...se stalo následovné:
Pochovala jsem si tištěné Gjorky. Jsou modrofialoví a krásní a u nás je máme taky - dokonce budou i Na Konci vesmíru, protože tamní paní je naprosto úžasná, a jakmile jsem se zeptala, jestli je mají, podrobila mě výslechu a napsala si informace, aby je mít mohli. :)
Ve středu jsem se poprvé osobně setkala s Colleen, jejich autorkou. Snad i přes to, že se teď trošku známe, zůstaneme i nadále v kontaktu. Sice se čas setkání kvůli tradiční výluce v klasickém úseku Olbramovice-Benešov trošku posunul, u kobyly jsme se nepoznaly, takže musely pomoct mobily a pak jsme se vrátily, odkud jsme obě přišly, protože já ještě musela otravovat s antikvariátem, o kterém jsem ani neměla tušení, kde leží, ale nakonec se to snad vydařilo.
Pokud jde o můj notebook, je stále mimo. V opravě vyřešili problém, co mě netrápil - teď ale asi bude. Chlapcovi je už přes pět let a za tu dobu životnost baterky klesla ze dvou hodin a něčeho na dvacet minut - když se na něm nic nedělá. Tudíž musí být nonstop zapojen z zásuvce. JENŽE - kontakty v háji, takže mám vykoumaný systém poloh, ve kterých se notebook nabíjí a ve kterých umírá. Protože mívám zapnuté zvuky, ta naštěstí každou změnu v napájení slyším. Protože jsou kontakty fakt v háji, komunikuje se mnou chlapec v podstatě morseovkou. To by mi nevadilo, na to jsem zvyklá. Potom mi ale zmizela ikonka napájení -jinými slovy: byla jsem tam, kde mám kontakty u napájení, protože chlapec byl věčně mrtvej. Jestli mi nědo řekne, že jsem si ji měla zase zapnout, vražte si za mě facku - snažila jsem se o to celý den - nemožné. V tu samou chvíli se mi totálně pos*** avast. Protože se ale ten šmejd podělal před časem i sestře, nakonec jsme ho zvládly odinstalovat (přes "odinstalovat program" to samosebou nejde). Nový antivir už se mi do notebooku nedostal. Ani nemusí. Chcípnul internet. Přesněji: ikona přeškrtlá, ale když tam vlezete, hlásí to, že jsem připojená a signál je super. Žádnej prohlížeč ale nespustím. Takže sídlím u sestry, z čehož taky ale moc radost nemám, protože tu neumím psát.
Jak už jsem psala, chlapec šel k odborníkům, protože domácí odborníci selhali na plné čáře. Odborníci vyřešili napájení - mám z chlapce vývod, asi 4 cm dlouhý, který poleze z kabely a při nejbližší příležitosti ho někde v autobuse urvu a budu v háji totálně. Takže napájím. Jsem připojená. Mám super signál. Internet mi nejde. Jsem v pokušení zrušit platby za net. Docela mě točí, že se na net dostanou všichni, jen já, co to platím, ne...
Z tohoto důvodu nevím, jak tu přibude Pád nebo Andělé, zatím jsem tedy jen dojela jeden překlad, co už byl skoro hotový (čerstvé ovoce) a možná dokončím Dudleyho, kde už taky toho nechybí moc, ale nevím. Přes týden budu zase asi bez chlapečka, takže se žádná sláva konat nebude... :(
A teď i nějaká pozitiva. Přečetla jsem šestý díl Upířích deníků (cesta do Prahy, cesty z Prahy a jedna cesta do práce) a navzdory všem negativním ohlasům na tuto sérii musím vyjádřit svou fascinaci autorčinou osobností a imaginací. Má totiž úchvatnou schopnost stále překvapovat. Myslela jsem si, že nemůže vymyslet pitomější scénu, než byla ta upíří obdoba sexu nad vrcholky stromů, ktero sledoval Damon v předchozím dílu. Ale opět mile překvapile. Může. Křídla odpuštění, křídla vykoupení, křídla uzdravení, duhová, zářivá, ve všech odstínech žluti... Chvilku jsem se styděla i za ni, ale pak mě to přešlo a mohla jsem si to zase nerušeně užívat (no, až tak nerušeně ne, protože je tam neskutečně moc chyb, naštěstí už ale skloňují jména Bonie a podobná, čemuž se zase důsledně vyhýbali na začátku série a bylo to něco úděsnýho). Zároveň jsem dospěla k přesvědčení, že ta ženská má problém. Někdo by jí měl splašit chlapa. Dost rychle, protože už to vypadá opravdu vážně. Možná by ale jen stačilo, kdyby skončila s halucinogeny, a pár problémů by to snad vyřešilo. Ale to by asi byla škoda. Abyste měli představu, o čem melu, přepíšu vám sem ukázku.
Protože tohle určitě je hmyz. Kůži má jako kůru stromu, ale to jsou jen mimikry. Když to narazilo do napůl vytaženého okna - a on to odrazil oběma rukama - slyšel, a cítil chitinovou skořápku. Bylo to dlouhé jako jeho paže a létalo to roztáčením tykadel do kruhu - což by mělo být nemožné, přesto se to dívá a má to napůl vražené do okýnka u auta.
Vzhledem to připomínalo spíš pijavici nebo oliheň než hmyz. Dlouhá hadovitá tykadla připomínající úponky, ale tlustší než prst a s velikými přísavkami - a uprostřed těch přísavek něco ostrého. Zuby. Jeden z úponků se mu omotal kolem krku a najednou ucítil sání i bodavou bolest.
Úponek se mu obtočil kolem krku třikrát nebo čtyřikrát a začal se utahovat. Musel ho jednou rukou strhnout, což znamenalo, že mu zůstala jen jedna ruka na obranu před zbytkem té bezhlavé věci - která najednou ukázala, že sice nemá oči, zato má tlamu. Stejně jako všechno ostatní na té nestvůře byla tlama přísně symetrická - kruhová a kolem celého kruhu ostrá zubiska. Ale hluboko uvnitř toho zubatého kruhu, jak si Matt ke své hrůze všiml, zatímco bestie polykala jeho ruku, se skrýval pár klepet dost velkých na to, aby dokázala ucvaknout prst jako nic.
Upíří deníky, Soumrak, s 12-13
A teď mi řekněte, jak ta mrcha vypadá. :D Těším se na další díl. :D
Ještě bych chtěla poděkovat Petzen za tip na Poltikovičovou. Korálky přečteny. Musím se ale přiznat, že jsem k nim přistupovala dost skepticky, protože do rukou se mi nejdřív dostala Pomerančová vůně, kde jsem ale skončila už po prvních stránkách, to šlo úplně mimo mě. Dříve bych to asi ocenila, ale dneska už mě to minulo, asi ve mně odumřela tahle část dětské duše. Naštěstí Korálky byly pojaty jinak, takže jsem to nakonec přečetla na jeden zátah. (No, na dva.)
Žádné komentáře:
Okomentovat