Osmička

Tahle povídka vznikla původně pro blog nel-ly, takže jste ji někteří už možná četli. A já tu teď kvůli ní musím tvořit novou rubriku, protože se mi nikam nevleze.

---

Sedí v malé betonové místnosti - strop, stěny, podlaha, pouze beton. Nikdo se to ani nepokoušel vymalovat. Má k dispozici postel u jedné stěny a židli a vyřazený kancelářský stůl u druhé, jednoduché uspořádání. Má svobodu posouvat nábytek po místnosti, kamkoli se jí zachce. Toalety a sprchy jsou na chodbě, může je svobodně navštěvovat. Architektovi asi přišlo zbytečné zařizovat každou místnost zvlášť. Jednodušší bylo počítat v projektu se sociálním zařízením společným pro celé patro a patro uzavřít.

Kdysi jich tu bylo více, vzpomíná si na ně, ačkoli občas mívá problémy vybavit si tváře. Ale pamatuje si je, otisky jejich myslí, jejich myšlenky, které nezastavily ani betonové stěny. Nebyli přáteli, nebyli příbuznými, tvořili společně jeden organizmus. Tam nahoře, nad schody, tam, za zamčenými dveřmi, odkud přicházejí muži v šedých uniformách z tuhé látky, tam je svět jiný. Nepatří tam, říkají to. Ví to a cítí to stejně. Ani tam nechce. Nechce utéct, ale oni to nechápou. Nikdo z nich nechtěl utéct ven. Stejně je zamkli a dveře hlídají. A hlídají je, i když organizmus už dávno zemřel. Zůstala jen poslední částečka, která se většinu dne jen choulí na posteli a hlavou jí běží myšlenky, které už nikdo neslyší.

Částečce říkají Osmička. I když je sama, pořád je Osmička. Přijde jí zvláštní, proč na tom jméně tak trvají, když už nemá smysl. Není co počítat, od koho ji odlišovat. Ale jiné jméno nemá. Možná dříve měla, ale nepamatuje si. Trojka se prý kdysi jmenovala Filip, ale nikdo jí tak neřekl. Nevzpomínala si, jak to ví, nevzpomínala si, kdo jí to jméno dal, ale občas se jí v paměti vynořily rozplizlé tváře, co ji tak oslovovaly. Jedenáctka dost často uvažovala o Monice, ale nebyla si jistá, zda Monikou skutečně byla. Osmičce chybí. Chybí jí všichni z celého patra, přítomnost každé z nich v její mysli. Není zvyklá být takhle odříznutá.

Včera byla nahoře. Přišli pro ni, mířili na ni zbraněmi, protože se jí bojí dotknout. Cítí to. Ví to. Čte v jejich myslích strach a odpor. Od chvíle, co ostatní její části zmizely, je to to jediné, co cítí. Mívá problémy odlišit jejich opovržení od svých pocitů. Vyvedli ji do místnosti se zamřížovaným oknem. U sebe mříže nemá. Ani okno. Jen šedivý beton. Tam nahoře jsou místnosti bílé a pod nohama leží koberec, měkčí než její postel. Přivádí k ní lidi. Mají jména, ale chovají se k nim hůře než k bezejmenným.

Posadili k ní člověka. Třásl se strachy, a to ani nevěděl, čím je. Mířili na ni zbraněmi, asi si myslel, že je jedním z nich, z těch, co nesou jméno jako svůj prapor. Osmička na něj hledí, ale skoro ho ani nevidí. Je mrtvý, jen to ještě neví. Až to zjistí, nebude tak tichý jako teď. Bude křičet, řvát, plakat, prosit, bude na ni upírat své oči, naděje se změní v nenávist, chvilkové souznění se vytratí. Zažila to mnohokrát. Tolikrát, že otupěla vůči jejich odsudkům. Ale zatím na ni jen kouká a snaží se pochopit, co přesně se děje.

Ne, ví to, jen si to nepřipouští. Stále doufá.

Osmička přerušuje oční kontakt a zírá upřeně před sebe do bílé zdi. Nemusí na něj vidět, slyší ho, cítí, vnímá. Nový hlas, co za chvíli umlkne.

Dveře za jejími zády se otvírají, vchází muž s deskami. Usedá do čela stolu, na Osmičku po své pravici ani nepohlédne, zato muži věnuje dlouhý pohled. Už začíná chápat, past sklapla. Nervózně se ošije a pohled opět stočí k ní. Muž s deskami mlčí, bezejmenný muž se jménem těká očima mezi nimi dvěma. Nedívá se na něj, přesto zná přesný okamžik, kdy se čirá nevíra změní v čistý děs. Zavírá oči. Nemusí vidět, ale hlavně nechce.

Ztrácí se. Z dálky slyší chladné otázky, muž řekne pár vět, hádá se, křičí, ale pak se otvírají její ústa a jeho myšlenky jimi plynou ven. Zrádná řeka, bahno, ve kterém se utopí, zalkne. Nebo ho utopí ona? Přelévají se přes ni vlny pocitů, silnějších, než jaké kdy cítila sama. Je těžké jim nenaslouchat. Ustává v řeči, nadechuje se. V místnosti panuje ticho. Muž s deskami si vychutnává jeho hrůzu.

