Co by, kdyby… aneb jak jsem se nestala akademickou malířkou
Je tomu asi čtrnáct dní, šla jsem z obchoďáku s vytištěnými fotografiemi, koupenou majonézou a hroznovým vínem, nesla zalepený dopis na poštu a najednou se mi v hlavě vynořila slova, co jsem do něj napsala. Bylo to něco v tom smyslu, že nemohu říct jako jiní, že jsem vyrůstala s Harrym Potterem, protože jsem ho objevila až na uni kvůli jedné vyučující, kterou jsem zbožňovala.
Když poprvé promluvila, měla jsem z ní strach, ale časem mě přešel. Byla to úžasná žena, přísná, spravedlivá, odbornice, vstřícná, dalo se s ní mluvit a učila předmět, kvůli kterému jsem na tu školu v podstatě šla. Ačkoli mí kolegové většinou nastoupili na tento obor kvůli literatuře nebo cizímu jazyku, mě tam dohnala láska k jazyku mateřskému. Smějte se, jak chcete, ale od základky jsem si z knih vypisovala zajímavá souvětí, abych si mohla dělat rozbory. Syntax byla mou vášní. A tato vzácná paní se nás jednou na přednášce kvůli nějakému názornému příkladu zeptala, jak se jmenovala sova Harryho Pottera. Tohle byla jedna z těch chvil, která se v současné době objevuje na netu s názvem that awkward moment, protože tehdy jsem nejen zjistila, že něco takového vůbec existuje, ale navíc i to, že všichni to znají.
Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem překonala nechuť a koukla na film a koupila si knihy. Mohu s klidným svědomím říct, že Harrymu jsem tedy propadla díky syntaxi asi někdy po třeťáku na vysoké. Dále můžu říct, že jsem díky němu napsala závěrečný písemný projev z němčiny, kde jsme měli psát text na určité téma a jedním z nich byl právě citát z HP. Jak jsem potom zjistila, psali to skoro všichni, ačkoli nikdo si neuvědomil, odkud to je. Dále jsem kvůli HP poznala spoustu lidí, které bych jinak nepoznala, zjistila jsem, co je chat, zavedla icq, pořídila blog, zamilovala si Sibylu a Zlatoslava, začala psát ff, pořídila facebook. Většina z toho by se stala asi i tak z jiných důvodů (mimo chatu, blogu a ff), ale řízením osudu to bylo právě takhle. Harry sice není mou biblí, ale nebudu nad ním ohrnovat nos jen proto, že dneska je to moderní, protože HP už není in. Co je in, mi může být někde. Navíc jsem momentálně na stránce věnované právě HP FF, tak by mi to stejně neprošlo, že?
A přitom stačilo tak málo a vůbec bych tady nic nesmolila. Tehdy na gymplu ve čtvrťáku, kdy jsem listovala Učitelskými novinami a hledala vhodnou školu, jsem mohla zvolit jinak. Když jsem vyškrtávala školy, kde není tělocvik, matika, fyzika, chemie, biologie, jsem si mohla vybrat jinak. Chtěla jsem výtvarku a němčinu (obě byly v kombinaci s češtinou). Nakonec jsem se i dostala, ale před definitivním rozhodnutím, kam vlastně půjdu, jsem zapojila myšlení (to nikdy nebyla má silná stránka) a dospěla k následujícímu závěru: Co s výtvarnou? Na to, abych udělala díru do světa svým výtvarným uměním, nemám. Průměrných je všude už habaděj, navíc by byla potupa, kdyby mě ve čtvrťáku vyhodili s tím, že neumím namalovat větev. A co s ní, i kdybych ji nakrásně absolvovala? Učit. Pffffff! Protože čeština mi sama o sobě taky moc na výběr nedá. Takže vyhrál cizí jazyk - přece jen s cizím jazykem se už něco dělat dá. To, že jsem stejně skončila za katedrou (a pak zdrhla), je věc jiná.
Takže díky nechuti k pohybu, kterou ve mně vzbudila základní škola a fakt, že mimo češtiny (tady to začalo - a milovala jsem češtináře) a tělocviku jsme tam pořádně nic nedělali, a díky tomu, že fyzika sice vždy byla mou platonickou láskou (bohužel pouze jednostrannou, nikdy mi nedovolila proniknout do svých tajů - a zbožňovala jsem oba naše fyzikáře, protože byli zvláštní), jsem měla dost omezené možnosti. Projít někde, kde byla matematika, nepřicházelo v úvahu - problémy s matikou viz fyzika. Biologie a chemie pro mě vždy zůstanou naprosto nepochopitelné vědy (Nesnášela jsem bioložku a bála se jí a chemička pro změnu nějak nemusela mě, ačkoli jsem nikdy nepochopila proč. Možná to bylo nastartováno onou chvílí v prváku, kdy se nás ptala, jak nám má vlastně říkat. Byly jsme tam dvě téhož křestního jména a koleženka byla v abecedě dřív, takže jí se ptala dřív, a ona si vybrala variantu, jakou se vždy říkalo i mně. Když se tedy dostala ke mně, řekla jsem, že je mi to upřímně jedno, že slyším na všechno. Páčila to ze mě asi pět minut a nemohla prostě pochopit, že když se mi jinak nikdy neříkalo, tak je mi opravdu upřímně jedno, jak mi bude ona říkat ty dvě nebo tři hodiny týdně. Asi jsem byla příliš nekooperativní, nevím.). Biologie byla vůbec kapitola sama o sobě. Když jsme probírali ploštěnky a podobné mrchy, odmítala jsem šáhnout i na tu skleněnou nádobu, v níž to bylo naložené. Jen si to představte - léta naložená potvora, např. tasemnice, s bílým povlakem na povrchu. Nikdy mi nevadilo ohrabávat lidské kosti, s čímž měli problémy někteří spolužáci, ale tenhle hnusný slizký blivajz v lihu byl nad mé síly. Když přišla anatomie, byla jsem háji tuplem, protože co se probíralo, to mě bolelo. Když jsme byli u očí, zjistila jsem, že začínám slepnout. U kostry mě bolely kosti, skřípaly klouby - a jí cítila, jak se o sebe kosti dřou jako smirkový papír. Při pohledu na kůstky v noze jsem nebyla schopná vstát ze židle. Když jsme probírali vlasy, nebylo na světě nic nechutnějšího než moje vlasy a já byla po hodině přesvědčená, že musím jít dohola a do konce života budu obden holit hlavu žiletkou. A už vás někdy bolely žíly?
Jakmile vyškrtnete tyto předměty, zbude vám překvapivě málo možností. Proč jsem zvolila, jak jsem zvolila, už jsem psala. Nikdy jsem nelitovala a nikdy jsem ani nepřemýšlela, jaké by to bylo, kdybych se tehdy rozhodla jinak. Kde bych dnes byla? Co bych dělala?
No, určitě bych vynikající a vyhledávaná malířka a ilustrátorka s titulem, pořádala bych výstavy a vydávala sborníky svých prací. Všichni by mě uctívali a obdivovali mě. Byla bych slavná. Takhle pořád nevím, kam se vrtnout a co se sebou. Ale jsem tu aspoň s vámi a píšu FF. To se přece vyplatí, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat