28. 1.

V neděli jsem dorazila na byt, všechno v pohodě. Večer jdu spát - zimnice. Asi hdinu jsem se klepala zimou, zabalená do světrů a fuseklí, než se mi povedlo usnout. Ráno jsem se vzbudila dvě hodiny před budíkem, unavená, bolesti hlavy, tak jsem vyrazila do školy, oznámila, že první hodinu si odučím, ale pak jdu k doktorovi a padnu. Ještě jsem se pak vrátila do školy - ukázat neschopenku a doplnit pár údajů kvůli pololetí, vyplnit výkazy, a hlavně posedět a odpočinout, protože jsem po té cestě byla úpplně vyřízená. V jednu jsem dorazila na byt, padla do postele a vytuhla. Vzbudila jsem se v šest večer, došla si na záchod a převlékla se, protože jsem byla úplně propocená, a šla zase spát. Vzbudila jsem se v úterý ve čtyři odpoledne. Ty chřipkový epidemie jsou za trest.

24. 1.

V pondělí mi paní z jazykovky psala, že potřebuje do příští středy vyplnit papír. Byla jsem tam v úterý. Papír ne. Napsala jsem jí to a že se stavím ve čtvrtek. Byla jsem tam, papír ne. Hodina jen na cestu. Napsala jsem, že jestli tam papír nebude v pátek, tak příští týden tam zas nebudu já. Napsala mi, že všechny údaje mám stejně už v třídnici, tak si je opíše sama... Uff...

Tohle je hlavně pro JSark, ale je to skvělý a nechci, aby to zapadlo někde v komentářích.

23. 1.

Předem - díky za návštěvy povídek, nejen Pádu, ale i Okamžiků. Vždy mě překvapí, když se tam objeví nový komentář. Během února se pokusím přismolit další Pád, zatím mi to nevychází...

V sobotu jsem si tak stála uprstřed chodníku, který se svažoval do tří stran, a říkala své nejmladší sestře, ať jde dál sama, že já si počkám na oblevu, protože byla ledovka, já měla botasky a neskutečně mi to podkluzovalo, takže jsem jen čekala, kam mi to podjede nejdřív a kde mě tedy zajede auto. K tomu se ke mně smýkavou letochůzí blížil maník a ptal se mě, jestli mi může pomoct. Zdvořile jsem odmítla a on se smýkal vesele dál.

V neděli jsem dorazila pozdě večer, otevřela jsem si rozvrh, zjistila, že mám suply na prvním stupni a vjel do mě takový vztek, že už jsem nic neudělala.

Pondělí byl údajně nejdepresivnější týden. Nevím, proč oficiálně, mně k podobnému tvrzení běžně stačí holý fakt, že je pondělí.

Odučila jsem si svoje a odsuplovala cizí. Do supla u malých mi dorazla i jejich učitelka se zlomenou rukou (proto tedy není a jsou suply) - zatímco já jsem se v Brně na ledovce odmítala pohnout, ona se v Praze na ledovce pohnula.

Ráno za mnou přišel kolega, že můj svěřenec sebou mezi nádražím a školou lupnul a pajdá. Řekla jsem, že když pajdá, tak OK. Po dvou hodinách přišla kolegyně, že už skáče po jedné noze. Volala jsem tedy opatrovnici (rodičům si netroufám - jazyková bariéra), seznámila ji se situací a zeptala se, jestli když mu zavoláme sanitku, si ho rodiče potom v nemocnici najdou. Ona zavolala jim, pak mně a pro hocha so dojel otec a dovezl si ho do nemocnice sám. Má to zamotané, má to ledovat a dostal berle. Tento týden nebude. Řešila jsem to ještě večer, takže na večerní kroužek jsem místo o půl deváté (můj klasický příchod, jinak začínáme v osm) dorazila v devět. Udělali jsme, co jsme potřebovali, a pak mě tam ještě kamarád zdržel, že něco potřebuje nastylizovat do rakouské němčiny. Jako bych já něco věděla o rakouské němčině! Tak jsem mu to hodila aspoň do vídeňského dialektu (tohle tvrzení berte s dost velkou rezervou). Dorazila jsem o půlnoci a po druhé šla spát.

V úterý ráno mě zastihla zpráva od jednoho mého studenta, že si v noci přeřezal šlachy v ruce a jde na operaci, příštích 14 dní určitě nebude. Skvělá formulace, takže ve mně hrklo, jestli se nepokoušel o sebevraždu, a začala zjišťovat, co se stalo. Krájel maso a nějak se mu to smýklo...

O dvouhodinovce němčiny jsem se o němčinu pokoušela jen já - studenti pak psali test z češtiny, probíhala kontrola sesšitů a na středu měli čtenářák. Ale byli krásně hodní (tak to středoškoláci vždy), a když jsem je vyvolala, tak měli i tu slušnost předstírat, že zjišťují, na co jsem se ptala. Když jsem zrovna byla schopná se ptát - krásně jsem chraptěla a ztrácela čaj, v jednu chvíli jsem se došla vykašlat na chodbu, abych tam na ně nechrchlala. Jinak mi nic není, ale tam je snad nějaá patodenní zóna či co, tohle bylo už třetí týden v řadě.

