Po dlouhé době (protože napsat sem něco je souboj nervů, a na to momentálně nemám) o sobě dávám vědět. Takže co jsem dělala, milý deníčku.
Minulý týden (18. - 21.) jsem měla po odpoledních nový online kurz - přípravu na přijímačky. Páťáky. Měla jsem z toho trochu nervy, je to jiná věková kategorie, než s jakou pracuji, ale nakonec byli skvělí. Dos pomohlo, že nikoho z nic neznám a ani nepoznám. To moje třída už mi na online výuku chodit přestala. Pokusila jsem se i o online výuku ze školy. Jeden den mě to tam ani nepustilo, další mě to dvakrát koplo z jednoho kurzu a třetí den jsem nebyla schopná nasdílet nic, co by nebylo rozmazané. Kdyby měl ten náš server aspoň tolik slušnosti a prostě zdechnul. Ale to ne, chcípe od chvíle, co tam jsem, a vždycky se nechá resuscitovat.
V pátek 22. se mi povedlo ztratit mobil. Vyskočila jsem na náměstí z auta, sjela mi rouška, já ji chytla a v tu chvíli mi upadl. Zjistila jsem to za půl hodiny. Respektive že nemám mobil, jsem věděla skoro hed, ale předpokládala jsem, že ho mám v autě. Až když jsem nasedla, prohledala batoh a sedačku a zjistila, že můj předpokad byl mylný, jsem se vydala na počátek své cesty. Mobil tam samozřejmě nebyl. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by si ho někdo vzal - mám tlačítkovej s intuitivním ovládáním (jako že má úplně odrbaný tlačítka a není na nich vidět jediný znak). Nejblíž byla drogerie, vietnamská prodejna s oděvy a směnárna. Zkusila jsem hadry, jestli jim tam někdo nepřinesl mobil. Pán na prodejně řekl, že ne, ale hned vyndal svůj telefon a řekl mi o číslo. Zavolali jsme a dovolali se. Můj mobil byl vedle ve směnárně. Happy end. Paní ze směnárny říkala, že se tay pokoušela na dvě čísla volat, aby mi dali vědět. Jedno byla mamka (to se dá i pochopit), druhé byl můj bývalý student (to jsem nepochopila, podle jakého klíče). Obema jsem tedy dala vědět, že mobil už mám. Mamce jsem se nedovolala, tak jsem jí napsala zprávu, aby neplašila. Neplašila, protože jsem jí celý příběh stačila říct dřív, než se podívala na mobil. S tím druhým jsme si domluvili pivo (dnes z toho sešlo, dostal šichtu, tak jsme to přeložili).
V sobotu jsem se vypravila fotit do lesa konvalinky. Zvažovala jsem, jestli nepojedu na kole, ale hrozil déšť, tak vyhrálo auto. Naštěstí. Když jsem dofotila a sedla do auta, začalo pršet. Dorazila jsem domů, počkala, až doprší, vytáhla psa na delší procházku - a celou cestu zpátky ji popoháněla, že nebude nikdy kopat myši, že já kvůli ní nezmoknu. Dorazily jsme domů a spustila se průtrž. Protože byl táta celý den u známého spravovat malotraktor, raději jsem tam zavolala, jetli si pro něj nemám přijet (malotraktor nemá kabinu a na kabriolety to fakt nebylo). Takže jsem si ještě jela pro tátu.
Ve středu jsem tu šla po hlavní pěší zóně a uprostřed ležely dvě "roury" z podélně k sobě přidělaných van. Chvíli jsem na to čučela, než mi došlo, že je vlastně už skoro červen a čas na nový ročník umění ve městě. Teď už tam stojí "šikmá věž", ze čtyř pater podélně slepených van.
Dnes jsem se stavila ve škole. Bohužel jsem se setkala s ředitelem, který se neopomněl zmínit, že ještě nemá tu zprávu, co jsem mu minulý týden slíbila. Kajícně jsem přiznala, že vím, i to, že už to slibuju přes měsíc. Načež se do mě pustily kolegyně (tři), co tam se mnou seděly, co se děje, jestli nejsem zamilovaná a neplánuju jim prchnout. Takže si mě ředitel vytáhl do prázdný kanceláře, kde jsem ho musela přesvědčit, že jsem prostě jen flákač, nikoho nemám, dítě neplánuju a během prázdnin se nehodlám odstěhovat.
Disney v karanténě: https://savagehumans.me/raadorable-disney-themed-quantine-chalk-art/1790/
Žádné komentáře:
Okomentovat