou odpornost už jsem dlouho neochutnala. Nic dalšího nebylo, tak jsme to vzaly na náměstí, kde punče fungují a dají se pít. Cestou jsme zkusily ještě jeden, přeslazený, ale tak budiž. Na náměstí jsem si dala svůj se slivovicí a byla jsem konečně spokojená. Kolegyně jsem doprovodila na busy a sama hupla na městskou a vyrazila za PP a Zedem do hospody kdesi v tramtárii - MHDčkem na konečnou, pak lesem a pak kus po silnici. Po páté, takže tma jak v pytli, o té silnici jsem nevěděla, takže když jsme tam pak šli vyřádkovaní za sebou jak husy, měla jsem pr*** docela sevřenou, protože jako řidič vím, jak jsou lidi potmě blbě vidět. Celkem se nás účastnilo šest - já, PP, Zed s přítelkou a nová kolegyně s manželem. A můžu s klidným svědomím říct, že mít někdo z nás covida, tak to máme všichni - testovali jsme alkoholy, a když ten panák obejde šest lidí, aby si každý cucnul... Večerní skóre jsem měla kvalitní (vzhledem k tomu, že v jedenáct je večerka a musíme být doma) - vedle panáků šest piv. První mi automaticky objednali kluci, když jsem byla na WC (punče chtěly ven a já je tam nehodlala držet), po příchodu jsem zjistila, že z ženských evidentně velké piju jen já - a dvojnásobně rychle, co ony ta svá malá. To ale asi nebude nic k chlubení. Naštěstí kocovinka mě minula a já dnes mohla vyrazit shánět vánoční dárky. Koupila jsem si dvě knihy (no, jednu jsem měla mít už 23. října, ale jediné knihkupectví, co nemělo výdejní okýnka, bylo to, kde jsem si to měla vyzvednout) a sestře sehnala mísu na ovoce, ale jinak bída.

3. 12.

 Jediná hodina, spojená 8/9. Mám je mít kolem poledne, ale došlo k nějakému přesunu, takže jsem byli už před desátou. Psali test. Jedenáct vět, vytvořit rozkaz. Včera jsem jim podobných 11 dala na překlad, nejdelší měla pět slov, z toho jedno bylo jméno, a poslední čtyři jsem musela na tabuli napsat sama, abychom to vůbec stihli. Protože mě štvou, řekla jsem jim, že když celkový průměr bude horší než 3, budou psát příští hodinu znova. Potěšili mě, průměr 3,58. Navíc, když jsem jim to byla říct, byly u toho největší puberťačky ze sedmičky a celkem v šoku se mě ptaly, jestli jim budu taky dávat pětky. Řekla jsem jim, že jo a že doufám, že co nejdřív.

Tím, že mi šoupli výuku o dvě hodiny dříve, mi nicméně den nezkrátili - měli jsme poradu. Tak celkem o ničem, nicméně PP to nějak vzalo (ještě si ty kydy a práci nějak bere, naivka maličkej), tak jsme potom zašli s PP a Zedem na pivo, tentokrát už ofiko do hospody, když se otvírá. Byla mi dopřána ta čest poznat Zedovy přátele prvního řádu, lucky me. Když se Zedem odešli, ještě jsme chvilku s PP zůstali, PP za mě zaplatil (budu muset chodit častěji :-D )  a teď sedím na bytě, dojídám včerejší oběd, co nevyšel kvůli undergroundu, a doufám, že do hodiny vystřízlivím, protože mi otevřeli i fitko a ta dvě piva působí více, než by měla, protože poslední dnešní jídlo byla snídaně.

2. 12.

Včera dostali PP i Zed zjeb za undergroundové školní teambuildingy. Já ne, i když na té společné fotce z akce, co všem rozeslali, jsem taky. Na mě se prostě kašle. Nestěžuju si.

Dnes ve tři pět jsem skoro přivodila řediteli infarkt. Byla jsem poslední, kdo zůstal ve škole, tak jsem ze zvyku procházela učebny, jestli se někde nesvítí. Zavítala jsem i do své vymrzlé a zjistila, že mám zadělanou tabuli. Samozřejmě jsem si ji musela smazat. V tu dobu dorazil i ředitel a začal procházet taky. Tabule je hezky za dveřmi, vidět tam není - šel se podívat, proč je otevřeno, nikoho nečekal, skoro ho kleplo. Mě taky, protože jsem ještě hodinu měla učit, ale děcka už byly úspěšně vypuštěný. Jestli mu to mezitím došlo, dostanu zítra zjeb i já. 

Po páté jsem slavně dorazila domů, dala si vyprat hadry a hodila zeleninu do trouby na zapečení. V tu chvíli volá PP, jestli počítám s akcí, jestli mi psal Zed. V telefonu rovnou slyším i Zedovu reakci, že nepsal, že počítal, že u tady (mě) si zařizuje PP sám. Undergroundový školní teambuilding. Takže jsem vypnula troubu a šla s nimi pro pivo, pánové si na mě museli počkat. Cestou jsem od obou dostala osobní otázku na tělo - jestli mi nevadí, že tohle tajné scházení za ředitelovými zády je dětinský. Nevadí... Byli jsme nakonec tedy jen ve třech - když holt ostatní infantilní nejsou, tak co se dá dělat. 

Posunuli jsme náš vztah na novou úroveň - provedla jsem svůj coming out s tím, jak jsem ještě v devadesátým byla v tátově pase napsaná jako Marek. Když jsem to říkala vloni kamarádkám, tak z toho byly paf a první reakce byl nelíčení údiv, jestli mi rodiče nechali změnit pohlaví. Žijeme v divný době. Zed na mě jen koukal a pak z něj vypadlo, že jeho první myšlenka byla, že mi řekne, ať se svleču. Aspoň trochu normální reakce. Na pánských záchodech jsme se ale radši střídali (jsou nejblíž, nejsem úchyl). Když už jsem byla v tom, pochlubila jsem se mu, co se mi minulý týden podařilo napsat PP - ten můj úžasný překlep s lítáním. Dle reakce ho rozhodně nenapadlo líbání, ale rovnou správná varianta. Teď už mám aspoň jistotu, že na to mě PP nevytáhne - už je to venku :-D

30. 11.

 Základka zpět ve škole. Hurá...

Sedmička na vrcholu puberty po neplánované odstávce v plné síle na místě. Protože odpadly google translatory, napadla mě kacířská myšlenka, že zkusíme cvičně překlad. Slovíček máme pět a půl, člověk je rád, že z toho smotá smysluplnou větu, takže jedna z nich byla "uděláme to spolu". Na dvojsmysl ubohý, pro sedmičku dobrý dost. Když se hlavní puberťačky dotlemily, natvrdo a zcela vážně jsem jim oznámila, "vy jste mi teda fakt nechyběly". Pak mi chlapec řekl, že jsem nějak klidná. Zeptala jsem jsem jestli by pomohlo, kdybych nebyla. Prý ani náhodou. Upřímnost nade vše. 

