77. kapitola

Pád 2 77

---

Potlačila jsem zívnutí a následovala Sinistřina příkladu a nalila si další šálek černé kávy. Ať jsem původ sester Sibertových zkoumala z jakékoli strany (během těch pěti minut po Zlatoslavově odchodu), nějak se mi nezdálo pravděpodobné, že bych před nimi byla varována jen kvůli jejich krvi. Na druhou stranu už jsem byla varována před Severusem, Brumbálem, Minervou, Pomonou… Vlastně skoro před každým pod touhle střechou. A u většiny ani nevím proč. Ne že bych se o to někdy zajímala, to by mi asi musela prasknout hlava. Ale snad každý, koho jsem znala, cítil potřebu vyjádřit se k lidem, se kterými stýkám. Buďto se pohybuji mezi samými vyvrheli, nebo něco ve mně probouzí v lidech ochranitelské sklony. Ať tak či tak, přesně po tom jsem vždy toužila.

Aurora do sebe nalila asi tři hrnky kofeinu a vyrazila vstříc dalšímu dni zasvěcenému vzdělání budoucí generace čarodějek a kouzelníků. Počkala jsem, až odejde i Rolanda, které se zřejmě podařilo propašovat do svého dne nějaké hodiny spánku navíc, protože už zase vypadala nebezpečně vitálně, nebo s kávou začala už po probuzení u sebe. Normální člověk takhle přece nemohl fungovat… No, možná že právě v tom byl zakopán pes.

Zvedla jsem se taky. Měla jsem mlhavý dojem, že mám dozor v knihovně, takže jsem vyrazila příslušným směrem. Myslím, že kdybych sečetla dobu strávenou v knihovně od té doby, co byl vyhlášen armádní režim, hravě bych překonala dobu strávenou tam za své pedagogické působení zde. Umanula jsem si, že ve výslechu budu pokračovat u oběda. Musí přece existovat způsob, jak zjistit, co chci vědět! Odmítám uvěřit tomu, že Luciusovi (nebo kterémukoli jinému chlapovi) vadí ženy s vílí krví.

Jako ale vždy i tentokrát se osud postavil proti mně. Někdo nahoře mě nemá rád. A nemyslím tím jen Minervu, protože ta mě od chvíle, co jsem čekala dítě, vzala jakžtakž na milost. Když jsem tam stála opřená o regál, hezky na očích, aby bylo vidět, jak Zmijozel vzorně plní své povinnosti, a kolem mě probíhaly minuty a roky, vytrhl mě z úvah o nesmrtelnosti chrousta Minervin hlas posílající studenty do kolejí a profesory do sborovny. Protože bylo hlášení zakončeno slovem "neprodleně", usoudila jsem, že nemusím odvádět studenty do kolejí (Což - mimochodem - byl úkol pod psa, protože když došlo k situaci, že v knihovně byl jen jeden vyučující, musel dotyčný s každou kolejí zvlášť, protože i když se tu každoročně káže o spolupráci kolejí, koleje navzájem neznají svou polohu a vstupy mají zaheslované. Kooperace à la Bradavice. Takže bylo nemyslitelné vodit je pohromadě. A když se ještě měli tendence courat se na etapy, nehrozilo jim nebezpečí smrti jen od naší tajemné nestvůry.) a odebrala se přímo na místo určení. Abych pravdu řekla, sborovna mi k srdci nikdy moc nepřirostla, a pokud jsem nemusela, nevyskytovala jsem se tam. Nikdy si nikdo nestěžoval, takže jsem asi nikomu nechyběla. Od chvíle, co jsem byla v očekávání, jsem tam ani nepáchla. Omezení kontaktů s kolegy mi přišlo jako přijatelné řešení problému. Ačkoli mi bylo nad slunce jasné, že se mou situací baví (hlavně někteří), pokud jsem u toho nebyla osobně přítomna, byla jsem schopná to snášet.

"Stalo se, čeho jsme se obávali nejvíc," oznámila nám Minerva. Hrklo ve mně, že Norriska oživla sama od sebe, ačkoli lektvar z mandragory měl být hotový už zítra. Občas mě mé vlastní myšlenkové pochody děsí. "Netvor si odnesl jednu studentku, tentokrát přímo do Komnaty." Asi bylo na místě se nad sebou trošku zamyslet.

