Pád 3 17
Nemám ráda čokoládu. Nikdy jsem na ni nijak zvlášť netrpěla a je mi jedno, jestli je mléčná, hořká, s náplní nebo skáče po podlaze. No, o tu poslední nestojím trojnásob. Nikdy jsem moc nepochopila, v čem spočívá kouzlo kouzelných žabek (ne v magickém slova smyslu). Jak někdo může mít chuť na něco, co se hýbe, a než to nacpete do pusy, stihne to ještě sesbírat bakterie po nábytku? Nemluvě o tom, že když je teplo, opatlá to kdeco? A co teprve, když se tomu povede zdrhnout! Díky bohu, Merlinovi a všem svatým (z libovolného náboženství) do našeho společenství zatím nedospěla mánie ohledně čokoládových králíků a santaclausů. Mimo to mi čokoláda nikdy nepřišla jako zmijozelská cukrovinka. Pro Mrzimor budiž, ale z nějakého důvodu se mi ke Zmijozelu hodí spíše mentolky. I když ty nemám ráda taky.
Docela mě tedy překvapilo, když jsem někdy uprostřed své činnosti zjistila, že mám v sobě půlku bonboniéry. V duchu jsem to přiklepla za vinu mozkomorům vznášejícím se všude okolo a naznala, že Severusovi studenti už budou mít kořínků dost. A když ne, je to jeho problém, ne můj. Ostatně celý hrad máme zaskřítkovaný, tak proč musím čas na čerstvém vzduchu trávit já? To se mi z nějakých gentlemanských pohnutek snaží vynahradit to, jak jsem byla celé léto zalezlá u sebe, protože jsem se bála, že začnu štěkat při měsíčku? Jak šlechetné! Jako bych za dlouhé mrholivé večery před hradem stihla chytnout nějakou barvu a zbavit se toho tvarohového vzhledu, co má i on. Začínám se mu podobat víc, než je zdrávo. Dokonce i na vlasy jsem letos zapomněla. Ještě aby se mi začaly mastit, a můžu si rovnou zalízt do sklepa.
Zanesla jsem košík s kořínky (vlastně s celými rostlinkami, kdo se mu s tím má ještě oškubávat, když za to nejsem placená a vděku se stejně nedočkám, i kdybych o něj nakrásně stála) ke dveřím Severusova kabinetu, jen tak pro forma klepla a odebrala se do svých komnat. Brumbál už tam na mě čekal. To se dalo očekávat. Spíše mě udivilo, že mě nepoctil svou přítomností už na školních pozemcích, ale možná se bál, že by mi musel ze slušnosti pomoct. Po pracovním stole mi rázovala hnědá sova. V zobáku držela psaní, jinak by jistě i rozmrzele houkala. Zvláštní, jak přiřazujeme zvířatům lidské pocity, aniž bychom nad tím přemýšleli a aniž by nám to přišlo divné. Jenže ona opravdu vypadala naštvaně. Ublíženě, že po ní někdo něco chce. Vlastní projekce? Vytáhla jsem jí obálku ze zobáku, rozlomila pečeť a zběžně přelétla řádky očima. Mohla jsem být ráda, že dopisy nemluví. Většina dopisů. I tak jsem si dovedla představit tón, jakým by mi tohle bylo sděleno. Lucius mě stručně informoval o návštěvě u ministra. Možná začnu být namyšlená, že se ke mně konečně začínají informace dostávat i jinak než skrze Denního věštce, kterého mi stejně většinou zabaví vrchní alchymista. Popletal odmítl Hagrida poslat do Azkabanu. Zřejmě by to dva měsíce poté, co se odsud vrátil jako nespravedlivě obviněný, nevypadalo nejlépe a on nechce riskovat, že bude vypadat jako hlupák. Bylo mi jasné, že Lucius to jen tak nenechá, a byla jsem zvědavá, nakolik dokáže Popletalovými stanovisky zahýbat. Teprve teď jsem vzala Brumbála jakžtakž na vědomí. Ano, bylo to neslušné, ale jsem ze Zmijozelu, očekává se to ode mě. Kdybych se začala chovat vzorně, vzbudila bych podezření. Přijala jsem tedy ředitelovu přítomnost jako fakt, proti kterému stejně nic nezmůžu, a nabídla mu kávu. Řekl, že spěchá (najednou), ale nespecifikoval kam a zeptal se mě, jak to proběhlo na ministerstvu. Minimálně výsledky už musel znát. Má na ministerstvu skoro tolik uší jako sám ministr. Tak co ode mě chce? Nějaký důkaz oddanosti Bradavicím? Nebo si myslí, že vím, jaké další kroky chce Malfoy podniknout, aby mohl být o krok napřed? Rozhodla jsem se pro zlatou střední cestu.
"Ministr se očividně snaží jednat opatrně, aby se vyhnul dalšímu faux pas." Pomalu jsem zastrčila list zpět do obálky. Bylo mi jasné, že ví, od koho to je a že já vím, že to ví. Nemělo by tedy smysl něco si vymýšlet nebo to popírat. Ale stejně tak jsem to nehodlala přímo potvrzovat a přivádět na to řeč. Nedám mu víc informací, než je nezbytně nutné. Samotnou mě překvapilo, kudy se mé myšlenky začaly ubírat. Odkdy o něm smýšlím skoro jako o protivníkovi? Odkdy pochybuju, že toto je ta správná strana? Kdy jsem vůbec začala ve svém životě rozlišovat strany a dělit je na správné a špatné? Možná jen nechci skončit jako Zlatoslav, využitá, odkopnutá a zapomenutá. Jen ohledně svých zadních vrátek cítím dost silné pochyby. Nestojí za nimi nikdo, na koho se mohu spolehnout za každých okolností, ale jen v případě, pokud mu to bude hrát do karet. Pokud nebude, přibouchne mi je před nosem a zapře židlí. Jsem vlastně dost v háji. Ať tady či tam, všude se po mně chce, abych skákala, jak někdo píská, ale jakmile přestanu, všechna tahle všeobjímající láska skončí.