Pak je napadlo, že by mi mohli hádat věk. To, že je mi už několik let pětadvacet, mi nevzali. Jedna střelila pětačtyřicet. Myslím, že se jí v té sedmičce asi hodně líbí. Nechám ji tam.

26. 11.

 Včera večer jsme opět v rámci teambuildingu vyrazili na pivo do školy. Začali jsme na čtyřech, skončili na šesti. (Lidech.) Před večerkou jsme vyrazili domů. PP dorazil něco před půlnocí, já byla celkem utahaná, tak jsem nezapínala notebook, jen jsem si vzala mobil do postele. Po půlnoci jsme se už loučili, napsal mi nějakou básničku na dobrou noc, končilo to ve smyslu, že sny dávají křídla. Protože jsem člověk, co když nemá poslední slovo, je velmi nervní, odpovídám téměř na vše, takže jsem mu odpovídala i na tohle. Svůj projev jsem zakončila větou: Sladké sny, ale lítej opatrně, pomalu a nízko. 

Aspoň jsem si to myslela.

Do chvíle, než mi přišlo: Ta poslední věta zní velmi eroticky. A já si to přečetla! 

Myslela jsem, že se propadnu, v tu chvíli to byl snad infarkt. Zatracenej autokorekt! V tu ránu mi volá, úplně vytlemenej, kolem půl jedný v noci, jenom abych mohla pět minut poslouchat, jak se mi směje.

Dnes jsem to říkala spolubydlící. Zasmála se a pak mi řekla, že "líbej" není tak strašný. 

Jo, kdyby tam bylo líBej, tak to není tak strašný!

18. 11.

Undergroundový školní sraz nabývá na síle. Dnes jsem se tam alespoň seznámila s novou kolegyní. Ještě chvíli tu bude korona a my se do té školy nastěhujem. Nikdy bych neřekla, že se můj život dostane do fáze, kdy budu na tajňačku chodit do práce...

17. 11.

 Pro velký úspěch jsem si dnes - o státním svátku - návštěvu školy zopakovala. tentokrát jsem tam ale byla vyslána, protože prý agentura volala, že došlo k přerušení kontaktu. Nevím, jak tam, ale já své kontakty přerušit musela, vyhrabala (asi) ředitelův vstupní kód z koše a vyrazila se podívat, co se tam děje. Výhoda toho že bydlím nejblíž.

16. 11.

Cestou pro vindaloo jsem spustila ve škole alarm a obarvila jsem si hlavu. Pondělek prohlašuji za úspěšný. 

4. 11.

Blogspot evidentně nemá rád, když je pod článkem více než 200 komentářů, takže zase musím vytvořit článek a něco na sebe prásknout.

Dnes jsme tedy byli s kolegy ve škole na pivě. Musím přiznat, že takhle bych si tu školu i oblíbila.

25. 9.

Pátek, osmička, chlapec. Nejdřív trojí napomenutí, ať sundá nohy ze stolu, pak několikrát, ať nekecá, ať uklidí mobil, několik napomenutí různě do pléna, zas ať nekecá, mobil, pak vytáhl lepidlo a začal čuchat, to už mi na nervy lezl solidně, tak jsem mu ho zabavila. Zase kecání, mobil, ostatní, pak někde sehnal další lepidlo, a z té strany, jak se tím točí, aby lezlo ven, začal mačkat prstem, což vydávalo takový "plop" - a to už byla poslední kapka a přišel výbuch. Musím objektivně říct, že mám fakt zvučnej hlas, když řvu. Nicméně asi jsem ho sjela víc, než jsem měla původně v plánu, protože do konce hodiny ani nepíp. Ani se nezhoupnul. A nevydal žádnej zvuk. Prostě nádhera. Ani zbytek nevysíral. Nádherná hodina. Pak jsem měla hodinu jen u nich, sólo (první byla sloučená). Přišla jsem tam, v té třídě jsem byla poprvé, tak mě zaskočilo, že katedra je hned za dveřma, a rovnou jsem  sedla. Roušku čerstvě na ksichtě, takže zas zadejchaný brýle, viděla jsem úplný kulový. Otevřela jsem notebook, že zapíšu. Většinou nic moc neřeším, dokud nezapíšu, a nechávám je povídat, jíst a mobilovat, dokud nemám hotovo. Zvlášť když nevidím. Jenže jak máme prosklený zdi, je tam vidět z chodby, takže tam vlítla uklízečka, co je to za móresy, mít nohy na stole, když už je učitel ve třídě. Chlapec neměl svůj den, všichni jsme na něj byli oškliví.

22. 9.

Po dlouhé době se jdu ozvat. Je teprve úterý, už nám stihl odstoupit ministr, nacpal se tam bojovník za roušky, co před jedenácti lety vehementně bojoval proti nim, protože ohrožují zdraví (nešije/nedistribuuje je teď dcera?), STB vehementně tvrdí, že školy se zavírat nebudou, aby nepadla ekonomika, že to zvládnem - takže jen co mu to tam kobliháři hodí, jsme zas všichni doma, protože už to zvládli a maj zas na chvíli vystaráno.

Dnes mi poslali dvě třídy do karantény (jedna z nich je moje) - druhou hodinu jsem u nich ještě normálně odučila, a jen co jsem vylezla, odlifrovali mi je dom. Takže půlku hodin pokračuju ve škole s rouškou na ksichtě, druhou půlku beru z domova se starou známou webkou (zas ji budu muset odlepit).

Já zatím nic, jen jsem o víkendu vymrzla na trávě, takže mám rýmu jak trám. Nicméně ji i karanténu jsem využila ke zrušení jazykovek (nemohu přece ohrožovat ostatní) - dostala jsem překlad od kamaráda z univerzity a nestíhám. 

Ale mám i nějaká pozitiva. Dnes jsem to vzala přes galerii, mám spoustu pohledů, dvě tašky a dva hrnky (a asi se vrátím pro nějaké plakáty) a ve fitku se mě cvičitelka zeptala, jestli jsem nedělala gymnastiku. To bylo milé - protože ze mě by ty gymnastky byly tak dvě a určitě na aktivního sportovce nevypadám.

16. 7. Přestěhováno, vítejte zpět!

