Možná si vybavujete, jak jsem si tu ob jeden článek dolů stěžovala na mhd, jak nestíhám. No, opět poučená jsem dnes vyrazila o víc jak hodinu dříve, abych snížila zpoždění. Dokonce jsem zvažovala i cestu pěšky, ale přece jen je to druhá strana města a vidina těch kilometrů mě až tak moc nadšením nenaplňovala.
Navíc počasíčko taky nic moc.
Ono vůbec s tím počasím je to blbý... Když je zima, člověku se nechce udělat krok navíc, když je teplo, tak dorazí zpocenej a nereprezentativní...A teď, babo, raď.
Ale zpět k tématu. Ať se to tu nezvrhne jako minule, kde jsme začaly hezky u školních srazů a skončily v podstatě u tohoto:
Už jsem tu někdy psala, že jsem absolvovala několik "feministických" seminářů v rámci svého studia germanistiky?
No nic, zpět. Mhd a dál.
Dorazila jsem na zastávku - a hádejte co!
Ty pitomý silnice dnes byly průjezdný úplně perfektně!
(Nebo jsem tam fakt byla moc brzo)
Na místo určení jsem dorazila se čtyřicetiminutovým předstihem. To stojí za zmínku už proto, že něco podobného se mi v životě zatím nikdy nepodařilo. Jenomže s takovýmhle časovým výsledkem přece nemůžu na sjednanou hodinu.
Takže jsem si sedla na lavičku na zastávce, koukala, jak odjíždějí busy a četla knížku. Ještě že jsem si ji vzala, jinak fakt nevím, co bych tam dělala.
Nakonec jsem naznala, že sedm minut je v toleranci, a vyrazila. Ouha, i sedm minut bylo brzo, má slečna ani její máti nikde. S otčímem tam sedět nebudu, tak jsem čekala před vchodem...
A teď už se pomalu dostávám ke konci - a k tématu článku.
Když jsem odcházela (nefungoval výtah, ale kdo by se stejně vozil do třetího patra), krásně mi ujely nohy a já jedno patro vzala krásně po... asi si dokážete představit, po čem jsem mohla jet. Když schody skončily a já se mohla zase postavit (jak já byla ráda, že můžu), vzpomněla jsem si na kamarádku, která na mě při odchodu z koleje volala: "Nechvátej na těch schodech, ať se nenatlučeš." No, se zpožděním, ale na její slova došlo. Odploužila jsem se do obchodu koupit kafe, protože mi došlo, a já bez kofeinu - workoholik bez práce - , přechod mezi zády a končetinami se rozhýbal a šlo to. Když jsem si dřepla, abych se podívala na nový čaj, cítila jsem sice nějaké protesty své tělesné schránky, ale nakonec jsme to obě zvládly. První problém nastal, až když jsem chtěla vystoupit z mhd v cíli své cesty na trase konečná - konečná. Kostrč se nějak rozseděla a moc se jí nechtělo podrobovat se opět mým trhlým nápadům, jako že bychom měly zase někam courat. Podrobila. Od svého příchodu na kolej ale zatím jen sedím a píšu a čtu, teď bych chtěla do koupelny, tak mi držte palce...
PS: Upřímně vám mohu říct, že článek o tom, jak sem si natloukla prdel, jsem psala opravdu poprvé... (A zřejmě i naposledy...)
Žádné komentáře:
Okomentovat