5. kapitola

Pád 3 5

---

Po Severusově odchodu jsem pozamykala vše, co šlo. I okna jsem pozavírala. Nebudu riskovat, že po setkání s vlkodlakem mě další noc čeká rande s upírem. Zavrhla jsem momentální nápad, že se sbalím a na noc odstěhuju do hostince U Prasečí hlavy. Vím, že Aberforth tam má pokoje (a většinou volné), ale jednou je to Brumbál a to je v tuto chvíli rodina, se kterou se nebavím. Než jsem se uložila ke spánku, rozhodla jsem se, že už jsem ohledně dalšího školního roku informovaná až dost a víc věcí vědět nepotřebuju, takže následující den mizím. Hned se mi usínalo líp.

Snídani jsem vynechala, ale na oběd už jsem se dostavila. Hlad jsem sice neměla, ale Severus mi nechal k snídani poslat dýňový pudink (ani jsem nevěděla, že se to dělá, ale v Bradavicích je možné vše). O identitě odesilatele mě informoval skřítek, který ho donesl. Narby byl už týden pryč. Ani nevím, jestli mě zajímá, co vlastně může dělat. A kde. Jen jsem doufala, že po návratu domů bude mé "doma" na stejném místě, kde bylo, než jsem odjela do Bradavic. Za tu dobu, co jsem tady, mé sny a přání strašně zfádněly.

Vyhodila jsem ho z okna.

Rozprskl se na stříšce o kousek níž. Nažloutlá hmota, co vypadala, že ji přede mnou už někdo jedl a moc mu nechutnala. Snad brzy zaprší a smyje se to. Naštěstí se tu na déšť nemusí nikdy dlouho čekat.

Vyměnili jsme si se Severusem místa. Tentokrát jsem se na samý okraj posadila já a svého kolegu použila jakou živou hradbu mezi sebou a Lupinem. A zbytkem sboru.

"Vážně díky o tvůj zájem. Nemusel ses obtěžovat," poděkovala jsem mu zdvořile za jeho péči o mé blaho.

"Nechal jsem ho připravit speciálně pro tebe."

"Milé. Přesně něco podobného mě i napadlo."

"Nedáš si ten steak spíš krvavý? Slyšel jsem, že lidé to tak za jistých okolností preferují."

Zamračili jsme se na něj oba, já i Lupin. Každý z jedné strany.

Při pohledu na naši novou posilu jsem musela s uspokojením zkonstatovat, že i když jsem to byla já, kdo přežil útok vlkodlaka, vypadala jsem líp. Alespoň ne tak použitě jako on.

Severus nás oba ignoroval a nandal si na talíř brambory.

Na podobné poznámky jsem dneska neměla náladu. Ne poté, co jsem dopoledne zase strávila hodinu v koupelně a zkoumala, jestli u mě nedošlo k nějakým fyziologickým změnám.

"Nevýslovně mi lichotí, že sis kvůli mně začal rozvíjet smysl pro humor, ale ocenila bych, kdybys mi své trefné poznámky raději sepsal na kus pergamenu, abych je mohla rituálně spálit."

"Ty ses dneska asi nevyspala moc dobře. Chováš se, jako by tě něco pokousalo."

"Severusi, nechte ji být, ve svém stavu by se neměla moc rozrušovat." Kdybych neměla před sebou talíř, praštila bych hlavou o stůl. Co je na tom pořád baví? Je to dětinské, hloupé, ohrané… Tak stupidní, že si skoro připadám jako zpět ve škole. No… V tom je možná zakopán pes. Vždyť já nikdy neodešla! Žiju ve své vlastní noční můře a ani mi za to pořádně neplatí. To bude sice možná trochu způsobeno tím, že tu mám jen jeden z okrajových předmětů, ale o to teď nejde.

Lupin se na Kratiknota tázavě podíval.

Filius zavrtěl odmítavě hlavou. "Nejsem povolán hovořit o soukromých věcech Zmijozelu," odpověděl mu smrtelně vážně na nevyslovenou otázku.

Minerva si skoro ukousla lžíci.

V Albusově oku se zaleskla slza. Nenápadně si ji utřel, ale já to viděla. I když bych byla radši, kdyby ne.

Zmatený Lupin se automaticky obrátil k předmětu hovoru - ke Zmijozelu. Když mu došlo, na koho kouká, obrátil se zpět a hleděl si svého talíře.

Možná ještě není úplně ztracený…

***

Uprostřed balení (přebírala jsem spisy, bez kterých se přes prázdniny neobejdu, respektive jaké mě Brumbál přinutil projít) mě vyrušilo zaklepání. Sice jsem vrhla na kohosi dost výmluvný pohled, ať tam dojde, když stejně houby dělá, ale zareagoval tak, jak uměl nejlépe - ignoroval mě a zalezl za noviny. Praštila jsem dokumenty vztekle na postel a šla otevřít.

Za dveřmi stál vlkodlak. V celé své kráse. Odrbaný, poškrábaný. A s kytkou.

Překvapeně jsem zamrkala a pustila ho dál.

Než ze sebe dostal, co mi vlastně chce, dorazili jsme do pokoje, kde ho pro změnu na chvíli řeč přešla úplně. Severus sklopil noviny a vyrovnaně opětoval Lupinův udivený pohled.

"A ty tady děláš co?" dostal ze sebe Lupin.

"Překáží," odsekla jsem, Severus se zašklebil a zase zvedl noviny. Kdybych neměla stolek tak daleko, určitě by si na něj položil nohy.

