29. 6.

"Jé, vy tady máte okno?" pronesla s provokativním údivem kolegyně, když ke mně přišla do kanclu poté, co jsem si musela sklidit stůl a parapet, aby se o prázdninách mohla umýt okna.

28. 6.

"Tak, ženy, jestli potřebujete, dojděte se rychle vyčůrat, protože jdu vytírat."

Kdyby náhodou panovaly pochybnosti, kdo vede naši školu.

21. 6.

Vrchol zlomyslnosti: máte předmět, který je pro jisté studenty dobrovolný. Z té skupiny vám tam chodí už pouze jeden chlapec. Vy víte, že jen kvůli otci, protože on vám to i výslovnovně řekl - že pokud to kluk udrží, tak ho tam nechá, i kdyby jen poslouchal. Kluk na to sere. Zvysoka. Dává vám to najevo každou hodinu. Nicméně není blbej a pár testů napíše/opíše, takže mu vyjde průměr 3,5.

A V TUHLE CHVÍLI NASTOUPÍTE VY A DÁTE MU TROJKU S TÍM, ŽE: HEHE, S TÍMHLE TO NEUKECÁŠ ANI PŘÍŠTÍ ROK, ABY TI RODIČE POŽÁDALI O ZRUŠENÍ :-D NASHLE V ZÁŘÍ :-D

18. 6.

Někdo se musí hodně snažit, aby někoho překvapil. Mně stačí přijít jednou včas - a je z toho zážitek na půl dne.

15. 6.

Život začne být mnohem zajímavější, když z fáze: "Hele, tam bych chtěla jet, nechceš jet taky? Aha, a v tomhle termínu? A v tamtom? Dobře, nebo tamhle...?" přejdete do fáze "Hele, tehdy jedu tam a tam, kdyby se ti chtělo, napiš jim, že chceš sedět vedle mě".

14. 6.

Když tak chodím po rozkopaných ulicích, vzpomněla jsem si na bývalého spolužáka, jak se na facebooku rozplýval nad bare foot obuví. A došlo mi, že chlapi vlastně nemaj baleríny...

13. 6.

V 15:40 jsem odklepla aktualizace windows. Ve škole bývám tak do čtyř. V 17:30 jsem přikryla klávesnici a vykašlala se na to. Aktualizace na 30 %.

11. 6.

Dnes jsme jeli na exkurzi do zahraničí. Mých pár záklaďáčků a ještě jiná škola. Cesta probíhala zhruba následovně:

"Paní učitelko."

"Jo?"

"Kam to mám dát?" podala mi holčina papírek od bonbonu.

"Tak mi to dej," odvětila jsem bezmyšlenkovitě a natáhla ruku, že to potom vyhodím.

Zbytek cesty jsem na jakékoli "paní učitelko" jen natahovala ruku a v ní přistávaly papírky od bonbónů (měli balíček a každý si musel dát), žvýkaček, sušenek, kapesníčky (jo... asi třikrát), vlhčený ubrousek, tyčky od lízátek a na jedno paní učitelko, kde jsem fakt jen během konverzace s kolegyní natáhla do strany ruku, mi v dlani skončila vyžvejkaná žvejkačka.

Tento zážitek byl ale do půl hodiny přebit dalším, kdy se další mé slečně udělalo blbě. Pytlík jsme jí sice daly, ale sotva začala, zbytek dětí nás okamžitě informoval, že v pytlíku je díra. Takže jsem ještě držela slečně pytlík, aby to dírou neteklo ven (tolik). Bylo toho úctyhodné množství.

Pak jsem udělala pár fotek na akci, aby bylo vidět, jak jsme príma škola a jak si to děti užívají. Děti si všimly, že mám foťák, tak hned, že budou fotit. Protože jsem debil, foťák jsem jim dala. Mám asi čtyři stovky snímků na nohy, jehličí, vlasy... Každý musel fotit a o foťák se vedly bitvy. Abyste si nemysleli, co mám za výkřik techniky, že to byla taková senzace - mám takový mrňavý prdítko, co se dá zastrčit do kapsy. Oni mají všichni nejnovější chytrý telefony, ale evidentně kam se hrabou na několik let starej kompakt.

7. 6. dodatečně

Jsem jako asistent na hodině dějepisu. Sedím vzadu na gauči a píšu kamarádovi mail. Najednou do třídy vleze student ze třeťáku a jestli se může zúčastnit hodiny dějepisu (ajťáci dějepis ve třeťáku už nemají). Vision byl tak v šoku, že ho ani hned nevykopnul, a klučina jde automaticky dozadu. Tak ho Vision posílal dopředu, že za holkama sedět nebude, že by rušil - a klučina, že potřebuje za mnou. Takže ve mně hrklo, co zas.

On, že se mnou potřebuje něco řešit.

Vision, jestli si to nemůžeme řešit někde jinde.

Já, že fakt nevím.

Načež z klučiny vypadl dotaz, jestli nemám kladivo. A bylo po dějepise.

Vyvalila jsem oči, na co potřebuje kladivo - protože první, co člověka napadne, je, že někde něco rozbili.

No prostě potřebuje kladivo, tak jestli mám kladivo.

Tak jsem mu řekla, že i ve škole je kladivo.

Kde.

No ve skladu.

Aha.

A k čemu potřebujete kladivo.

No já mám kokos.

... Tak kvůli tomuhle za mnou lezou studenti do cizích hodin...