Tentokrát je to kratičké. Sice to sem mohlo už včera, ale prokázala jsem tolik soudnosti, že jsem to dnes ještě lehce přepracovala. Hezké počtení. :)
Slova, co mi řekla Poppy hned poté, co jsem se u ní objevila se dvěma neprůhlednými a zavřenými nádobkami (Severus to musel mimo mé zorné pole na mé výslovné přání přesypat), jsem neslyšela už pěknou řádku let.
"Skvělé. Můžete nakrouhat ty larvy páchníků a já si vezmu ty sušené zlatohlávky." K obsahu sdělení mi ten její rozjařený tón neseděl ani trošku a do těch jejích rozzářených očí jsem chvíli koukala jak bílá myška na krajtu, takže mi chvilku trvalo, než mi došlo, že to opravdu myslí vážně. Já se štítila i těch nádob a jejich obsah pro mě představoval něco… nepředstavitelného.
"Vždyť jsou živý!" Skoro jsem ani nemohla mluvit, protože jakákoli myšlenka ve mně automaticky vyvolávala představy, při nichž se mi kroutily prsty na nohou a svíralo hrdlo, takže ze mě vylétly jen jakési přidušené zvuky. Poppy ale asi byla zvyklá na nejrůznější komunikační obtíže, takže jí nečinilo problém mi porozumět.
"Samozřejmě že jsou živý. Na co by nám byly mrtvý?" odvětila nechápavě Poppy stejně jako Severus před chvilkou.
Pro mě osobně ani tak nebylo problémem, jestli jsou larvy brouků naživu nebo týden zkvašený. Problémem bylo, že jsou to larvy brouků, což znamená červi, což znamená, že jakmile se o to zavadí, tak to praskne, vyteče a… Vrazila jsem překvapené Poppy do rukou vyžádané dárky a vystřelila z ošetřovny na nejbližší toaletu, abych náhodou neztloustla z dnešního oběda. Vyplašila jsem sice Uršulu, která okamžitě spustila svou léta zdokonalovanou lamentaci, ale bylo mi to fuk, měla jsem na práci jiné věci než se starat o duševní blaho mrtvých.
Zmačkaná, rozcuchaná a náležitě zelenkavá jsem hned po opuštění toalet musela potkat na chodbě Zlatoslava. Postával tam - jak jinak - načesaný, vyžehlený, navoněný, čisťounký a obklopený svými fanynkami, přesto na mě ale mávnul a na pár okamžiků se oddělil od skupinky dívek, takže mě ještě navíc provrtalo několik z nich nenávistným pohledem.
"Nevypadáte nejlíp," zhodnotil můj zjev.
"Nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná poslouchat, že vypadám blbě," odsekla jsem hruběji, než jsem měla v úmyslu, ale mé vzezření mě zřejmě omlouvalo, protože nasadil ten nejúčastnější výraz, co jsem u něj kdy viděla.
"Měla byste se stavit na ošetřovně."
"Ošetřovna moje problémy zrovna nevyřeší."
Nechápavě zkrabatil čelo (dokonce na chvilku zapomněl na nebezpečí vzniku vrásek), ale po pár vteřinách se jeho tvář rozzářila mně neznámým pochopením.
"Och! Aha."
V odpověď jsem se zamračila já, ale zvážila jsem možnosti a dospěla k názoru, že mě Zlatoslavovy myšlenkové pochody až tak nezajímají.
Tento názor jsem přehodnotila zhruba po pěti vteřinách, kdy do chodby vplulo zmijozelsko-nebelvírské duo Snape - McGonagallová. Zlatoslav sklouzl pohledem ze mě na Severuse a zpět a jeho čelo se projasnilo ještě víc.
Fanklub tou dobou už ale usoudil, že je jejich hvězda zanedbávala už dost dlouho, takže se mi nedostalo náležitého objasnění situace, což mi v tento moment již trošku začínalo vadit. Protože mé příměří se zastupujícím vedením ale bylo více než křehké (i když jsem od Luciuse soví poštou nedostala obrovský pugét s děkovným dopisem usvědčujícím mě z kolaborace), vrátila jsem Zlatoslava do rukou jeho obdivovatelek a se slovy "Jdu na vzduch" vyrazila nakrmit tu Hagridovu verbež.
Dala jsem si na čas. Nebylo kam spěchat. Své jsem měla odučeno a dozor mě čekal až v noci. Připravila jsem si pro tu příležitost pár esejí a vyhlídla jedno okno, kam si zalezu, abych měla klid a opravovalo se mi pohodlněji. Měla jsem odsud dobrý přehled po chodbě, kdyby někdo šel, mohla jsem okamžitě začít předstírat aktivitu. Podle mého názoru jsme si celkem koledovali o průšvih (Máme tu nestvůru a co děláme? Lozíme po nocích po chodbách, abychom ji … co? Zatím každý, kdo se octl v její blízkosti, skončil zakonzervovaný na ošetřovně na posteli s výztuhami.)
Dorazila jsem až po šesté, úmyslně se vyhnula návštěvě Velké síně - na večeři jsem opravdu neměla chuť - a zamířila rovnou k sobě. Co kdyby se mi ještě na chvilku povedlo usnout…
Od tohoto rozumného úmyslu mě ale odvedly zvuky ozývající se z patra. Zastavila jsem se a zaposlouchala se. Měla jsem pocit, že slyším Filche, ale ten jazyk mi nic nepřipomínal. Ačkoli jsem věděla, že budu litovat, vyrazila jsem za zvuky.
"Děje se něco?" zeptala jsem se ještě ze schodiště. (Kdyby se náhodou ozvalo, že je vše v pořádku, abych se mohla hned otočit a vrátit se. Jsem veskrze praktický člověk.) Následně jsem si uvědomila, že to, co jsem slyšela, nebyl žádný dosud neobjevený jazyk, jen spousta nadávek kumulovaných dohromady. A jakmile můj pohled padl na pohyblivá schodiště, odkryl se i jejich důvod. Jedno ze schodišť do poloviny chybělo. Schody začínaly až kdesi vysoko v prostoru a nevedla k nim žádná viditelná přístupová cesta. Nebylo tu ale nic cítit, takže dvojčata asi vylepšila svůj recept. Rychlost a nápaditost, s jakou jsou ti dva schopni pracovat, si zaslouží respekt. Sinistřiny přístroje se samy zviditelnily už po několika hodinách. Při troše štěstí bude do rána schodiště v původním stavu. Aspoň se tu nikdo ze studentů nebude v noci poflakovat a Severus bude moct klidně spát.
Filch ale není schopen vidět na čemkoli pozitiva, takže jsem mu musela za profesorský sbor slíbit prošetření. Já to dělat nebudu, ale ráno to nadhodím Minervě.
Žádné komentáře:
Okomentovat