"Dohlížím na bezpečnost Zmijozelu," ozvalo se zpoza denního tisku a ministr na titulní straně zamával jakýmsi lejstrem.

"Kdybys mi chytil Damiena, prospěl bys mi víc."

"Máš tu Lupina. Chytání koček je jeho druhá přirozenost, nemýlím-li se."

Zmoženě jsem pohlédla na Lupina, abych se konečně dozvěděla, co mi to vlastně chce. Za novinami panovalo ticho. Severus taky čekal a poslouchal.

"Přišel jsem se omluvit. Je mi líto, k čemu v noci došlo. Nevím, jak je možné, že-" střelil očima k novinám. "A nedovolím, aby se to opakovalo."

Nevím, co se ode mě v tuhle chvíli očekávalo. Usmát se a říct, že omluvu přijímám? Že se nic nestalo, všechno v pořádku, vždyť přece žiju? Co jsme si, to jsme si, navěky dobrý? To se přece může stát? Smutné je, že může - jsme v Bradavicích. Takže místo smysluplné reakce jsem tam jen stála a marně dumala, od kdy už tu kytku držím já, a ne Lupin.

"No…"

"Vím, že to nebyl nejšťastnější začátek a-" navázal Remus.

Noviny se zachvěly.

"Severusi, jestli k tomu chceš něco říct, tak se přestaň schovávat za Věštce a vyjádři se."

"Ne, mně to zcela vyhovuje takhle," odvětil, ale složil si noviny na klín a spojil ruce, aby si udělal pohodlí při sledování odpolední scénky v mém bytě.

Pokud mě něco dokáže vytočit víc než celé Bradavice s Brumbálem dohromady, je to Snape a jeho bohorovný klid, kdykoli já mám ke klidu daleko. Během pár sekund jsem veškerý vztek vůči Lupinovi přenesla na svého několikaletého kolegu a naprosto iracionálně proti němu začala Lupina hájit, ačkoli už v tu chvíli mi bylo nad slunce jasné, že nejen že to tak ve skutečnosti vůbec necítím, ale velmi rychle toho budu i litovat. Jenže Severus má zvláštní dar probouzet ve mně emoce, které prostě musím vyjádřit. Sama jsem žasla, jak reaguju, ale nemohla jsem si pomoct. Jako bych chtěla uvolnit veškeré napětí, veškerý vztek, křivdy, vše, co jsem v sobě úspěšně dusila od chvíle, co jsem si uvědomila, že mě Lucius využil k něčemu, s čím bych nikdy nesouhlasila. (No, možná ano, kdyby se aspoň zeptal. Jenže on mi nic neřekl. Ani jsem mu nestála za to, aby se obtěžoval.)

"Přišel se mi omluvit," vyjela jsem na něj a Lupinovu přítomnost úplně vypustila z hlavy.

"Samozřejmě že přišel. To správní chlapci z Nebelvíru dělají. A skoro tě zabil, takže omluva je vcelku na místě."

"Severusi, nevím, co tím sleduješ, ale je to dětinské a-" I Lupin držel očividně svůj hlas pečlivě pod kontrolou, ačkoli mu to činilo zjevné potíže.

"Já tu nesleduju vůbec nic a dětinského na tom není také absolutně nic," promluvil klidně a pomalu. "Ale podívej se na ni. Během dvou dnů se ti podařilo tuto tichou a klidnou bytost přivést na pokraj zhroucení, bravo."

Zvedla jsem ruku, ale jen jsem ji párkrát sevřela a pak ji nechala bezmocně klesnout. Na jazyk se mi drala spousta slov a já musela mobilizovat všechny síly, abych je nepustila ven. Stálo mě to značné přemáhání a sama sobě jsem musela přiznat, že se sebekontrolou zase takové problémy, jak jsem si myslela ještě před chvilkou, asi nemám.

"Ne že by někdy byla vyrovnaná, ale ty děláš opravdu zázraky."

"Severusi, jestli se mnou tady máš nějaký problém, nedus to v sobě a řekni mi to," vyzval ho Lupin.

Nehezky se usmál. "Mám - a říkám ti to od samého začátku. A říkal jsem to i Brumbálovi, ale ten mě vnímá naprosto stejně jako ty. A k tomuhle to potom vede." Ledabyle mávl rukou směrem ke mně.

Nelíbilo se mi být označovaná jen ukazovacími zájmeny.

"Nejsem žádné tohle a nehodlám ti sloužit jako názorný důkaz čehokoli."

Blahosklonně se na mě usmál (nebo co to bylo).

"Asi bych měl odejít," řekl Lupin, oči nespouštěl ze Snapea.

"Jsem téhož názoru," odpověděl mu ten, co tu ani neměl co dělat, a Lupin bez pozdravu odešel.

"Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?" spustila jsem na něj, sotva za Lupinem zapadly dveře.

Pokrčil rameny a začal zase listovat novinami, aby našel místo, kde skončil.

"Přinesl mi kytku," řekla jsem polohlasem spíše sama pro sebe, než že bych tím chtěla Severusovi cokoli oznámit. Prostě mě ten fakt najednou překvapil, když jsem tu zase "osaměla" a v znovu nastoleném tichu hleděla na květy ve své ruce.

"Až tě někdy přizabiju, taky ti přinesu kytku, jestli tě to potěší," zavrčel a rozevřel před sebou Denního věštce.