Než začnete uvažovat o tom, že rozkliknete článek, položte si otázku, zda ten film chcete vidět. Je-li odpověď "ano", tak prosím se čtením posečkejte.
Začnu netradičně - etymologicky. Slovo bídník je odvozeno od slova bída, bídný - nehledala jsem to ve slovníku, ale myslím, že snad ani nemusím - kdo by o tom pochyboval, po zhlédnutí už pochybovat nebude. Přesně to a nic jiného se totiž člověku v kině dostane. Tři hodiny života v háji, a ještě musíte žít s vědomím, že jste za to zaplatili. Režisér je prostě zlomyslný sadista a neřád.
Příběh známe jistě všichni. To neříkám proto, že se tu nechci rozepisovat o tom, jak Jean Valjean skončil na galejích, jak byl propuštěn, jak prchal před Javertem, jak vypukla revoluce, jak se bojovalo na barikádách atd., ale říkám to proto, že i ten film to očividně předpokládá, protože se ani neobtěžuje nás do děje nějak vpravit a říct nám, co se to tam zatraceně děje a proč. Omezíme se na to, že jsme ve Francii, můžeme si domyslet, ve kterém městě, a jsou nám naservírovány tři letopočty. Proto, aby nás vpravily do dějin a přiblížily nám dobu? To sotva. Spíš jen proto, abychom se nedivili, že Jean Valjean stárne, Cosette dospěla a Javert - no, ten sice zamrzl v čase, ale zato se čertvíproč courá úplně všude, takže z něj máte pocit, že ho snad naklonovali, protože jinak to není možný.
Příběhem a motivacemi postav se film nezabývá, takže člověk neznalý látky dostane jen chaotickou změť obrazů, ze které mu v hlavě musí zůstat jen dnes tak populární "WTF". Snad za to může fakt, že se jedná o zfilmovaný muzikál, nikoli o zfilmovanou knihu, ale přece máme spoustu zfilmovaných muzikálů, které mají hlavu a patu, aniž by utrpěla "hudebnost" (nebo co to tu chtěli vyzdvihnout). Zpočátku mě napadlo, že je to v podstatě jen ilustrace k soundtracku, ale jak dlouhé minuty ubíhaly, termín "ilustrace" nahradil "paskvil", aby ho vzápětí nahradilo ještě něco dalšího, ale to už tady snad ani nebudu psát. Proč paskvil? Celkově to působí, jako by se někdo nedokázal rozhodnout, co nám chce vlastně naservírovat. Začneme velkolepou scénou, monumentální - galejníci tahající na lanech koráb. Řeknete si "no dobře, Amíci… musí to být velký" - než vám dojde, že jsou pod tím podepsaný Briti. Ale budiž - náhled na koráb, na galeje je ohromující. Nebo spíš vám říká, že je ohromující, protože se to ani nesnaží působit živě a věrohodně, spíše to vypadá, jako by se někdo setsakra snažil ukázat, že umí postavit zatraceně velký a drahý kulisy. A pak se to rozjede - skoro tři hodiny detailů na ksichty všech, co se mihnou na plátně. Lidi, já mám ráda Hugha Jackmana, je to hezkej chlap, o tom žádná, já jsem ženská - ale čumět mu tři hodiny do pusy nebo do nosu a počítat mu póry, to fakt nemusím. A to samé u Russella Crowea, Anne Hathaway (té jsem sice prozkoumala i ucho skoro zevnitř, ale mému pochopení, proč se kvůli ani ne dvaceti minutám takovéhle tragédie nechala ostříhat a zhubla, to nepomohlo) a zbytku ensemblu. O Eddiem Redmayneovi ani nemluvím - záměrně. Doufám, že ho hodně dlouho nikde neuvidím. Pokud možno nikdy.
Proč se tedy někdo obtěžoval tvořit velkolepé kulisy, když nakonec stejně operuje jen s detaily obličejů? Jistě, sem tam vylétneme vzhůru, podíváme se na nebe, kde sídlí bůh, který s námi nekomunikuje o tom, co si počít s tím Valjeanem, podíváme se na město, aby… no, proč vlastně? TŘI HODINY DETAILNÍCH ZÁBĚRŮ NA OBLIČEJE POSTAV, KTERÉ JSOU VÁM UKRADENÉ, NEZNÁTE JE NEBO JE NESNÁŠÍTE. TŘI!!!
Snad by se dalo argumentovat tím, že předkládáme-li notoricky známý příběh, nemusíme diváky obtěžovat s jeho seznamováním a můžeme se věnovat pocitům a vnitřnímu životu postav. Víte, připomíná mi to tu zoufalou snahu, co jsme někdy na seminářích vyvíjeli, abychom našli smysl v něčem, o čem si může dovolit říct, že je to kravina, jen učitel. On totiž ani tenhle argument moc neobstojí. Jak už jsem zmiňovala, postavy nejsou VŮBEC prokreslené. Veškeré informace o nich dostaneme z písní (Dialogy jsou tu opravdu jen minimálně - asi tři o dvou větách. Snad i já na cédéčkách mám víc mluveného slova. Ne, že bych měla něco proti zpěvu - ale během tohohle něčeho jsem se několikrát modlila za mluvené slovo.), žádný úvod se nekoná, prostě jsme vrženi dva centimetry od jejich obličejů a všechny ty nesympatické postavy tu jak na běžícím pásu dramaticky deklamují obrovská hluboká poselství, morální dilemata, silné city - a vy jim nevěříte ani slovo, ať se u toho tváří jakkoli. A to je další průšvih - protože divák nemá nejmenší důvod vcítit se do jakékoli postavy, s jakoukoli postavou sympatizovat nebo ji nedejbože pochopit, je mu upřímně jedno, co ta která postava cítí, jestli uteče, jestli ji chytne, jestli přežije, takže všechny ty dojaté a trpící obličeje nejen že nikým nepohnou, ale navíc působí nechtěně komicky (Při Mariusově písni, kdy v detailu slzí a prožívá asi nejsilnější city svého života, se nejde nesmát, pokud chcete koukat na plátno. Neuvěřitelný vystoupení.). Dost často mě napadalo, že jediní dojatí lidé v kině jsou herci, a asi jsem nebyla sama, protože tam takových klepajících se ramen bylo vícero, a některé diváky zachvátily emoce natolik, že ani nevydrželi do konce, aby zjistili, jak to celé dopadne, a zmizeli ze sálu ještě dlouho před koncem filmu.