Pak položí další otázku. Muž se zděšeně otáčí k Osmičce. Zahlcuje ji přívalem obrazů. Viděla je už tolikrát! Každý jiný, přesto všechny tak podobné. Lidé jsou tak stejní, a přitom je jeden každý z nich přesvědčen o své jedinečnosti. Osmička vlastní podobné obrazy nemá. Vzali jí je. Nebo je možná ani neměla, neví. Nemá se koho zeptat.

Stále hovoří, ale neví co. Slova splývají z jejích rtů a se slovy odcházejí obrazy. Nepoznává svůj hlas, mluvívá jen zde. Neovládá, co říká. Proto je tady. Jako stroj dodatečně utvořený z bývalého člověka.

Nechce tu být do konce, nechce zase prožívat to všeobjímající zoufalství, ale musí.

Sotva její hlas umlkne, rozezvučí se muž. Nerozeznává jednotlivá slova, nepokouší se o to. Zná celkový smysl. Jeho mysl ho na ni křičí.

Sedí jako socha, žádný pohyb, žádný vnějškový záchvěv emocí, kamenná tvář. Nepatří k nim. K jedněm ani druhým. Je jen prostředníkem, nerozhoduje o právu.

Vyvádí ji ven. Stáčí své kroky k podzemí, ale zarazí ji a vedou bílou chodbou. Nemluví mezi sebou, aby je nemohla poslouchat. Vždy zapomínají, čím je, nebo si nalhávají, že oni jsou přece jiní.

Kráčí před nimi, připomíná jim chodící mrtvolu. Někdo přemýšlí, jak to udělali, že v ní zabili sebe samu. Osmička by mu ráda řekla, že není mrtvá, ale hlas ji neposlouchá.

Muže vyvedli z místnosti. Brání se a křičí. Osmička se zastavuje, muži do ní téměř vrazí. Otáčí se a dívá se na něj. Pozorně. Zkoumá jeho tvář. Naklání hlavu na stranu. Možná je opravdu v něčem jiný než ostatní. Nedají jí čas nad tím hloubat, vedou ji dál.

Další bílá místnost. Spousta desek, spousta papírů, spousta tváří, ale žádná živá. Přistupuje k nim. Shlížejí k ní z papíru, nehýbou se. Mlčí. Tak krásně mlčí.

Kdosi se dotýká jejího ramene, ohlíží se. Muži se zbraněmi zůstali u dveří. Kdosi s brýlemi ji vybízí, aby se posadila. Sedá si. Přijdou otázky, spousty otázek. Vždy provázejí opuštění podzemí. Čte je z jeho mysli. Jsou stejné jako vždy. Nudí ji a nezajímají. Škoda, že mu nemůže odpovědi poslat stejnou cestou, ale je tak omezený. Zaletí pohledem k oknu. Její ústa se otevírají, začíná odpovídat, ani nečeká, až se muž začne ptát.

Sedí v malé betonové místnosti - strop, stěny, podlaha, samý beton. Žádné mříže. Kde nejsou okna, nemusí být mříže.

Kdysi jich tu bývalo více. Jeden z nich se kdysi jmenoval Filip. Přemýšlí, jestli s ním někdy mluvila tváří v tvář. Přemýšlí, zda spolu vůbec mluvili. Zná jejich mysli, ale ne jejich hlas. Skoro nezná ani vlastní.

Vstává a zůstává stát.

Váhá.

Trojka, co bývala Filipem, byla poslední. Než odešla, točily se její myšlenky v kruhu. Potom uzavřela svou mysl a odsoudila Osmičku k samotě. Osmička ji němě volala několik hodin. Zoufalá a vyděšená. Věděla, proč ji opustila. Věděla, co chce udělat.

Když pro ni přišli, ale místo aby ji vyvedli do místností s okny, ji vynesli pod zašedlým prostěradlem, volat přestala. Už jsou to dny, možná týdny. V betonové krychli bez slunce se těžko určuje běh času.

Nejistě vykročí ke dveřím. Nohy ji odmítají nést, snad mají vlastní vůli a nesouhlasí s tím, co chce udělat. Sama si není moc jistá.

Tři vratké kroky, ale potom získává jistotu.

Otvírá dveře. Zářivky na chodbě bliknou a rozzáří se. Cestou do koupelny ji provází důvěrným bzučením.

Již ode dveří ji vítá vlastní tvář v zašlém zrcadle. Nachýlí hlavu ke straně, jen proto, aby viděla, jak odraz udělá totéž.

Nezklame, udělá.

Zvláštní, jak jsou její oči podobné muži z bílé místnosti. I jeho to napadlo, teď si vzpomíná. Jak podobní si byli!

Chtěla by se usmát, ale obličejové svalstvo ji neposlouchá. Nebo se nemůže vzpomenout, jak se to dělá.

Věnuje tváři v zrcadle poslední pohled, ta se na ni dívá téměř omluvně. Zvedne ruku, naposledy zaváhá - a udeří. Sklo se tříští, střepiny padají do umývadla a na studené dlaždice. Pořeže si dlaň, sykne bolestí, ale střípky z rány nevytáhne.

Kleká si a zvedá ostrý trojúhelníkový střep.

Už žádné cizí myšlenky, žádné odsudky, žádné otázky…