Ve všeobecném zděšení si jen Severus zachoval chladnou hlavu a zeptal se Minervy, jak si může tím být tak jistá. Ten dotaz mi zněl docela logicky. Tázavě jsem pohlédla na Minervu a čekala na vysvětlení, jak je možné, že Nebelvír je s pohybem a činy Zmijozelovy nestvůry obeznámen lépe než Zmijozel.

"Zmijozelův dědic nám nechal další vzkaz. Hned pod tím prvním nápisem: Její kosti zůstanou v Komnatě ležet navždy."

Báječné! Vskutku skvostné! Nebýt toho, že se Zmijozelův dědic rozhodl udržovat s námi z bůhvíjakého důvodu písemné styky, nevěděli bychom absolutně nic! Copak jsem tu jediná, komu to připadá absurdní? Rozhlédla jsem se po bledých tvářích kolegů. Očividně jsem. Kdybych se já rozhodla zlikvidovat Bradavice, určitě nebudu psát svůj postup obrovským písmem po jejich zdech. Začnu nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml a neměl šanci mě zastavit. Ať je Zmijozelův dědic kdokoli, je to idiot bez strategického uvažování.

"Kdo to byl? Která studentka?" zeptala se Rolanda, zhroucená na židli. I z její tváře už vyprchala všechna barva.

"Ginny Weasleyová," oznámila Minerva. "Zítra musíme poslat všechny studenty domů. S Bradavicemi je konec…"

Truchlivý konec asi nevyzněl tak, jak měl, protože dovnitř vpadl jak velké voda Zlatoslav a zářil jak slunce. Někdo se vyspal, zatímco já čučela na přebal knihy "Nemoci trollů známé i neznámé".

"Velice se omlouvám - na chvilku jsem si zdřímnul - co jsem propásl?" zašvitořil do pohřební atmosféry ve sborovně a rázem na sebe soustředil veškerou nahromaděnou negativní energii. A že jí tu bylo.

Jediný Severus udělal něco, co by se u normálního člověka dalo označit, jako že opětoval jeho úsměv, u Severuse si ale nejsem zcela jistá, jak to popsat. Severus má vlastní arzenál výrazů a zcela osobitou mimiku.

"Vy jste ten správný člověk, kterého teď potřebujeme," řekl mu. "Netvor se zmocnil jedné studentky, Lockharte, a odnesl ji přímo do Tajemné komnaty. Konečně nastala vaše chvíle!"

Nevěřila jsem vlastním očím. On se na něj opravdu usmál! Severus!

Zatímco můj mozek zpracovával tento nečekaný smyslový vjem, ozvala se i Minerva: "To je pravda, Zlatoslave. Neříkal jste snad včera večer, že celou dobu víte, kde je vchod do Tajemné komnaty?"

No vida! A pak že ho neposlouchají!

Chvilkové pobavení ve mně ale náhle vystřídalo zděšení. Oni ho chtějí zabít!

"Ano, copak jste mi neříkal, že víte docela jistě, co se skrývá uvnitř?" přisadil si Filius.

Celý ten náš výkvět morálky (a Severus) se spojil, aby svorně poslal Zlatoslava na smrt! Ten jen něco blekotal, a než jsem se coby citlivá duše stihla ozvat, uzavřela diskuzi Minerva: "Takže to necháme na vás, Zlatoslave. Dnes večer k tomu máte jedinečnou příležitost. Postaráme se, aby vám nikdo nestál v cestě, a můžete se s tím netvorem vypořádat úplně sám. Konečně máte volnou ruku."

Tou dobou už byl Zlatoslav bledší než Severus po dlouhé zimě. Mírně se uklonil, oznámil, že se půjde připravit, a vypařil se.

Minerva počkala, až za ním zapadnou dveře. "To bychom tedy měli. Ten už se nám pod nohy plést nebude. Ředitelé kolejí teď půjdou a oznámí svým žákům, co se stalo. Řekněte jim, že spěšný vlak z Bradavic je odveze domů hned zítra ráno. Vy ostatní se prosím postarejte o to, aby se žádný student nezdržoval mimo svoji ložnici." Tolik k integraci nových členů do sboru.

Tím bylo vše vyřízeno a my se začali rozcházet. Ani na chvilku mě nenapadlo, že bych šla někam hlídkovat, jestli jsou studenti opravdu zamčení u sebe. Severus mě dohnal kousek od schodiště.

