71. kapitola

Pád 2 71

---

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem tomu nedokázala uvěřit. No, možná kdesi v hloubi své duše jsem si o něm přece jen hýčkala pár ideálů, ale ty vzaly za své, když vešel dovnitř s Popletalem a Brumbálem v závěsu. Aspoň mi došlo, co Dryer tehdy na ministerstvu myslel tím "bradavickým problémem". Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že by někdo mimo bradavické pozemky vůbec vynaložil snahu o záchranu kouzelnického dorostu? Nenáviděla jsem sebe a nenáviděla jsem Cissu, že to věděla, ale nebyla schopná mi to říct. Neměl na výběr, neměl na výběr… Vždycky máme na výběr. ON jo.

Vztekle jsem za sebou zabouchla dveře. Nechovala jsem ve svém srdci vášnivou lásku k Albusi Brumbálovi, ale za těchto podmínek a v této situaci budu mít štěstí, když přežiju s Minervou pod jedinou střechou do rána v jednom kuse.

No, štěstí… Záleží na úhlu pohledu. Jestli přežiju do rána, čeká mě den, noc, den… Ať jsem se na to koukala z kterékoli strany, viděla jsem to bledě. Z toho se nevykecám. Uvrhla jsem Bradavice do zkázy, tak ať pykám.

Abych se udržela ve špatné náladě, skoro jsem nespala. Noční můry, spousta myšlenek, vztek, nespravedlnost, bezmoc, vztek, vztek, vztek. Usnula jsem až nad ránem - a za hodinu vstávala. Rozmrzele jsem se navlékla do jednoho ze svých letnějších úborů (když už má být Minerva naštvaná, tak ať dělám svou práci pořádně) a přehodila přes sebe plášť, ať cestou do Velké síně nezmrznu. Zatímco jsem se snažila pochytat vlasy a nasměrovat je stejným nebo alespoň víceméně podobným směrem, prolétla mi kolem hlavy rozmazaná šmouha a zmizela pod skříní. Leknutím se mi skoro zastavilo srdce, zničila jsem si svou dosavadní kadeřnickou práci a upustila kartáč, který po dopadu na zem okamžitě využil svou příležitost a zajel pod nejbližší kus nábytku.

"Zatraceně, Rufusi, zbláznil ses?"

Můj jediný věrný společník vykoukl zpod skříně a ladným skokem se vyšvihl na krbovou římsu. V ruce se mu cosi vzpouzelo a sprostě nadávalo. Černý pěšák. Zajímalo by mě, kde to odposlouchal. Já i mí spoluhráči jsme se přece při hře vždy mluvili slušně. Myslím.

Znovu jsem pochytala vlasy, vzdala snahu o účes a použila skřipec. Dnes půjdu na snídani v lehce ležérním stylu. Někteří kvůli tomu chodí ke kadeřníkovi, mně stačí, když se neučešu. Minerva mě stejně nepřivítá s otevřenou náručí, tak o co se vlastně snažím. Odevzdaně jsem svěsila ruce a sledovala svůj odraz v zrcadle. Buď svůj den nemělo zrcadlo, nebo já. Pevně jsem doufala, že zrcadlo.

Pěšec se bránil statečně ještě ve chvíli, kdy jsem opouštěla své komnaty vstříc nejasné (ale dost dobře odhadnutelné) budoucnosti.

***

Minerva nás svolala na šestou hodinu večerní do svého kabinetu na válečnou poradu. Tou dobou již byli studenti uklizení, předměty odučené a učitelé informovaní alespoň v hrubých rysech, k čemu tady v noci došlo. Kupodivu jsem pro všechny nebyla automaticky viník číslo jedna. Minerva se asi nesvěřila se svými postřehy. Každopádně s postřehy ohledně mé róby se svěřila. Nebylo to nic hezkého, ale proto jsem si to přece taky brala. Kdyby dostala infarkt, problém by se mohl odsunout. Přinejmenším jeho bradavická část.

