Stále více lidí mi říká, že jsem cynik. Taky mi říkají, že jsem tele, ale to sem nepleťme. Mám i spoustu dalších jmen. A pokud se vrátím do školy, základna označení mé osobnosti se zase rozroste - hlavně o ta nádherná slova obsahující slabikotvornou rachotivou vibrantu R, kterážto si jako ráčkující člověk nemohu vychutnat takovým způsobem jako ti, co mi je udělují.
Nechápu proč. Jsem přece milá, chápavá, ochotná, vstřícná (Vzpomínáte, jak jsem tu kdysi popisovala Sookii? Občas si připadám jako stejný idiot, akorát já to dotahuju ještě dál.)… Ano, připouštím - a konečně to přiznám i veřejně: jsem dokonalá, smiřte se s tím, lidi. Ale tohle jsem nezačala psát, abych se pochválila, i když samozřejmě jako vedlejší produkt je to velice uspokojivé. Začala jsem to psát ze dvou důvodů:
1) 1) Nechci tu mít poslední konverzační vlákno o tom, co by si oblekli Severus a Lucius na nucených pracích.
2) 2) Chci se zeptat na jednu věc, co mi leží v hlavě už delší dobu. Týká se mě osobně, tak proč to nevyvalit na net, že? Už jsem tady určitě někdy psala, že jsem takový věčný single. Všichni to vědí a asi by je dost šokovalo, kdybych si jednou někoho našla - soudě dle různých odpovědí na debilní otázky v kvízech na facebooku, které mi jeden čas chodily ze všech stran, než jsem většinu aplikací zablokovala, abych nebyla nonstop dotčená a uražená. Nikdy mě nikdo s nikým neviděl (pomineme-li pár let starou imaginární aféru, za kterou mohu děkovat studentům), přesto se na mě obrací spousta lidí s neosobnějšími a nejintimnějšími problémy ve vztazích (což je taky vcelku ironie u člověka, co koketuje s áčky). Kdyby to věděli partneři/partnerky dotyčných, myslím, že už dávno někde ležím ve stoce ksichtem dolů. Nebo by se mi vyhýbali obloukem. Ne, neřeknu vám tu žádné detaily, žádné strachy. Jen by mě zajímalo, jak může člověk, co s nikým není, s nikým se nebaví, nikam nechodí, ve společnosti nemluví a furt se ho ptají, proč se tváří tak zoufale a otráveně (netvářím!!!) a co se mu stalo a tak dále a tak dále, vzbuzovat takovou důvěru, když o mně v podstatě většina z nich ani skoro nic neví? Ale dobře, uzavřeme to třeba tím "Sookiiným syndromem" (udělám, vyslechnu, pomůžu, podržím…). Něco o mně vědí, mrcha nejsem (ne nad rámec), budiž. Až potud neřeším. Vyděsila jsem se až ve chvíli, kdy se na mě začali obracet lidi, kteří mě neznají vůbec a které neznám ani já. Lidi, které jsem v počátcích svého fb přidala jako přátele kvůli záležitostem typu farmville - akce "sháním sousedy, ať můžu rozšířit a taky potřebuju hřebíky na prasečák". Lidi bůhvíodkud, o nichž nemám pražádné povědomí a často ani nevím, jak vypadají, protože na profilovce mají Johnnyho Deppa. Lidi, se kterými mě spojovalo jen posílání kostiček pro psy a dudlíků pro telata. Jak může někoho takového vůbec napadnout otevřít z těch pěti set přátel, co tam má a pravidelně je zásobuje virtuálními prkny, zrovna mě ("poslala písek, ta bude spolehlivá") a spustit sáhodlouhý výlev o tom, jestli je ten její/ta jeho/ten jeho ten pravý, když mu musí být jasné, že já na druhé straně republiky můžu akorát tak čučet jako péro z gauče? Nebo celovečerní analýza toho, co dělá špatně v posteli? Jak já mohu posoudit, co se partnerovi/partnerce "Johnnyho Deppa" nepozdává? Ano, ano, mé dřívější alter ego a nick byla Sibila, ale do vševědoucího mám i tak zatraceně daleko.
Každému Johnnymu s milostnými problémy vždy na začátku poctivě napíšu, že ohledně soužití a obdobných problémů nemám tušení, že jsem sama. Furt. Už to samo o sobě snad o něčem vypovídá - třeba o tom, že si Johnny nevybral nejlepšího anonyma, co mu pomůže s partnerskými neshodami, takže by si asi měl vybrat někoho, kdo vydrží s další osobou v jedné místnosti aspoň deset minut. Pokud možno někoho, kdo má v profilu zaškrtnuto "ve vztahu". Ale nikdy to nikomu nevadilo. Takže já, připravená, že do konce života zůstanu na ocet, radím kdekomu ohledně problémů, které já nikdy nezažila, rozebírám lidi, co jsem nikdy neviděla - a to jen díky virtuálnímu zemědělství!
Jednadvacáté století je prostě sranda.
Ale abych dokončila myšlenku, již jsem nakousla na začátku a pak od ní zdrhla. Mně osobně se dostalo zásadní poučky o romantice a partnerských vztazích před nějakým časem od jedné úžasné ženy (myslím, že se mi tehdy snažila dohodit syna své kolegyně) - "Víš, ono to je to vlastně jednoduchý. Z chlapů je tak dvacet procent naprosto nepoužitelných - a z těch osmdesáti zbývajících si můžeš klidně vybrat namátkou. Prašť jako uhoď."
A pak se mi divte, že nehledám osudovou lásku…
Žádné komentáře:
Okomentovat