Blog.cz konečně zareagoval na to, že na nic nereagoval, a ohlásil konec. Všechny články jsou přenesené, s komentáři máme smůlu. Sice se je pokouším taky postupně kopírovat alespoň pro sebe, ale uvidíme, jestli se mi to povede dostat sem. A jestli to vůbec stihnu - přece jen je to řada let a blog funguje dost fórově. Lehce mě irituje, že jsou vidět všechny štítky/rubriky, i ty, co jsem měla schované, jedna je dokonce rozdělená nadvakrát, takže je to trošku nepřehledné, ale zatím jsem šťastná, že to vůbec šlo, a detaily dořeším později

Pan Potter

Pan Potter, původně prostý prvňáček, postupem příběhu prochází působivou proměnou. Připomeňme pár podstatných pasáží. Prázdniny prožité pod poschodím protivné pratety Petunie pochopitelně přináší pochmurné pocity. Pak přichází překvapení - plnovousem prorostlý poloobr pomáhá pochopit Potterův paranormální původ. Po poznání party pravých přátel počíná plnit předpovězené poslání. Protože při prvním přemístění pomateně praví „Příčnalice“, přistane přímo před partu podezřelých pobudů. Přesto postupně překonává prekérní překážky, příkladem: prchaje před poletujícím potloukem překvapivě pusou polapí pozlacený pingpongáč; pro personální protekci proutkem přičarovává parohatého patrona; prozkoumáním Pobertova plánku poodhaluje průchod propojený pod Prasinky. Podobně připomeňme Petera Pettigrewa používajícího podobu potkana Prašivky, případně posluhujícího pidimužíka propuštěného proděravělou ponožkou. Potomek Percivala, proslulý profesor přeměňování, politováníhodně padne při pokusu pomoci Potterovi. Poslední partie pak prezentuje přímo prvotřídní potyčku, přičemž pan Potter plní pradávné proroctví porážkou proradného pána postrádajícího přepážky.

převzato odsud

16. 6.

Využívám příležitost, že se načetla administrace, abych sem zase hodila odkaz na paralelní blog - paccia-domna.blogspot.com, kdyby tohle tady zase nefungovalo, ať máme záchytnou stanici (odkaz už mi zmizel z hlavní strany, tak proto).

A příště zase nějaká stížnost. Nebo tak něco.

10. 6.

J. K. Rowling zvedla mandle aktivistům, když se rozhodla místo termínu "lidé, kteří menstruují" z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu použít termín "ženy". Okamžitě se mi vybavila scéna z Monty Python's Life of Brian - "Já chci rodit děti, je to mé právo muže!"

Nic proti současným jednasedmdesáti pohlavím (nebo kolik toho k dnešnímu datu je), ale sama za sebe budu radši označována jako žena, než jako člověk, co menstruuje. Už proto, že momentálně nemenstruuju a až do příští menstruace to nemusím mít na talíři.

9. 6. (2)

Po jazykovce jsem šla vrátit hodiny, co jsem si koupila minulý týden - nešly. A nešly naštěstí ani prodavačům v obchodě, takže jsem dostala peníze zpět.
Takže jsem vrátila hodiny - a přinesla si PĚT knih (pro dvě si dojdu zítra, už se mi to nechtělo tahat). Taky jsem dnes měla naposled osmičku a devítku. A ještě jsme se fotili ve fitku, zpocený a rudý (hlavně já). Prostě úspěšný den.

9. 6.

Po půl roce mi konečně od naší účetní dorazila výplatní páska!
Ne, že bych je nějak studovala, ale na přelomu pololetí jsme si měli vyplnit plány dovolených. Vždy mi chodily od účetní dva maily - jeden s oznámením, že mi posílá pásku, druhý se samotnou páskou. Jenže ten druhý najednou chodit přestal. Peníze ale chodí, tak jsem to neřešila. Až kvůli té dovolené, protože jsem nevěděla, kolik mi zbývá a s čím mohu počítat. Napsala jsem tedy účetní mail (máme v Praze, no...), že prosím o výplatní pásku, abych mohla vedení vypsat dovolené. Odpovědí bylo, že mi je posílá, jen můj prohlížeč blokuje přílohy. Bohužel všechny moje prohlížeče na všech mých přístrojích se spikly a rozhodly se ryze její přílohy blokovat, tak jsem si pomyslela něco o mlékodárném zvířátku a nechala to plavat. Pro vedeníjsem koneckonců měla podklad, že z mé strany snaha řešit to byla.
Od minulého měsíce se najednou v jejích zprávách začalo objevovat upozornění, že jestli pásku nevidíme, máme si říct vedení, že to je má taky. Takže evidentně nejsem sama, čí prohlížeče se proti ní splikly.
A dnes najednou páska dorazila!

7. 6.

Dnes mi autobus přejel zastávku, takže jsem si za ním musela doběhnout. Řidič mě milostivě vpustil dovnitř a doporučil mi nastupovat na jiné zastávce, protože zastavovat na té mé, kterou má v řádu, se mu zdá nebezpečné. Nezmohla jsem se ni na slovo. Za pět minut stavěl na kraji obce (tam staví zcela pravidelně), zcela mimo zastávku, aby jeho slečna neměla dlouhou cestu domů. To, že blokoval celý jízdní pruh hlavní silnice, zatímco jí šel do zavazadlového prostoru pro zavazadla, bylo v pořádku. A to, že za dvacet minut stavěl zase zcela mimo zastávky, uprostřed ničeho, aby to batůžkářky neměly daleko do kempu (nebo kam šly), opět s vytahováním věcí ze zavazadlového prostoru, je taky zcela v pořádku.
Ano, je hezké, že vyjde cestujícím vstříc. Ale dostat skoro vynadáno, když nastupuju na oficiální zastávce, kterou má v jízdním řádu celé roky a kde se staví zcela běžně?
ČSAD...

FanArty

Už dlouho tu nebylo nic než mé výlevy, takže pár HP fanartů, co mě poslední dobou zaujaly.

---

https://www.deviantart.com/lorandesore/art/Lucius-Malfoy-711260437

https://www.deviantart.com/ladynlmda/art/Lucius-497929185

https://in.pinterest.com/pin/797840890212761587/

https://www.deviantart.com/shishkina/art/The-Half-Blood-Prince-571174854

https://www.deviantart.com/deej240z/art/Portrait-of-Severus-Snape-355862719

https://in.pinterest.com/pin/340725528061054842/

https://in.pinterest.com/pin/478859372862630936/

https://www.artstation.com/artwork/oOdxEJ

a bonus: :)

https://in.pinterest.com/pin/484911084879079471/

28. 5.

Po dlouhé době (protože napsat sem něco je souboj nervů, a na to momentálně nemám) o sobě dávám vědět. Takže co jsem dělala, milý deníčku.

