Na životě na koleji by se dal zkoumat vývoj společnosti. Na začátku roku se sejdete, neznámí lidi sdílející jeden byt (máme trošku jiné koleje, no...) , že se představíte a stanovíte si pravidla. Můžu s klidným svědomím prohlásit, že tato iniciativa nikdy nevzejde ode mě. Svůj pokoj si zapamatuju nejdřív po roce a zbylé pokoje si musí vystačit s prostým "ahoj", protože jejich jména neznám a znát nebudu, dokud na konci letňáku (nebo i dříve) nezmizí. A ani se kvůli tomu necítím blbě.
Co se týče pravidel, jsem přizpůsobivá. Dodržuju rozpis služeb, když existuje, a když zůstanu na víkend mimo svou službu, a v kuchyni nebo v koupelně je opravdu bordel, tak si ji uklidím. Nejsem člověk, co bude týden řvát, že si nemohl udělat brambory, protože po sobě nějaký prase nebylo schopný umýt hrnec. Prostě si ho umeju. Když jsou plný koše a jdu dolů, vynesu je. Nevím jak, ale nějak se mi daří přežívat. Pro mnohé je tohle ale nepředstavitelný problém a musí si to vyříkat dopředu. Některé snad i vyžadují demonstraci, jak se to nádobí vlastně myje a jak ho uložit do odkapávače. Po letech mě to nevzrušuje a čekám, co se z toho vyvine. Překvapivě to pokaždé končí stejně.
První fázi říkám nadšený idealistický kolektivizmus. Je zbytečné, aby tady stálo 14 jarů, složíme se a budeme mít jeden společný. A houbičky na nádobí. Toaletní papír. Vložky. Chleba.
Tahle fáze se rozpadá brzy. Jary a houbičky se jakžtakž drží, i když to spíš dopadá tak, že on to někdo koupí a nechá to tam, pak to koupí někdo jiný… Toaleťák padá rychleji. Ono když pak zjistíte, že ta a ta potřebuje růžový toaleťák s labutěma, tamta si neutře zadek do ničeho, na čem není slůně s mašlí, a tahle chrání přírodu, takže jedině recyklovaný papír…
Druhá fáze, krajní individualizmus, trvá nejdéle. To je moje rajče a nazdar. Tady odsud je to moje police. Byla jsem tu dřív, když sis sem chtěla někam uložit nádobí, měla sis přijet o den dřív.
Soužití končí rozskupinkováním osazenstva, přičemž jednotlivé skupinky se buď upřímně nenávidí, ignorují , nebo se jakž takž snesou, ale příliš se nevyhledávají.
My jsme zatím zase v kolektivizmu a diskuzi nad jeho výhodami. Tuhle fázi upřímně nenávidím. Na víkend jsme tu totiž zůstávaly s kolegyňkou a už šůrovaly kolej, navzdory tomu, že každá máme službu až za pár týdnů. První služby se na to kolektivně vykašlaly…
Žádné komentáře:
Okomentovat