"Rada sice schválila mé dočasné zastoupení profesora Brumbála na jeho pozici, ovšem doufám, že se toto nedopatření co nejdříve vysvětlí a věci se opět vrátí do pořádku." Samozřejmě že si neodpustila výmluvný pohled na mou maličkost. Oplatila jsem jí podobně, ale jen Severus si všiml, že tu proběhla krátká snaha se navzájem zhypnotizovat, a tázavě zdvihl obočí. Mlčky jsem zavrtěla hlavou. Vysvětlím mu to později, v lepším případě nikdy. Nenechám se odsoudit ještě i jím. Nikdy jsem sice neprahla po jeho uznání, ale mír mi přijde jako docela dobré řešení mezilidských vztahů.

"… a vzhledem k těmto událostem jsem byla nucena přikročit k řadě preventivních opatření. Ta stávající sice zůstávají v platnosti, ale protože jsme přišli i o našeho šafáře, bylo opravdu nutné je trošku rozšířit. Prostudovala jsem rozvrhy a došla k následujícímu. Kolegyně Marciana (do háje, do háje, do háje) si vezme Hagridův zvěřinec na starosti v pondělí, středu a pátek, kolegyně Hoochová ve čtvrtek, úterý by zajistila Sinistra a víkendy kolegyně Červotočková. Pokud jde již o dříve zmiňovaný dozor v knihovně a doprovod studentů, vypracovala jsem podrobný harmonogram, jehož kopie je zde pro každého z vás připravená…" Tři dny s Kerberem a co já vím, s čím ještě? Do týdne jsem mrtvá! Vždyť ta bestie loni skoro zakousla i Severuse!

"… proto jsem se rozhodla přistoupit k celonočním dozorům na chodbách, harmonogram…" Někdy v tuto dobu jsem přestala poslouchat úplně. Bez Brumbála se moje šance na přežití smrskly na pěkně mrňavou cifřičku.

Opouštěla jsem Minervin kabinet pohroužená do pohřebních myšlenek a vymýšlela si nějaký epitaf. Nějak se mi ale nic nezdálo dostatečně uspokojivé.

Cokoli, co začíná slovy Zde leží , nepokračuje nijak extra. Co by sdělili našim?

Je nám líto, ale vaši dceru napadla v noci při kontrole prefektských koupelen hradní Zmijozelova nestvůra. Už přes půl roku pátráme po její totožnosti, takže předpokládáme, že ji již brzy identifikujeme. Přijměte naši nejupřímnější soustrast.

Vaše dcera včera hrdinně zemřela při krmení tříhlavého psa našeho šafáře, který je momentálně vězněn v Azkabanu.

Opravdu jsme netušili, že ta šupinatá drůbež je tolik nebezpečná…

Umřu - a ještě s ostudou.

***

Podívala jsem se na harmonogram všech možných i nemožných dozorů, které nás čekaly. Zrovna jsem se vrátila z tříhodinové šichty v knihovně. Minerva si dala opravdu záležet, abych se tady ani chvilku nenudila. Naplánovala mi každé nadechnutí i vydechnutí. Pokud se Brumbál někdy vrátí, upadnu na měsíc do kómatu.

Sesula jsem se do jedné z lavic ve své učebně a zabořila hlavu do dlaní. Možná je načase odejít. Nikdy jsem neplánovala tuhle životní dráhu. Možná se mi osud snaží naznačit, že bych se konečně měla přestat schovávat v těhle zdech a měla se postavit na vlastní nohy, čelem ke svým nevyřešeným a věčně odsouvaným problémům. Tahle pauza v mém životě trvala již přes deset let, jednou to všechno skončit muselo. Asi to bylo nevyhnutelné. Jakmile věci začaly šlapat, jakmile získaly smysl, jakmile jsem si k nim vytvořila vztah, vždy někdo udělal tlustou čáru a všechno začalo nanovo.

Bolelo to. Nechtěla jsem vést s Minervou válkou. Merline, vždyť já si té ženy vážila! I přes tu hloupou kolejní příslušnost.