"Ale Lucius Malfoy se s tím nespokojí," doplnil Brumbál.
"Jeho syn mohl zemřít, tak co myslíte." Odhodila jsem obálku za sebe na stůl. Ustaraně ji sledoval a potom přikývl. Čím se tu dá argumentovat? Že to Hagrid držel pevně v rukou? Tak naivní není nikdo. Že hipogryfové nejsou nebezpeční? To už je uvěřitelnější, že Hagrid ví, co dělá.
"Nějaké další problémy se nevyskytly?" zeptal se po dlouhé odmlce, kdy si asi uvědomil, že já sama mluvit nebudu.
"Další problémy?" nechápala jsem. My tu máme víc problémů? V tu chvíli mě osvítilo. Naštvala jsem se naprosto stejně jako vloni, když mě Minerva obviňovala, že jsem nějakým tajemným způsobem namočená do toho, že Lucius a rada odvolali Brumbála z postu ředitele, a naprosto stejně se mě to dotklo. Po více než deseti letech si vzpomenou, domluví se a začnou s nějakými stupidními testy? Copak z Nebelvíru nevyšel nikdy nikdo normální? Člověk tu přes deset let na nic nešáhne, a tohle je vděk? Zamračila jsem se na něj, aby pochopil, jak hluboce mě ranil, a aby si příště začal dávat pozor na své spekulace. "Ne, nikdo neví, že je Lupin vlkodlak, i když mě to upřímně překvapuje, protože podle zákona by měli být registrovaní, ať si ochránci lidských práv říkají, co chtějí."
Velkoryse přeslechl všechno okolo a vytáhl si z toho jen to, že Remus je zatím v suchu. Otcovsky se na mě usmál. Rozhodla jsem se změnit rodinu.
***
Mávla jsem na Aberfortha a ten se za chvíli vynořil s víceméně čistou sklenicí něčeho, co by zítra touhle dobou asi ožilo, kdyby to ještě nechal chvíli v klidu. Bystrozor sedící se mnou u stolu tomu věnoval dlouhý nedůvěřivý pohled a neuklidnilo ho ani to, když to Brumbál Druhý označil za specialitu, kterou mu dováží známý ze severu. Při těch slovech jsem zbystřila i já, protože pokud se někde objeví nějaká hrůza, co byste nepozřeli, označí se to za specialitu a zdraží. Spolehla jsem se ale na to, že ke mně má Aberforth dobrý vztah a úmyslně by mi neublížil. Neznámou je jen ta otázka úmyslu.
"Čemu vděčím za vaši návštěvu už tak brzo? Nemáte se touto dobou ještě vznášet na růžovým obláčku kvůli opětovnýmu shledání po tak dlouhým odloučení a pít kafe ve sborovně?"
"Nevybavuju si, že bych kdy seděla na nějakým mraku."
Aberforth se s jiskřičkami zájmu v očích posadil vedle bystrozora (Sice se mi už dvakrát představoval, ale já měla jen matný pocit, že jeho jméno začíná na "m". Nebo "b". Nebo nějakou samohlásku.) a čekal, že budu pokračovat. Rozhodla jsem se ho zklamat a místo odpovědi ochutnala "specialitu". Chyba. Rozkašlala jsem se jako tuberák v posledním tažení, takže když mi s lišáckým úsměvem řekl "Píše, co?", myslela jsem, že ho snad praštím. Až se seberu.
Ale nakonec jsem ho ignorovala. "Jsem tu pracovně," vysvětlila jsem svou přítomnost.
"Tady?"
"Vaši práci bych chtěl mít," zasnil se bystrozor.
"V Medovým ráji," upřesnila jsem a odstrčila tu tekutou pomstu dál od sebe.
"Co mají Bradavice s Medovým rájem?"
"Kvůli přítomnosti mozkomorů na našich pozemcích-" Bystrozor se na mě ošklivě podíval, takže jsem výpověď mírně poupravila, "které si všichni samozřejmě velmi vážíme, se náš ředitel rozhodl pro užší spolupráci s Medovým rájem. Ze zdravotních důvodů budou mít po nezbytnou dobu studenti levnější čokoládu a navíc každý týden dorazí do Bradavic zásilka čerstvé čokolády. Do konce roku bude Medový ráj podnik s největším obratem a my budeme bez zubů."
"Myslím, že tohle by zabralo taky," kývl Aberforth hlavou k mému poháru.
"Asi by nám neprošlo, kdybychom už během září přivedli půlku studentů do bezvědomí. I když spoustu problémů by to asi vyřešilo."
"Problémů?" ožil bystrozor. Vlídně jsem se na něj usmála a přisunula mu pod nos svůj pohár. Až když jsem ho podpírala cestou na hlídku na hranice bradavických pozemků, došlo mi, že to asi byla chyba.
Žádné komentáře:
Okomentovat