Pád 3 31
"Lupine, to je dobře, že je už vedete," spustila Minerva a vyrazila k nám. Lupin se skromně usmál a já se Severusem jsme narazili na obličej identický výraz - ani jeden z nás by se nikým z Nebelvíru nedal dobrovolně nikam dovést, už jen při pouhém nařčení jsme se cítili dotčeně. Přerušila tak ale i Severusovo zesměšňování mého patrona, takže jsem ze své uraženosti byla ochotná mírně ustoupit. Já taky nenarážela na pohlaví jeho patrona - i když bych mohla. Jenže na rozdíl od něj já jsem dospělá.
Dám mu to sežrat jindy. Při tom pomyšlení mi hned bylo líp.
Mě si Minerva skoro ani nevšimla - těžko říct, co jsem zase provedla, - a hned udeřila na Severuse, že ho očekává Brumbál a ať pospíchá, že je to důležité. Přehodnotila jsem svůj postoj. Být ignorovaná není vždy na škodu. A Severus si pozornost zaslouží. Líbezně jsem se na něj usmála. Dala jsem si záležet na tom, aby mohl vycítit všechnu mou přejícnost. Jako člověk ovládající nitrozpyt mohl být v tomhle ohledu docela citlivý.
Jako další člověk jakž takž ovládající nitrozpyt jsem vycítila z jeho strany jistou negativitu. Ano, mé smysly stále fungují spolehlivě. Kdyby mi další smysly neříkaly, že jsem špinavá, mokrá a zmrzlá, asi bych byla nadšená víc. Byla jsem zralá na grog a postel. Až sem mě sport dostává. V čem je to prospěšné mé duši, fakt netuším. Problém ale je, kde sehnat v Bradavicích alkohol, když mně došel, a Severus v něm bude mít naložené v nejlepším případě krysí oči. Vypadá to skoro jako kaviár. Nikdy jsem ho neměla ráda, teď mi došlo proč. Zauvažovala jsem nad návštěvou u Sibyly. V jistých ohledech na ni byl opravdu spoleh, jenže od chvíle, co zvedla Minervě mandle předzvěstí Potterovy smrti, o ní nebylo ani vidu, ani slechu. Byla ještě vůbec naživu? Nevypadala Minerva nějak spokojeně?
Všechny úvahy ale ústily v jedinou - stálo to všechno za to, abych se sebrala a absolvovala všechny ty schody?
Bojím se, že odpověď je zřejmá až příliš. A o mé sociální kompetenci nevypovídá nic lichotivého. Další otázka tedy je: Dokážu s tím žít? Jo, v pohodě.
V uctivé vzdálenosti jsem následovala Lupina na cestě do svého patra. Za sebou jsem zanechávala cestičku z bláta, vody a padajícího listí. Mohla jsem to uklidit…
Ovšem taky jsem se mohla cítit jako opadavý strom, a taky nic.
"Mohu se na něco zeptat?" zastavil se Lupin zničehonic a obrátil se ke mně. Napodobila jsem jeho jednání a zastavila se taky. Asi jsem se nějak naučila udržovat odstup. Myslím, že v tom by se mi ale nikdo nemohl divit. Mimo Brumbála.
Překonala jsem se a nezintenzivnila svůj otrávený výraz. Člověk, který dennodenně jedná se Zmijozelem by to mohl vzít jako vstřícný krok.
Lupin se Zmijozelem měl bohaté zkušenosti, takže povzbuzeně pokračoval. Já to vzdala a doploužila se k němu. Ať chce cokoli, nemusíme to tu po sobě pokřikovat po schodech.
"Od samého počátku mě zajímá, jak jste vy a Severus mohli skončit ve škole. Severus není právě typ člověka, co by si užíval práci s lidmi, a nezlobte se na mě, ale vy tak na mě taky nepůsobíte."
Oddychla jsem si. Že já ani Severus nejsme rodinné typy, není žádné tajemství. A předpokládám, že nikdy ani nebylo.
"Asi osud. Nebo karma. Cesty boží jsou nevyzpytatelné. Vyberte si." Co jsem mu na to mohla říct? "Ostatně vy taky nejste prototyp člověka, co vyrazí hledat štěstí do školství. Co přivedlo vás?"
"Brumbál," odpověděl krátce a nejistě se usmál.
"Jak říkám, cesty boží…" zašklebila jsem se na něj a považovala událost za vyřízenou.
"Ale tolik let…" nedal se odbýt Lupin, zatímco jsme se zase dali do pohybu.
"Tohle okamžitě přeformulujte," rázně jsem ho přerušila. Nikdo, dokonce ani vlkodlak, nebude poukazovat na můj věk.
Zarazil se, skutečně se na okamžik zatvářil zahanbeně. Po tak dlouhé době se Severusem jsem na existenci této emoce skoro zapomněla.