Stejně jsem vždycky toužila patřit do Mrzimoru. Stojíte mimo hlavní žabomyší války Nebelvíru se Zmijozelem, nikdo po vás nechce obrovské srdce a touhu vrhat se po hlavě do nebezpečí, abyste hrdinně zachránili svět (pffff), nemusí z vás vyrůst zloduch s vypáleným S na čele, nemusíte být šprt jako ti v Havraspáru… Jste svobodní. Vyvíjejte se, jak chcete, protože na vás nemáme škatulku. Můžete být, jací jen chcete. Jediná privilegovaná kolej v Bradavicích. Nenápadná šedá eminence stojící v pozadí a řešící své vlastní, nikým nevnucované problémy.

Jenže já studovala, kde jsem studovala, a skončila tam, kde jsem skončila. A pořád ještě ve mně sídlilo mé malicherné a urážlivé já, které mi zakazovalo myšlenky na odchod, sotva se mi vylíhly v hlavě. Ne, dokud je tu Minerva. Ne, dokud to někomu udělá radost.

Zatraceně, kdybych aspoň věděla, jestli na tom, co se stalo, opravdu nesu i já svou vinu!

Než jsem si stihla vyčíst své chyby za polovinu svého života, rozletěly se dveře do učebny a zase se rychle, ale tiše zavřely. Zvedla jsem hlavu a otočila se, abych identifikovala návštěvníka. Vzhledem k pokročilé odpolední hodině to mohl být jen jeden…

… ale byli dva. A vypadali stejně překvapeně jako já.

"Dobrý večer," pozdravilo mě nakonec jedno z dvojčat Weasley-Weasley.

"Nenapadlo nás, že tu touhle dobou někdo bude," ozvalo se druhé.

"Asi bychom měli vysvětlit svou přítomnost zde, když bychom vlastně měli být ve své koleji…"

"Věc se má tak, že…"

Úžasné. Ani jsem se nemusela ptát. Veškerá konverzace se mnou se mohla odehrát i beze mě. Ale já se rozhodla zapojit. "Filch?" zeptala jsem se jenom a odpovědí mi bylo dvojí souhlasné kývnutí.

Pokynula jsem jim rukou, ať jdou dál do kabinetu, což provedli s neobyčejnou hbitostí. Než jsem se já postavila na nohy, byli už uvnitř. Posbírala jsem své harmonogramy a následovala je. Uprostřed mé pouti mou učebnou se mé dveře znovu rozletěly - a v nich stál udýchaný Filch, rozpálený doběla, a v ruce držel cosi… cosi… Ať bylo to chlupaté cokoli, během okamžiku ke mně dorazil štiplavý zápach.

"Promerlina, odneste to odsud!"

"Weasleyovi," sípal.

"Vypadám jako někdo, kdo má na starosti nebelvírský dorost?"

"Určitě sem někam zalezli!"

Rozhodila jsem kolem sebe rukama. "Tady očividně nejsou." To byla pravda. Já nelžu. Ne, když se dá pravda zastřít i jinak.

Trochu podezřívavě si mě ještě chvíli měřil a pak se i s tou smradlavou rohožkou vyšoural z mých prostor.

V kabinetu mě dvě zrzavé hlavy odměnily vděčnými pohledy. Něco, čeho se tu teď asi nějakou dobu nedočkám.

"Mám se ptát, o co šlo?"

Dvojí pokrčení ramen a šibalské úšklebky.

Asi nechci.

"Páni!" vydechl jeden ohromeně a já stočila své oči stejným směrem, abych zjistila, co mohlo upoutat jeho pozornost.

"Ta opice fakt existuje!" žasnul druhý a Rufus vycítil svou příležitost být hvězdou. Se vší svou elegancí se snesl z police, vyskočil jednomu z příchozích za krk a druhému vtiskl do ruky zmítajícího se černého pěšce, kterého se odmítal vzdát od chvíle, kdy si ho ulovil. Když se figurce náhodou podařilo uniknout, zase si ji někde odchytil. I když pravděpodobně to byla pokaždé nějaká jiná. Slovník měly ovšem všechny stejný.