"Doufám, že si svá slova vezme k srdci."

Odlepila jsem oči od podlahy a nechápavě se na něj podívala.

"Minerva," vysvětlil. "Pokud někdy s někým byly problémy, že se potuloval, kde neměl, byl to většinou Potter. Nebo Weasleyova dvojčata." A bylo to tu zas.

"Severusi," povzdychla jsem si. "Potter je v nebelvírské koleji a ráno opustí Bradavice spolu s ostatními studenty. Pokud mezitím Zlatoslav nevyřídí toho netvora, aby si mohl napsat další bestseller."

"Ohledně toho prvního bych si nebyl tak jist. Ten spratek je všude, kde nemá co dělat. Jen mě udivuje, že s námi neseděl ve sborovně. A ohledně toho druhého bych si nebyl jistý už vůbec."

Zamračila jsem se na něj, ale radši jsem se nepouštěla do žádných dohadů. Hádat se se Severusem a čekat, že mé námitky budou přijaty, to bylo jako jít se ráno kouknout do zrcadla a čekat, že se neleknu sama sebe. Opustila jsem ho před svými dveřmi. On šel informovat své studenty, já asi chytat další černé pěšáky, co mi stále ještě unikali. Většina mých spolužáků má rodiny, a já trávím čas tímhle! Abych se necítila zbytečně hloupě, hned ve dveřích mi na rameni přistál Rufus. Mám opici, stojní hru, co se mi rozutekla - a pod oknem spadlý dopis. Zvedla jsem ho a roztrhla obálku.

K mému překvapení z ní vypadlo svatební oznámení.

Rupert si bral někoho, kdo se jmenoval Amédée. Sice si nevybavuju, jestli mi tehdy psal jméno toho svého objevu, ale tohle to určitě nebylo. To bych si pamatovala. Pevně jsem doufala, že Amédée je skutečně žena.

Ti si umí vybrat chvíli!

Neubránila jsem se spokojenému úsměvu. Tohle musím poslat matince. Ta to nerozdýchá. Asi by mi to nemělo působit takovou radost, ale v náladě, která tu panuje, každá záminka k radosti dobrá.

Naškrábala jsem šest cituplných řádků (včetně data, oslovení, zdvořilostních frází a podpisu), přiložila oznámení a vyrazila do sovince. Zítra nás naši studenti opustí, ti, co byli zkamenělí, se proberou, bude-li elixír fungovat (nebo je ještě nechají zakonzervované, když se nám situace vyhrotila?), bývalý skoropřítel se mi žení… Nádhera.

Cestou zpět jsem se zastavila u Zlatoslava, i když to znamenalo zajít si do jiného patra. Ale musela jsem se někomu svěřit s tou radostnou novinou - a Lockhart byl jediný, u koho mi nehrozilo, že mě obviní z nedostatku taktu. Přece jen jsme ztratili studentku. Alespoň podle tvrzení nápisu na stěně. Podle mě bylo pravděpodobnější, že spíš než mrtvá tam bude zkamenělá (když to stačilo až doteď, proč by najednou měnil postup?), ale mě by stejně nikdo neposlouchal, tak proč se namáhat.

Nebyla jsem ale jediná, kdo měl stejný nápad. V kabinetě byla i Sibyla a dle všeho se do této chvíle oba hádali. Když jsem zaklepala, umlkli, a když mě Zlatoslav pustil dovnitř, Sibyla se už omezila jen na stručnou oznamovací větu obsahující hodnotící nadávku směřovanou na našeho kolegu, a zmizela v krbu.

"O co šlo?" zeptala jsem se překvapeně, protože určitá slova jsem z úst naší vědmy ještě neslyšela. Ne že by zněla až tak nepatřičně nebo bych je neznala… Ale v kombinaci se Sibylou to bylo… divné. Všechno v kombinaci se Sibylou bylo divné.

Ledabyle mávl rukou. "Ale o nic, jen jedna hloupá věštba ještě z doby studií. Říkal jsem jí, že je to už promlčené, ale urazila se."

"Ta o dětech a Mungovi?" zalovila jsem v paměti a vytáhla něco, co mohlo odpovídat popisu.

Do tváří se mu vrátila barva, když se zazubil. "Přesně ta."