Pak přišla hodina v osmičce/devítce. To je vždycky zkouška nervů. Tentokrát jsem to projela na plné čáře. Vynechám z popisu napomínání kvůli mobilům a sluchátkám. Holčina z devítky měla nějakou střepinku v prstě. Poslala jsem ji s tím do kanceláře, je tam lékárnička, ale to ne, tam nemohla, prý se jich bojí. Takže to celou hodinu vždy s něčí pomocí šťourala sama. Zhruba v polovině hodiny jsem zjistila, že mám jednoho deváťáka zutého. Udeřila jsem na něj, kde má boty. Neví. Oni ho zuli. Pustila jsem se do nich, jak je možný někoho o hodině potichu proti jeho vůli zout a ať mu navalej ty boty, že zutej tam teda nebude. Do toho mi do třídy vešel kolega, říkejme mu Budulínek, na téhle stránce je poprvé, jestli je ten řev od nás, zavrčela jsem, že nevím, a dál velmi důrazně mluvila na ty svoje. Asi deset minut před koncem hodiny holčina vyndala střepinku a svým nádherně hlasitým jasným hlasem to musela všem oznámit. Postupně. Když jsem ji jakž takž umlčela, obrátila jsem se na chvilku k tabuli. Otočím se zpět - a holčina zrovna otevírá okno a vyhazuje nějakej sajrajt ven. To byla poslední kapka. Posledních sedm minut jsem na ně jenom řvala, co jsou za hovada. S koncem hodiny vyjdu ven, tam stojí Budulínek a že se mi musí omluvit, že ten řev nešel od nás, ale shora, že u mě bylo ticho, když tam vešel, a jestli jsem to taky neslyšela. Vysvětlila jsem mu, že u nás bych neslyšela nic, ani kdybych chtěla, a že jestli zrovna přišel ve chvíli, kdy se dálo, že je tam ticho, tak proto, že jsem na ně zrovna řvala kvůli botám a právě jsem se nadechovala. Zajímalo by mě, kolik toho slyšel z mého finálního projevu.

Na prvním stupni jsem měla tvořivé dílny. Doufala jsem, že učitelka nechá pokyn, co s těma cvrčkama dělat, ale nenechala. Tak jsme vymalovávali omalovánky na přání - vybírali jsme na netu, oni si pro to běhali do tiskárny a poctivě malovali celé dvě hodiny. Holky měly Billii Eilish (Neznám, ale prý je populárnější než Ariana Grande, to bylo vysvětlení, co se mi od děvčat dostalo. Tu neznám taky.), kluci nějaké ninji z Fortnite. Taky neznám a nevadí mi to. Na nástěnku nic nepůjde, všichni si to potřebovali vzít domů.

Odpoledne jsem měla v jazykovce slečnu na češtinu. Tamní zástupkyně mi psala, že zas bude potřebovat do příští středy vyplnit nějaké lejstro, že mi ho nechá v kastlíku nebo u hospodářky. V kastlíku nic nebylo, tak jsem se došla podívat, kdy je tam hosppodářka. Pondělí až středa od půl osmé do tří. Já učím do šesti. Napsala jsem jí teda, jestli by mi to nenechala spíše v kastlíku, že hospodářku fakt nestihnu. Stihla bych jí jedině tenhle den, ale to jen díky tomu, že můj svěřenec je kvůli úrazu doma, jeden kurz z jazykovky mi padnul, protože pán měl pohovor v Praze, a druhej kurz mi padnul, protože paní ošetřovala manžela po infarktu, proto jsem si tam taky mohla slečnu hodit. To jsou okolnosti, co prostě už nezreplikuju. Odpověděla, že samozřejmě, že to tam vždycky nechává. Napsala jsem jí, že se tam tedy ve čtvrtek stavím.

Večer mi pán, kterému čas od času něco překládám, napsal, že na pozemku našli masový hrob vojáků a poslal mi odstavec k přeložení.

Ve středu ráno jsme se cestu do škoyl potkali s Budulínkem, zase se mi omlouval, že mi vpadl do hodiny, že tam fakt byl klid a pracovali. Ujistila jsem ho, že jsem v téé hodině byla taky a lhát mi nemusí. I kdybych mu sežralaže se tam zdálo být ticho, nedovedu si představit okamžik, kdy to tam vypadalo, že by pracovali.

Dopoledne jsem strávila hledáním vývoje armádních hodností, abych přeložila ten odstavec - z nějakého archivu mu psali něco o nějaké německé rotě z devatenáctého století, co by tam mohla být zakopaná.

Odpolední jazykovka mi padla, pán po pohovoru ochořel, tak jsem měla volné odpoledne. Dostala jsem se domů v pět, to se mi už dlouho nestalo. Dokonce jsem si pustila FILM a šla spát před půlnocí!