Minulý týden (18. - 21.) jsem měla po odpoledních nový online kurz - přípravu na přijímačky. Páťáky. Měla jsem z toho trochu nervy, je to jiná věková kategorie, než s jakou pracuji, ale nakonec byli skvělí. Dos pomohlo, že nikoho z nic neznám a ani nepoznám. To moje třída už mi na online výuku chodit přestala. Pokusila jsem se i o online výuku ze školy. Jeden den mě to tam ani nepustilo, další mě to dvakrát koplo z jednoho kurzu a třetí den jsem nebyla schopná nasdílet nic, co by nebylo rozmazané. Kdyby měl ten náš server aspoň tolik slušnosti a prostě zdechnul. Ale to ne, chcípe od chvíle, co tam jsem, a vždycky se nechá resuscitovat.

V pátek 22. se mi povedlo ztratit mobil. Vyskočila jsem na náměstí z auta, sjela mi rouška, já ji chytla a v tu chvíli mi upadl. Zjistila jsem to za půl hodiny. Respektive že nemám mobil, jsem věděla skoro hed, ale předpokládala jsem, že ho mám v autě. Až když jsem nasedla, prohledala batoh a sedačku a zjistila, že můj předpokad byl mylný, jsem se vydala na počátek své cesty. Mobil tam samozřejmě nebyl. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by si ho někdo vzal - mám tlačítkovej s intuitivním ovládáním (jako že má úplně odrbaný tlačítka a není na nich vidět jediný znak). Nejblíž byla drogerie, vietnamská prodejna s oděvy a směnárna. Zkusila jsem hadry, jestli jim tam někdo nepřinesl mobil. Pán na prodejně řekl, že ne, ale hned vyndal svůj telefon a řekl mi o číslo. Zavolali jsme a dovolali se. Můj mobil byl vedle ve směnárně. Happy end. Paní ze směnárny říkala, že se tay pokoušela na dvě čísla volat, aby mi dali vědět. Jedno byla mamka (to se dá i pochopit), druhé byl můj bývalý student (to jsem nepochopila, podle jakého klíče). Obema jsem tedy dala vědět, že mobil už mám. Mamce jsem se nedovolala, tak jsem jí napsala zprávu, aby neplašila. Neplašila, protože jsem jí celý příběh stačila říct dřív, než se podívala na mobil. S tím druhým jsme si domluvili pivo (dnes z toho sešlo, dostal šichtu, tak jsme to přeložili).

V sobotu jsem se vypravila fotit do lesa konvalinky. Zvažovala jsem, jestli nepojedu na kole, ale hrozil déšť, tak vyhrálo auto. Naštěstí. Když jsem dofotila a sedla do auta, začalo pršet. Dorazila jsem domů, počkala, až doprší, vytáhla psa na delší procházku - a celou cestu zpátky ji popoháněla, že nebude nikdy kopat myši, že já kvůli ní nezmoknu. Dorazily jsme domů a spustila se průtrž. Protože byl táta celý den u známého spravovat malotraktor, raději jsem tam zavolala, jetli si pro něj nemám přijet (malotraktor nemá kabinu a na kabriolety to fakt nebylo). Takže jsem si ještě jela pro tátu.

Ve středu jsem tu šla po hlavní pěší zóně a uprostřed ležely dvě "roury" z podélně k sobě přidělaných van. Chvíli jsem na to čučela, než mi došlo, že je vlastně už skoro červen a čas na nový ročník umění ve městě. Teď už tam stojí "šikmá věž", ze čtyř pater podélně slepených van.

Dnes jsem se stavila ve škole. Bohužel jsem se setkala s ředitelem, který se neopomněl zmínit, že ještě nemá tu zprávu, co jsem mu minulý týden slíbila. Kajícně jsem přiznala, že vím, i to, že už to slibuju přes měsíc. Načež se do mě pustily kolegyně (tři), co tam se mnou seděly, co se děje, jestli nejsem zamilovaná a neplánuju jim prchnout. Takže si mě ředitel vytáhl do prázdný kanceláře, kde jsem ho musela přesvědčit, že jsem prostě jen flákač, nikoho nemám, dítě neplánuju a během prázdnin se nehodlám odstěhovat.

Disney v karanténě: https://savagehumans.me/raadorable-disney-themed-quantine-chalk-art/1790/

5. 5.

Dostala jsem poštou blahopřání k čarodějnicím... :-D

28. 4.

Včera se mi povedlo některému ze spolubydlících rozcáknout pokličku na hrnec. Dnes jsem se tedy vydala na výpravu, jejímž cílem bylo sehnat novou. Mise byla úspěšná, takže teď máme zase rezervní hrnec. Přiznám se jim zítra, až tu budou oba a nebudu se muset omlouvat na dvakrát metodou pokus omyl.

Zde dole hezký slovníček karanténních neologizmů: klik.

26. 4.

Teď už to nezakřiknu, tak to mohu říct. Povedlo se mi vyhnout již třetímu teambuildingu v řadě. Tento rok sice bylo zapotřebí celorepublikové karantény, ale je to tam! :-)

21. 4.

... protože si to zaslouží nepohřbít v komentářích.

Důležité!

1. NESMÍTE ze žádného důvodu opustit dům, ale pokud máte důvod, opustit dům můžete.

2. Roušky vás proti viru neochrání, ale stejně byste je měli nosit, protože mohou zachránit život, ale nemusí fungovat, ale jsou povinné, až na výjimky.

3. Obchody jsou zavřené, kromě obchodů, které jsou otevřené.

4. Nesmíte chodit do práce, ale můžete si sehnat jinou práci a chodit do té.

5. Neměli byste chodit ke svému lékaři nebo do nemocnice, s výjimkou, když tam jít musíte, ovšem pokud vám není tak zle, že tam jít nemůžete.

6. Ten virus zabíjí lidi, ale nebojte se. Zabije jen zranitelné lidi, anebo ty, co zranitelní nejsou. Je možné jej potlačit a kontrolovat. Někdy. Ale někdy způsobí globální katastrofu.

7. Rukavice nepomohou, ale mohly by, takže je někdy noste anebo nemusíte.

8. ZŮSTAŇTE DOMA, ale je důležité chodit ven.

9. Zboží v obchodech je dostatek, ale hodně věcí je nedostatkových. Toaleťáku víc nespotřebujete, ale raději byste si nějaký měli koupit, kdybyste jej náhodou potřebovali.