"Ta je vaše? Mysleli jsme, že mu už přeskočilo."

"Rufusi, pojď sem a neobtěžuj studenty." Natáhla jsem k němu ruku a on neochotně uposlechl. Usadil se mi na rameni a zvědavě si prohlížel hosty. Když mu došlo, že tohle je jiná situace než s dětmi ze vsi, uraženě se vrátil na svou pozorovatelnu a tvářil se dotčeně. Připomínal mi mě. Kam až jsem to dopracovala?

"Slyšeli jsme Filche stěžovat si na nějakou opici, ale nenapadlo nás, že je opravdová. Teda napadlo nás nějakou opatřit, ale že už tu nějaká vážně je a patří-" zarazil se, jestli nepřekročil nějakou hranici.

"Dobře, necháme to tak, že vy máte tajemství, já mám tajemství. Já pomlčím o té rohožce, vy pomlčíte o Rufusovi, ujednáno?"

"To vlastně nebyla rohožka. To byla prachovka. Napustili jsme mu je-" pustil se jeden do vysvětlování, ale já ho utnula.

"Nechci vědět detaily, ale jestli tady bude po vašem odchodu cítit něco tak jako ten toxický hadr, najdu si vás a školní trest vás nemine, jasné?"

Synchronizované kývnutí.

A zaklepání na dveře.

Tak tohle Severus nebude. Ten se těmihle zdvořilostními úkony neobtěžuje. Že by se Filch vrátil? Odsunula jsem dvojčata zase zpět do učebny a otevřela dveře z kabinetu na chodbu, připravená na další aromarozhovor.

Ten se ale nekonal. Zato se konalo další překvapení. Svou návštěvou se mě rozhodla poctít čerstvě jmenovaná zastupující ředitelka.

"Julie, chtěla jsem si s vámi ještě promluvit soukromě ohledně té-"

Odkašlala jsem si a pohledem bezděčně zajela ke dveřím do učebny.

Minerva zbystřila. "Někdo tu je?"

"Pánové?"

Do místnosti vstoupili její dva studenti, kajícně sklopené hlavy. Andělé, kterým někdo ukradl svatozář.

"Co tu vy dva děláte? Má s tím něco společného to, že náš školník pobíhá po celé budově s tím smradlavým hadrem a tvrdí, že všechno, čeho se tím dotkl, zmizelo?"

Ha, novinka. "Prosím?"

"Argus tvrdí, že uklízel učebny a že všechno, čeho se dotkl svým náčiním, po několika minutách zmizelo. Když si toho všiml, polovina vybavení na astronomii byla pryč a prachovka navíc začala…"

"Smrdět. Už jsem měla tu čest."

"Máte v tom prsty vy dva?" obrátila se na ně - a pak na mě. V první chvíli jsem se lekla, že mám na svědomí i tohle. Když neštvu Brumbála ze školy, sabotuju aspoň úklid. "Nemáte být NÁHODOU touto dobou na koleji?" Blížila se šestá hodina večerní.

"Požádala jsem je, jestli by mi nepomohli pochytat šachy. Bílé jsem zvládla, ale černé se mi schovávají. Asi jsme trochu zapomněli na čas."

Jeden Weasley mi mlčky podal Rufusovu oběť. "Tak my už půjdeme, paní profesorko," usmál se na Minervu. Ta pochybovačně přimhouřila oči, ale na krytí Nebelvíru jí asi nepřišlo nic závadného. Že bych získala malé nevýznamné plus?

"Půjdu s vámi," zarazila je Minerva ve dveřích dřív, než se stihli protáhnout a zmizet jak pára nad hrncem. Jedno dvojče se polekaně ohlédlo a přísahala bych, že se mu roztekly rysy. Vedoucí jejich koleje si toho ale neměla šanci všimnout, protože se už zase věnovala mně. Jaká to pocta! "Stavte se potom u mě."