Čtvrtek. Dozvěděla jsem se, příští týden mám jít coby výchovný poradce k Budulínkovi do třídnické hodiny a promluvit těm jeho dětem do duše, že jestli se nadále budou chovat jak blbové, tak je vyhážeme, protože už nejsou na základce a co ji procházelo tam, už tady nemusí. Mám ohromnou radost. To bude můj první výstup, u třídu neznám, protože je neučím, takže budu asi o víkendu dumat, jak to naformulovat slušně.

Po škole jem šla jsem do jazykovky vyplnit ten papír (podotýkám, že tytéž údaje jsou tam již napsané v třídní knize). Samozřejmě tam nebyl. Hlavně že jsem jí to psala. Pro mě je to přes hodinu zabitýho času jenom cestou, fakt nádhera. Napsala jsem jí, jestli by mi to tam někdo dal mezi druhou a třetí, že říští týden se tam nedostanu, takže pak mi to může jedině naskenovat. Já mám asi čas tam furt lítat jak debil.

Cestou z jazykovky se mi začaly dělat mé oblíbené mžitky před očima, kdy nic nevidím. Při cvičení mě chytla hlava. Už se těším na víkend. Jen přežít zítřek a zítřejší maturák.

14. 1.

Jednoho dne vydám životopis s názvem "... a nikoho jsem nezabila!". Pokud tedy odejdu ze školství ještě ve fázi, kdy to budu moct říct.

Zase můj oblíbený student ze základky (ten, co tak pěkně přepisoval poznámky a stěžuje si na spolužáky s mobilem, sám s mobilem v ruce a jeho samotného kvůli němu napomínám za hodinu snad pětkrát tolik, co celou třídu dohromady).

Psali jsme test, větší, poslední v tomto pololetí. Broučkovi vychází čtyřka (a to je ještě borec), protože v hodině nehrábne, nikdy neví, co se dělá, na dotazy nereaguje, je mimo, úkoly nedělá a testy mu dopadaj blbě, případně má za pět, protože mobil. Brouček by chtěl ale trojku. Rád by opravil testy, proti tomu nic nemám (původní známka zůstane, ale můžou k tomu dostat druhou; když je taky špatná, tak jim ji nezapíšu), ale nikdy už nedojde k tomu, že by fakt přišel a něco napsal. V podstatě se zeptá Můžu?, já mu řeknu Můžeš a pak ticho po pěšině. Člověk by řekl, že když jde takovýmu jedinci o známku, aspoň na těch čtrnáct dní se hecne a mákne (jsou lidi, co to tak tahají běžně). Průměrně inteligentnímu člověku taky třeba dojde, že když po někom chce lepší známku, možná by nebylo od věci aspoň chvíli toho člověka neštvat.

Tak daleko ale tenhle jedinec není.

Jedinec se na učení na poslední test vykašle. Má přece internet v mobilu (to, že aby z toho mohl opisovat, musí vědět, která bije, pominu). Takže jsem mu hned na začátku testu zabavila mobil. Běžně je jednou napomenu a buď jim ho seberu, nebo si dají do tašky. Napodruhé za pět a nazdar. Už tak jsem měkká. Dal mi ho dobrovolně, což mě překvapilo a varovná žárovka se hned rozblikala. Obešla jsem třídu, vyřídila další, vrátila se k němu, sebrala mu druhej mobil i test a rovnou oznámkovala. Jak tak procházím třídu, všimla jsem si, že se mi najednou motá kolem dveří a bere si mobily. Kdyby si ho nikdo jiný nevšiml, tak to přejdu, stejně už mu to k ničemu není, ale byl spatřen a děcka samozřejmě upozornily. Řekla jsem, že tohle už fakt řešit nehodlám, že mu napíšu poznámku a nazdar.

Napsala jsem mu tedy poznámku, že jsem mu při testu zabavila dva mobily a že si je cestou z WC bez dovolení zase vzal.

Ještě před koncem školy za mnou byl, že na WC nebyl.

Večer mám v mailu zprávu od maminky, že prý na WC nebyl a že tvrdí, že to patří někomu jinýmu.

Napsala jsem jí tedy, že za mnou kvůli tomu byl taky a že upřímně nevím, jestli zrovna dneska byl na WC (on chodí skoro každou hodinu, tak co já vím, já si to do deníčku nepíšu), ale že když jsem ho viděla u dveří, předpokládala jsem to, protože jim ty záchody většinou odkývnu automaticky a jen hlídám, aby se vrátili v přiměřenou dobu. A že už se mi fakt k poznámce nechtělo dopisovat, že ještě bez dovolení courá po třídě.

Jako tohle řešit budou - jestli byl na WC -, ale to, že podvádí, na test si přitáhne mobily rovnou dva, protože si myslí, že jsem debil a asi si nevšimnu, že si něco šudlá pod lavicí, a že pořád tu je to, že si je zase vzal bez dovolení, to nikoho netankuje.