10. Virus děti nenapadá, s výjimkou těch dětí, které napadl.

11. Virus nenapadá zvířata, ale pořád je tu ta kočka z Belgie, která měla pozitivní testy v únoru, kdy se ještě netestovalo, plus sem tam těch pár tygrů…

12. Držte se 2 metry od tygrů (viz bod 11).

13. Když chytnete virus, budete mít hodně symptomů, ale můžete mít symptomy, i když to ten virus nebude. Můžete chytit virus i bez symptomů nebo být nakažlivý, aniž byste měl symptomy nebo nebýt nakažlivý i přesto, že symptomy máte…

14. Pro zlepšení imunity byste měli cvičit a jíst zdravě, ale jezte cokoliv, co máte po ruce, protože je lepší nechodit nakupovat.

15. Je důležité dýchat čerstvý vzduch, ale nechoďte do parků, ale choďte na procházky. Ovšem nesedejte si, pokud tedy nejste staří, ale ne na moc dlouho (jen když jste těhotní nebo když nejste těhotní ani staří, ale prostě si potřebujete sednout). Pokud si ale sednete, nesmíte svačit.

16. Nenavštěvujte staré lidi, ale je potřeba, abyste se o staré lidi postarali a nosili jim jídlo a léky.

17. Pokud jste nemocní, můžete jít ven, když je vám lépe, ale nikdo z vaší domácnosti nesmí jít ven, když je vám lépe, pokud tedy nepotřebují jít ven.

18. Můžete si nechat dodat jídlo z restaurace do domu. Tyhle dodávky jsou bezpečné. Ale potraviny, které si přinesete sami, je nutné nechat venku dekontaminovat po dobu 3 hodin, včetně mražené pizzy.

19. Nesmíte jít na návštěvu za vaší starší matkou nebo za babičkou. Ale ony si smí vzít taxíka, kterého bude řídit starší řidič.

20. Pokud venku dodržujete bezpečnou vzdálenost od ostatních, jste v bezpečí, ale i na bezpečnou vzdálenost nesmíte jít ven ani se svými kamarády ani s cizími lidmi.

21. Virus zůstává aktivní na různých površích dvě hodiny … nebo čtyři hodiny … šest hodin … vlastně dny, ne hodiny. Ale potřebuje k tomu vlhké prostředí. Nebo chladné prostředí, které je teplé a suché… ve vzduchu za předpokladu, že vzduch není z plastu.

22. Školy jsou zavřené, takže je potřeba učit děti doma, pokud je tedy nepotřebujete poslat do školy, protože doma nejste. Pokud doma jste, můžete doma učit pomocí různých portálů a virtuálních učeben, pokud tedy nemáte pomalý Internet nebo více jak jedno dítě a pouze jeden počítač a nepracujete z domu. Pečení koláčů se nyní považuje za výuku matematiky, chemie nebo výtvarky. Pokud učíte doma, můžete do výuky zapojit i domácí práce. Pokud učíte doma, můžete začít pít od 10 od rána.

23. Pokud neučíte své děti doma, můžete také začít pít od 10 od rána.

24. Počet obětí koronaviru bude oznamován denně, ale kolik lidí bylo nakaženo nevíme, jelikož testují pouze ty, kteří jsou na umření, aby zjistili, jestli to je ten důvod, proč zemřou. Lidé, kteří zemřou na koronavirus a nepočítají se, nebudou započítáni.

25. Měli byste zůstat v karanténě dokud virus nepřestane infikovat lidi, ale infikovat lidi přestane, až budou všichni infikováni, takže je důležité, abychom byli infikováni, ale ne všichni.

26. Můžete se připojit ke svým sousedům a uspořádat street party a pustit venku nahlas diskotéku a vaši sousedé nezavolají policii. Lidé ve vedlejší ulici smí kvůli vaší hlasité hudbě policii zavolat.

27. Kvůli koronaviru žádný podnik nezkrachuje, kromě těch podniků, které kvůli koronaviru zkrachují.

Překlad (c) Tomáš Vavrda z originálu z Facebooku od Richard Grannon Coaching and Psychology

16. 4.

Protože to tu poslední dobou spíš nejde než jde, rozhodla jsem se vytvořit záchytnou stanici. Zatím neplánuju stěhování, ale prostě přidávat sem něco 4 hodiny, na to taky moc nervy nemám. Nevím, jestli koronavirus pronikl do serverů blog.cz nebo jsou admini verbováni z řad žáků a teď mají padla, každopádně se to tu sype více než obvykle a déle než obvykle. V případech nouze jsem k zastižení zde: https://paccia-domna.blogspot.com/

16. 4.

Prozatímní řešení. Sice chci zůstat na svém původním blogu, ale asi pomalu začnu provádět zálohu dat sem, protože co se děje tam, to je neskutečný. Jsem tam přes deset let, ale současná situace začíná být neúnosná. Proto kdyby to tam nešlo, nabízím záchytný prostor zde.

15. 4.

V pondělí jsem vyrazila do práce. Byl svátek, takže jely nedělní spoje. Běžně jezdím busem ve 23, ale v rámci slibovaného posilování spojů byl nedávno zrušen, takže jsem přesedlala na spoj v 53. Ne, nemylte se, nejezdí od nás busy co půl hodiny, tohle je jediné spojení za celý den. Od soboty jsem hldala, jestli bus ve 23 pojede, i v pondělí tam stále byl. Chodím na něj s předstihem - na samotě nemáme ten luxus, že autobus počká na čas odjezdu podle řádu, pokud přijede dřív. Prostě projede a čeká v sousední obci. Vyšla jsem tedy dřív a doufala, že se vyhnu těm celodenním přeháňkám - šance byla, vyrazila jsem, když dopadaly kroupy. Bus samozřejmě nejel. Počkala jsem si tedy tu půlhodinku na další spoj. Ten samozřejmě zase jezdí pozdě. Tři čtvrtě hoďky na zastávce, nádhera. A jen co jsem nasedla, spustila se průtrž mračen. Jednou načasování hrálo pro mě.

Včera, v úterý, mi přišla od kolegyně pozvánka na video meeting jazykářů na úterý od dvou. Protože byl první den, co se učilo, měla jsem samozřejmě pondělí. Dnes jsem se vzbudila a došlo mi, že dnes úterý fakt není. Psala jsem tedy kolegyni omluvný mail s tím, že jsem debil s pomotanými dny a jestli mám něco dělat. Obratem mi odpověděla, že v úterý to sice je, ale příští. No, málokdo se zvládne překouknout dvakrát. Velikonoční odpočinek mi evidentně prospěl.

6. 4.

Dnes dopoledne jsem v pauze mezi hodinami četla zprávy - a tak jsem se vytočila, že jsem musela volat domů, protože tady nebyl nikdo, na koho bych mohla mluvit sprostě.