Nevím, jestli jsem to tu zmiňovala, ale miluju Bídníky. Miluju ten příběh, miluju muzikál. Osobně ho pokládám za snad nejkrásnější muzikál vůbec a dokážu ho poslouchat v nekonečných smyčkách, přičemž polovinu "scén" oslzím, a když padne Gavroche, slzička ukápne. Když ho zastřelili tady, nejradši bych do něj ještě kopla a řekla "dobře ti tak, smrade". V žádném případě bych mu nepřipínala hodnost (či co to bylo) jako Javert (!!!!!!!). Co to mělo být?!
Na lásku mezi Mariusem a Cosette jsem nikdy moc netrpěla, ale to, co předvedli tady, to vzalo dech i mně. Eddie Redmayne a jeho Marius je nejen nejprotivnější postava tady, ale snad nejpitomější postava vůbec, a Cosette Amandy Seyfried je… blond. Velká lásky mezi nimi vypukne poté, co se vidí přes celou ulici a pak si přes bránu zpívají, ať mlčí. Že se tomu Valjeanovi chtělo něco takového vůbec zachraňovat. A představa, že by to snad spolu mělo mít někdy děti… Božechraň. Ještě jednou musím zopakovat, že Marius je něco nepopsatelného, protože říct to jednou nestačí. A teď si představte, že na to musíte čučet v detailu.
Tvůrcům se naprosto geniálně podařilo zrušit veškeré napětí mezi Valjeanem a Javertem. Nevím jak a už vůbec netuším proč, ale podařilo. Prostě jeden maník nahání druhýho, naráží na sebe celý život po celé Francii, a pořád jim to nějak neklapne. Naráží, to je dobré slovo. Vždyť on po něm ten Javert ani nijak extra nejde, ono se jim prostě vždycky nějak poštěstí, že si někde skoro vletí do náruče. Žádné roky nahánění a stíhání. Prostě na sebe mají jen kliku. Javertův boj sám se sebou, jak žít ve světě, kde padlo vše, čemu věřil, čemu zasvětil celý život - nic. Takže když dojde k okamžiku, kdy má spáchat sebevraždu, tak jsem se jen modlila, ať hlavně neskáče do těch sraček (kdo jste viděli, víte, kdo jste neviděli, nechtějte vědět).
V žádném předchozím zpracování mě to nenapadlo, ale Valjean byl snad pedofil (scéna v kočáře). Od chvíle, co se Cosette ujal, je ta postava nějaká - divná a žádná. A když jde okouknout Cosettinu životní lásku z jednoho setkání, škoda plýtvat slovy.
Boje na barikádách. Proč že tam bojovali? No, "bojovali"… Utvořili barikády, zazpívali si proti sobě s vojáky, spousta detailních záběrů na obličeje nabité silnými emocemi, pak se na barikádách konal div ne piknik, všichni se měli strašně rádi a pak je konečně zabili. Jen toho nejnesympatičtějšího milovníka nastávající tchán protáhl sračkami (doslova) - a my to zase díkybohu viděli v detailech, hurá.
Valjean vypráví Mariusovi příběh o Valjeanovi, Marius blbě čumí. Zase. A zase v detailu. A já vím, že tohohle herce budu hodně dlouho nenávidět. Valjean odchází. Svatba. Marius se dozvídá, že ho Valjean protáhl kanály. Do téhle doby si asi myslel, že usnul na barikádě a pak se probudil u Cosetty, nevím, protože tam ani chvilku neřešil, že je to trošku divný, když všichni zařvali, a on ne. Ale tak co, k osudové lásce mu taky stačil jeden pohled přes ulici, nemůžeme mít zase na hocha velké nároky. Valjean je najednou hrdina, takže rychle za ním. Do téhle doby silný chlapík, co tahá bezvládná těla kanalizací jako nic, je najednou na umření - a umírá (jak jinak než v detailu) déle než Trinity v třetím Matrixu, a vy se modlíte, ať už konečně umře a tohle utrpení skončí, a k smrti vás vyděsí, když řekne Cosettě, ať mu zakáže umřít - že poslechne a neumře.
Celkově je to strašně dlouhý. Zdlouhavý. Na to, jak to celé osekali, že skoro nic nezůstalo, neuvěřitelně zdlouhavý. Za konec jsem se modlila déle jak čtyřicet minut a taky jsem dost vážně zvažovala, že z kina odejdu (a to jsem v kině useděla i Garfielda). Teatrální, patetický, neuvěřitelný, neživotný, přehnaný. A konec - doják hadr, když už fakt nevíte, jestli se na férovku rozesmát nebo rozbrečet.
Ale abych jen nekritizovala, tak i pár pozitiv. 1) Není to trilogie a tímhle to skončilo. 2) Thénardierovi byli dobří. 3) Javert se neutopil ve sračkách.
PS: Omluvte, jestli jsou tu někde zmatené věty. Nečetla jsem to po sobě. Prostě jsem to jen potřebovala dostat ven, teď to vytěsním a už nikdy na to nekouknu.
Žádné komentáře:
Okomentovat