Zase jsme se vesele dostali do období blogového ticha. Respektive jsme v něm furt, ale já zase cítím potřebu to zdůraznit, aby to vypadalo, že se tu něco děje.
Mimo toho, že jsem neskutečně líná, je to dáno tím, že jsme maturovali a já musela ke své nezměrné radosti taky, takže jsem po většinu týdne byla zcela grogy. OK, jeden den jsem nematurovala, ale večer předtím jsem absolvovala pohostinské zařízení, následující ráno jsem vstala s vtíravou otázkou "Proč vlastně ještě žiju?", hodila do sebe tři ibalginy, zapila vodou a jak malá se těšila do školy, že si tam koupím kolu (jindy ji skoro nepozřu, ale rozumíme si...). Nekoupila - mají zákaz ji tam prodávat. Důsledkem bylo, že jsem do sebe během dopoledne nalila čtyři velký kafe (což je docela výkon, protože jsem byla v hodinách), takže jsem ten den nakonec byla víc mrtvá než ty zbývající. Holt nejsem už nejmladší. Vlastně už zase o rok starší - a hlavu mám tmavě fialovou (dle přebalu barvy, ale nevěřte tomu), protože jsem našla tři bílé vlasy. Buď fakt stárnu, nebo se že mě stává blondýna.
Pak byly maturity za námi, ale konec měsíce, takže tradiční DUMy (nestihla jsem, vzdala a převedla do dalšího měsíce pod heslem " já už se na to můžu vysrat"). Po 2-3 hodinách spánku denně se mi nedivte. Sedám k notebooku a zavírám oči.
Teď v sobotu jsme vyrazily s mým blížencem na startrekovský WARP 03 do Prahy - hosty byli Robertové Picardo a Duncan McNeill a "nečekaně" i R. Worthy. Jsem vyfocená (Fotky jsem ještě neviděla, tak nevím, jak velká je to tragédie. - Miluju ten výraz, co fotograf nasadí, když mu to ukáže fotku. Ta chvíle kdy na něm vidíte, jak zvažuje, jestli to zkusit znovu nebo jestli je tohle ten nejlepší výsledek - a já mám sto chutí mu říct, že lepší to prostě nebude. Tragédie je to skoro už třicet let a teď se to zázrakem nezmění.), mám podpisy, jsem spokojená. Dokonce si jedna z účastnic fotila i mě - teda mé triko, které slavilo docela úspěch - no, mezi lidi v uniformách hvězdné flotily jsem vyrazila s heslem "Moriarty was real. I believe in Sherlock." a příslušnou podobiznou na hrudi - tolik lidí mi najednou na prsa ještě nekoukalo, kam se hrabou výstřihy. V období před premiérou filmu Star Trek: Into Darkness je alespoň jasné, na které straně stojím.
Celkově super akce, pánové skvělí, organizátoři skvělí, jen v kině vedle nás seděly nějaký dvě retardky, kterým se asi poprvé podařilo utéct z domova nebo ústavu nebo kde s nimi mohli mít tu čest. Nejprve vedle nás seděla jedna a mezi ní a námi seděl ještě jeden hoch. Na druhý panel to hoch vzdal a už se neukázal, takže se slepice rozmnožila a dřepěly tam dvě. A žvanily a žvanily, že ani zvuk z repráků neměl šanci. Na jednu stranu chápu, že když se sejdou dvě slepice, tak kvokaj, ale ta jedna mlela i během prvního panelu, když tam byla sama. Člověk byl v pokušení jí buď jednu ubalit, nebo jí říct, že pokud zavře hubu, tak se fakt neudusí, tak to může aspoň na dvě minuty zkusit.
Konec výlevu, jdu něco dělat.
Robert Duncan McNeill, Robert Picardo, Rick Worthy.
PS: Tak jako Parise a Doktora jsme měli letos. Janewayová už tu byla. Tak zatraceně už toho Chakotaye!
Žádné komentáře:
Okomentovat