Po tom všem, co se naše vláda prezentuje v zahraničí, jak je božská, že hned nařídila karanténu a roušky, nám začali otáčet a mluvit o promořování - to je to, na co spoléhali třeba Briti a USA a teď nevědí, kam skočit. Ještě minulý týden koloval páně Burešův tweet Velkému Američanovi, ať si z nás vezme příklad. Takže teď si příklad vezmeme my a budeme promořovat - mladé a zdravé, protože ti se s tím vyrovnají a nastane ta kolektivní imunita (osobně bych se držela termínu stádní imunita) a tím se ochrání i rizikové skupiny. Pěkné, no... Bohužel ty generace ale tak nějak žijí pohromadě, neodděleně a interagují spolu. Já bych si klidně na čtrnáct dní padla, ale představa, že někde v bezpříznakovým období nakazím svoje rodiče, kde pro otce by to mohlo fakt být fatální, to mě docela děsí.

Navíc s všemi těmi zprávami a hoaxy mi jaksi stále není jasné, jestli opravdu člověk proděláním nemoci získá imunitu, případně na jak dlouho. A taky už se objevily zprávy, že to mutuje. Takže si vybuduju imunitu, hurá, a za tři neděle chytím nějakého příbuzného. Jako chřipka. Každý rok a stále dokola.

Proti promoření z principu nejsem, fajn, předpokládám, že nás to stejně z věšiny obejde. Ale proč s tím začínat teď, když se to povedlo jakžtakž zbrzdit (to je čistě moje dojmologie, té ruletové statistice nevěřím ani za mák). Zdravotnictví kolabuje, zdravotnický personál padá jak mouchy, nic není pořádně zajištěno, není ani pořádně lék, a my do toho budeme hromadně promořovat? Jako já chápu, že se pořád řešilo, kde se bude brát na důchody, že společnost stárne, ale jako... FAKT?!

Ale aspoň pozitivní zpráva, dali nám naději, že by se školy mohly od půlky května otevřít - když bude dostatek roušek a dezinfekce. Nemocnice nezvládli dostatečně zásobit doteď, ale školy dají! WOW! On to takový problém nebude, roušky už mají všichni našité a Burešův agrofertí Preol maká na dezinfekci Anti-COVID a jede jak fretka. Aspoň je jasné, proč lihovary měly takové problémy získat povolení - velký vůdce už měl rozjetý podnikatelský plán a konkurence by mu mohla sundat vavříny vítěze z té osrstěné palice.

Takových jako my by se zajištění prostředků ovšem netýkalo, my jsme soukromí a je to náš boj. To už víme. Stejně jako domovy důchodců, od kterých dali ruce pryč, protože zřizovateli jsou kraje, města, soukromníci, tak co by chtěli od vlády. Jejich boj. Vy tam máte důchodce, vy se starejte.

Nejvíc mě ale dostává, že podle průzkumů jsme prý s vládou spokojení jako už dlouho ne. Jako vážně?! Jestli je to pravda, tak jsme fakt národ takových *** *** ***, že i ty hvězdičky jsou na to málo. Nebo jestli nám tak chybí minulý režim? Možná, už teď se udává na policii, kdo je kde bez roušky, kde jdou tři lidi místo dvou. Člověk tady fakt má být na co hrdý.

Konec výlevu, potřebovalo to ven.

Nicméně - díky koronaviru budu moct snad po deseti letech úplně poprvé být o prázdninách doma! Sice ano, mámo povinné online školení a úředničiny dvě pr*ele, ale můžu to dělat doma! Čeho já se v tom školství ještě nedožiju!

Harry Potter: A History of Magic online

British library opět zpřístupnila svou výstavu Harry Potter: A History of Magic. klik

29. 3.

Po internetu jsou výzvy, aby to školy s tou svou online výukou moc nepřeháněly a nepřetěžovaly děti úkoly. Takže my od příštího týdne učíme přes webky i výtvarku a tělocvik...

25. 3.

Minulý týden jsem měla facebook samou reklamu na stylové roušky. Teď v pondělí se vyrojily pásy a popruhy na bolesti zad. Od včerejška mě bombardujou seznamky. Zatímco včera to byly seznamky pro akademiky, dnes mi naskočili metalisti.

23. 3.

Dnešní ráno: Na ulici pod oknem telefonuje paní, jde něco platit. Nahlas si říká a zapisuje údaje. Mám adresu, jméno a číslo občanky, ještě bych ráda údaje k platební kartě.

22. 3.

18. 3.

Naprostá většina lidí nosí roušky. Třeba dnes jsem stála na přechodu u nemocnice a roušky jsme měli všichni. Dobře, někteří měli roušky pod bradou a v hubě cigaretu, ale roušku měli.

13. 3.

ukradeno na fb

5. 3.

- Tak jaký jsi měla dneska den?

- Super!

- Počkej, ty už neděláš ve školství?

10. 2.

Do komentářů zjevně odkaz nedostanu, protože blog má zase nějaké zvláštní období, hodím to tedy sem, protože jinudy cesta asi nevede. Je to pár dní nazpět, když se přišlo s rozdílným DPH u piva.

4. 2.

geniální omluvenka: Přijela z turnaje pozdě, zaspala, nevstala. Nesouhlasíme s tím, ale už se stalo.

28. 1.

V neděli jsem dorazila na byt, všechno v pohodě. Večer jdu spát - zimnice. Asi hdinu jsem se klepala zimou, zabalená do světrů a fuseklí, než se mi povedlo usnout. Ráno jsem se vzbudila dvě hodiny před budíkem, unavená, bolesti hlavy, tak jsem vyrazila do školy, oznámila, že první hodinu si odučím, ale pak jdu k doktorovi a padnu. Ještě jsem se pak vrátila do školy - ukázat neschopenku a doplnit pár údajů kvůli pololetí, vyplnit výkazy, a hlavně posedět a odpočinout, protože jsem po té cestě byla úpplně vyřízená. V jednu jsem dorazila na byt, padla do postele a vytuhla. Vzbudila jsem se v šest večer, došla si na záchod a převlékla se, protože jsem byla úplně propocená, a šla zase spát. Vzbudila jsem se v úterý ve čtyři odpoledne. Ty chřipkový epidemie jsou za trest.

24. 1.

V pondělí mi paní z jazykovky psala, že potřebuje do příští středy vyplnit papír. Byla jsem tam v úterý. Papír ne. Napsala jsem jí to a že se stavím ve čtvrtek. Byla jsem tam, papír ne. Hodina jen na cestu. Napsala jsem, že jestli tam papír nebude v pátek, tak příští týden tam zas nebudu já. Napsala mi, že všechny údaje mám stejně už v třídnici, tak si je opíše sama... Uff...