"Chtěl jsem říct… Pochopil bych, kdybyste tu byli krátce a odešli, ale několik let? Nenapadlo vás nikdy jít někam jinam?"
"Pokud začínáte chytat ponorkovou nemoc, tak nebojte, jako učitel obrany takovou životnost mít nebudete, abyste musel řešit podobné existenční otázky."
"Vy víte moc dobře, že tak jsem to nemyslel."
"Nevím. Nitrozpyt je zakázán jak směrem ke studentům, tak směrem k vyučujícím." To druhé alespoň předpokládám. "Budete se cítit lépe, když budu mluvit o silných morálních zásadách, poslání, odpovědnosti, solidaritě vůči Bradavicím a tak podobně?"
"Kdybyste byla odkudkoli jinud než ze Zmijozelu, tak možná ano."
"Kdybyste byl odkudkoli jinud než z Nebelvíru, možná by se mě to dotklo."
Pousmál se a hned se zase vrátil k původnímu tématu. "Pochopím sebe a Severuse, ale pochybuju, že vás zviklal kvůli Harrymu Potterovi. Co v tom bylo?"
"Severus že by šel do Bradavic, aby mohl být nablízku Potterovi?" Jen samotná ta myšlenka byla absurdní. Severus Pottera nesnášel. Nesnášel zem, po které chodil, vzduch, který dýchal. A nesnášel ho, ještě než slavnostně napochodoval do školy v houfu dalších prváků před dvěma lety.
"Samozřejmě že ne Harrymu, ale kvůli Lily."
Tohle byl okamžik, kdy jsem zbystřila. Věděla jsem, že se Severus s Potterovými rodiči znal, ale neměla jsem zdání, do jaké míry. Severus v tomto ohledu nebyl zrovna nejsdílnější. Bohužel z Lupina se mi také nepovedlo nic vytáhnout, protože Kratiknot snad čekal se stopkami za rohem, aby mohl v nejzajímavější chvíli vyskočit, odvést mi jediný zdroj informací z nějakých pofiderních důvodů a zhatit mi jedinečnou příležitost se cokoli dozvědět. Umínila jsem si, že to z Lupina stejně při nejbližší příležitosti nějak vytáhnu.
Dočvachtala jsem k sobě a zula rozmočené boty. Vytáhla jsem z kapsy hůlku a zkusila je uvést do původního stavu. Promočené oblečení jsem nechala tak nějak po cestě do koupelny a se světem a Bradavicemi se smířila, až když na mě několik minut tekla horká voda. O zbytku dne jsem měla zcela konkrétní představu. Zamotala jsem se do měkkého županu a vklouzla s knihou do postele, rozhodnutá, že mě odsud už nikdo nedostane. Sprcha mi sice udělala dobře, ale stejně mi bylo jasné, že z téhle Brumbálovy sportovní akce chytím přinejmenším pořádnou rýmu. Alespoň že už jsou pryč mozkomorové.
Ve vedlejší místnosti klaply dveře a já zaklapla knihu. Hlavou mi proběhla dost nepříjemná a nečekaná myšlenka. Od začátku bylo zřejmé, že Brumbál přítomnost azkabanských strážných neschvaloval a snažil se je z Bradavic dostat pryč. Kam až byl ale schopen zajít, aby se jich zbavil? Mohl to plánovat? Jistě, u Brumbála se nic nedělo náhodou, ale skutečně mohl naplánovat dnešní den? Vždyť přece musel počítat s tím, že při podobných akcích se vždy rozvíří emoce - a co to asi udělá s bytostmi, jako jsou naši nevítaní hosté. A pokud si to uvědomoval, a přesto se ze všech sil snažil famfrpálové klání uspořádat…
Skutečně by chladkokrevně ohrozil naše studenty jen proto, aby se zbavil nezvaných strážců a dohledu ministerstva?
A Zmijozelu se bude něco vyčítat!
"Vypadáš mizerně. Tak rychle si ale nemoc nemůžeš vsugerovat ani ty. děje se něco, o čem bych měl vědět?"
"Nemůžeš jednou prostě jen pozdravit?" zamračila jsem se na Severuse a vydatně jsem kýchla, abych dokázala, že mi mizerně opravdu je a nic nepředstírám.
"Mám ti na to něco přinést?" nabídl se, protože věděl, že ho s lektvarem stejně akorát tak někam pošlu.
"Ne."
"V tom případě mám další řešení. Víš, že fénixovy slzy léčí? A shodou okolností o několik pater výše právě jeden takový pták sedí."
"To jako že vypadám tak mizerně, že bych rozbrečela i fénixe?" Rázem jsem zapomněla na zdravotní obtíže. Už zase jsem byla na nejlepší cestě se urazit. V některých ohledech je na Severuse fakt spoleh.
Žádné komentáře:
Okomentovat