Tohle je hlavně pro JSark, ale je to skvělý a nechci, aby to zapadlo někde v komentářích.

23. 1.

Předem - díky za návštěvy povídek, nejen Pádu, ale i Okamžiků. Vždy mě překvapí, když se tam objeví nový komentář. Během února se pokusím přismolit další Pád, zatím mi to nevychází...

V sobotu jsem si tak stála uprstřed chodníku, který se svažoval do tří stran, a říkala své nejmladší sestře, ať jde dál sama, že já si počkám na oblevu, protože byla ledovka, já měla botasky a neskutečně mi to podkluzovalo, takže jsem jen čekala, kam mi to podjede nejdřív a kde mě tedy zajede auto. K tomu se ke mně smýkavou letochůzí blížil maník a ptal se mě, jestli mi může pomoct. Zdvořile jsem odmítla a on se smýkal vesele dál.

V neděli jsem dorazila pozdě večer, otevřela jsem si rozvrh, zjistila, že mám suply na prvním stupni a vjel do mě takový vztek, že už jsem nic neudělala.

Pondělí byl údajně nejdepresivnější týden. Nevím, proč oficiálně, mně k podobnému tvrzení běžně stačí holý fakt, že je pondělí.

Odučila jsem si svoje a odsuplovala cizí. Do supla u malých mi dorazla i jejich učitelka se zlomenou rukou (proto tedy není a jsou suply) - zatímco já jsem se v Brně na ledovce odmítala pohnout, ona se v Praze na ledovce pohnula.

Ráno za mnou přišel kolega, že můj svěřenec sebou mezi nádražím a školou lupnul a pajdá. Řekla jsem, že když pajdá, tak OK. Po dvou hodinách přišla kolegyně, že už skáče po jedné noze. Volala jsem tedy opatrovnici (rodičům si netroufám - jazyková bariéra), seznámila ji se situací a zeptala se, jestli když mu zavoláme sanitku, si ho rodiče potom v nemocnici najdou. Ona zavolala jim, pak mně a pro hocha so dojel otec a dovezl si ho do nemocnice sám. Má to zamotané, má to ledovat a dostal berle. Tento týden nebude. Řešila jsem to ještě večer, takže na večerní kroužek jsem místo o půl deváté (můj klasický příchod, jinak začínáme v osm) dorazila v devět. Udělali jsme, co jsme potřebovali, a pak mě tam ještě kamarád zdržel, že něco potřebuje nastylizovat do rakouské němčiny. Jako bych já něco věděla o rakouské němčině! Tak jsem mu to hodila aspoň do vídeňského dialektu (tohle tvrzení berte s dost velkou rezervou). Dorazila jsem o půlnoci a po druhé šla spát.

V úterý ráno mě zastihla zpráva od jednoho mého studenta, že si v noci přeřezal šlachy v ruce a jde na operaci, příštích 14 dní určitě nebude. Skvělá formulace, takže ve mně hrklo, jestli se nepokoušel o sebevraždu, a začala zjišťovat, co se stalo. Krájel maso a nějak se mu to smýklo...

O dvouhodinovce němčiny jsem se o němčinu pokoušela jen já - studenti pak psali test z češtiny, probíhala kontrola sesšitů a na středu měli čtenářák. Ale byli krásně hodní (tak to středoškoláci vždy), a když jsem je vyvolala, tak měli i tu slušnost předstírat, že zjišťují, na co jsem se ptala. Když jsem zrovna byla schopná se ptát - krásně jsem chraptěla a ztrácela čaj, v jednu chvíli jsem se došla vykašlat na chodbu, abych tam na ně nechrchlala. Jinak mi nic není, ale tam je snad nějaá patodenní zóna či co, tohle bylo už třetí týden v řadě.

Pak přišla hodina v osmičce/devítce. To je vždycky zkouška nervů. Tentokrát jsem to projela na plné čáře. Vynechám z popisu napomínání kvůli mobilům a sluchátkám. Holčina z devítky měla nějakou střepinku v prstě. Poslala jsem ji s tím do kanceláře, je tam lékárnička, ale to ne, tam nemohla, prý se jich bojí. Takže to celou hodinu vždy s něčí pomocí šťourala sama. Zhruba v polovině hodiny jsem zjistila, že mám jednoho deváťáka zutého. Udeřila jsem na něj, kde má boty. Neví. Oni ho zuli. Pustila jsem se do nich, jak je možný někoho o hodině potichu proti jeho vůli zout a ať mu navalej ty boty, že zutej tam teda nebude. Do toho mi do třídy vešel kolega, říkejme mu Budulínek, na téhle stránce je poprvé, jestli je ten řev od nás, zavrčela jsem, že nevím, a dál velmi důrazně mluvila na ty svoje. Asi deset minut před koncem hodiny holčina vyndala střepinku a svým nádherně hlasitým jasným hlasem to musela všem oznámit. Postupně. Když jsem ji jakž takž umlčela, obrátila jsem se na chvilku k tabuli. Otočím se zpět - a holčina zrovna otevírá okno a vyhazuje nějakej sajrajt ven. To byla poslední kapka. Posledních sedm minut jsem na ně jenom řvala, co jsou za hovada. S koncem hodiny vyjdu ven, tam stojí Budulínek a že se mi musí omluvit, že ten řev nešel od nás, ale shora, že u mě bylo ticho, když tam vešel, a jestli jsem to taky neslyšela. Vysvětlila jsem mu, že u nás bych neslyšela nic, ani kdybych chtěla, a že jestli zrovna přišel ve chvíli, kdy se dálo, že je tam ticho, tak proto, že jsem na ně zrovna řvala kvůli botám a právě jsem se nadechovala. Zajímalo by mě, kolik toho slyšel z mého finálního projevu.

Na prvním stupni jsem měla tvořivé dílny. Doufala jsem, že učitelka nechá pokyn, co s těma cvrčkama dělat, ale nenechala. Tak jsme vymalovávali omalovánky na přání - vybírali jsme na netu, oni si pro to běhali do tiskárny a poctivě malovali celé dvě hodiny. Holky měly Billii Eilish (Neznám, ale prý je populárnější než Ariana Grande, to bylo vysvětlení, co se mi od děvčat dostalo. Tu neznám taky.), kluci nějaké ninji z Fortnite. Taky neznám a nevadí mi to. Na nástěnku nic nepůjde, všichni si to potřebovali vzít domů.

Odpoledne jsem měla v jazykovce slečnu na češtinu. Tamní zástupkyně mi psala, že zas bude potřebovat do příští středy vyplnit nějaké lejstro, že mi ho nechá v kastlíku nebo u hospodářky. V kastlíku nic nebylo, tak jsem se došla podívat, kdy je tam hosppodářka. Pondělí až středa od půl osmé do tří. Já učím do šesti. Napsala jsem jí teda, jestli by mi to nenechala spíše v kastlíku, že hospodářku fakt nestihnu. Stihla bych jí jedině tenhle den, ale to jen díky tomu, že můj svěřenec je kvůli úrazu doma, jeden kurz z jazykovky mi padnul, protože pán měl pohovor v Praze, a druhej kurz mi padnul, protože paní ošetřovala manžela po infarktu, proto jsem si tam taky mohla slečnu hodit. To jsou okolnosti, co prostě už nezreplikuju. Odpověděla, že samozřejmě, že to tam vždycky nechává. Napsala jsem jí, že se tam tedy ve čtvrtek stavím.

Večer mi pán, kterému čas od času něco překládám, napsal, že na pozemku našli masový hrob vojáků a poslal mi odstavec k přeložení.

Ve středu ráno jsme se cestu do škoyl potkali s Budulínkem, zase se mi omlouval, že mi vpadl do hodiny, že tam fakt byl klid a pracovali. Ujistila jsem ho, že jsem v téé hodině byla taky a lhát mi nemusí. I kdybych mu sežralaže se tam zdálo být ticho, nedovedu si představit okamžik, kdy to tam vypadalo, že by pracovali.

Dopoledne jsem strávila hledáním vývoje armádních hodností, abych přeložila ten odstavec - z nějakého archivu mu psali něco o nějaké německé rotě z devatenáctého století, co by tam mohla být zakopaná.

Odpolední jazykovka mi padla, pán po pohovoru ochořel, tak jsem měla volné odpoledne. Dostala jsem se domů v pět, to se mi už dlouho nestalo. Dokonce jsem si pustila FILM a šla spát před půlnocí!

Čtvrtek. Dozvěděla jsem se, příští týden mám jít coby výchovný poradce k Budulínkovi do třídnické hodiny a promluvit těm jeho dětem do duše, že jestli se nadále budou chovat jak blbové, tak je vyhážeme, protože už nejsou na základce a co ji procházelo tam, už tady nemusí. Mám ohromnou radost. To bude můj první výstup, u třídu neznám, protože je neučím, takže budu asi o víkendu dumat, jak to naformulovat slušně.

Po škole jem šla jsem do jazykovky vyplnit ten papír (podotýkám, že tytéž údaje jsou tam již napsané v třídní knize). Samozřejmě tam nebyl. Hlavně že jsem jí to psala. Pro mě je to přes hodinu zabitýho času jenom cestou, fakt nádhera. Napsala jsem jí, jestli by mi to tam někdo dal mezi druhou a třetí, že říští týden se tam nedostanu, takže pak mi to může jedině naskenovat. Já mám asi čas tam furt lítat jak debil.

Cestou z jazykovky se mi začaly dělat mé oblíbené mžitky před očima, kdy nic nevidím. Při cvičení mě chytla hlava. Už se těším na víkend. Jen přežít zítřek a zítřejší maturák.

14. 1.

Jednoho dne vydám životopis s názvem "... a nikoho jsem nezabila!". Pokud tedy odejdu ze školství ještě ve fázi, kdy to budu moct říct.

Zase můj oblíbený student ze základky (ten, co tak pěkně přepisoval poznámky a stěžuje si na spolužáky s mobilem, sám s mobilem v ruce a jeho samotného kvůli němu napomínám za hodinu snad pětkrát tolik, co celou třídu dohromady).

Psali jsme test, větší, poslední v tomto pololetí. Broučkovi vychází čtyřka (a to je ještě borec), protože v hodině nehrábne, nikdy neví, co se dělá, na dotazy nereaguje, je mimo, úkoly nedělá a testy mu dopadaj blbě, případně má za pět, protože mobil. Brouček by chtěl ale trojku. Rád by opravil testy, proti tomu nic nemám (původní známka zůstane, ale můžou k tomu dostat druhou; když je taky špatná, tak jim ji nezapíšu), ale nikdy už nedojde k tomu, že by fakt přišel a něco napsal. V podstatě se zeptá Můžu?, já mu řeknu Můžeš a pak ticho po pěšině. Člověk by řekl, že když jde takovýmu jedinci o známku, aspoň na těch čtrnáct dní se hecne a mákne (jsou lidi, co to tak tahají běžně). Průměrně inteligentnímu člověku taky třeba dojde, že když po někom chce lepší známku, možná by nebylo od věci aspoň chvíli toho člověka neštvat.

Tak daleko ale tenhle jedinec není.

Jedinec se na učení na poslední test vykašle. Má přece internet v mobilu (to, že aby z toho mohl opisovat, musí vědět, která bije, pominu). Takže jsem mu hned na začátku testu zabavila mobil. Běžně je jednou napomenu a buď jim ho seberu, nebo si dají do tašky. Napodruhé za pět a nazdar. Už tak jsem měkká. Dal mi ho dobrovolně, což mě překvapilo a varovná žárovka se hned rozblikala. Obešla jsem třídu, vyřídila další, vrátila se k němu, sebrala mu druhej mobil i test a rovnou oznámkovala. Jak tak procházím třídu, všimla jsem si, že se mi najednou motá kolem dveří a bere si mobily. Kdyby si ho nikdo jiný nevšiml, tak to přejdu, stejně už mu to k ničemu není, ale byl spatřen a děcka samozřejmě upozornily. Řekla jsem, že tohle už fakt řešit nehodlám, že mu napíšu poznámku a nazdar.

Napsala jsem mu tedy poznámku, že jsem mu při testu zabavila dva mobily a že si je cestou z WC bez dovolení zase vzal.

Ještě před koncem školy za mnou byl, že na WC nebyl.

Večer mám v mailu zprávu od maminky, že prý na WC nebyl a že tvrdí, že to patří někomu jinýmu.

Napsala jsem jí tedy, že za mnou kvůli tomu byl taky a že upřímně nevím, jestli zrovna dneska byl na WC (on chodí skoro každou hodinu, tak co já vím, já si to do deníčku nepíšu), ale že když jsem ho viděla u dveří, předpokládala jsem to, protože jim ty záchody většinou odkývnu automaticky a jen hlídám, aby se vrátili v přiměřenou dobu. A že už se mi fakt k poznámce nechtělo dopisovat, že ještě bez dovolení courá po třídě.

Jako tohle řešit budou - jestli byl na WC -, ale to, že podvádí, na test si přitáhne mobily rovnou dva, protože si myslí, že jsem debil a asi si nevšimnu, že si něco šudlá pod lavicí, a že pořád tu je to, že si je zase vzal bez dovolení, to nikoho netankuje.