69. kapitola

Pád 2 69

---

"Potřebuju k Aberforthovi," vzdychla jsem si, sotva jsem měla jistotu, že se dveře Brumbálovy pracovny za mnou zavřely.

"Jeden Brumbál ti dneska ještě nestačil?" zdvihl Severus obočí. Bylo mi jasné, že mu stále ještě leží v hlavě to opatrování našeho dorostu. A ještě dlouho bude.

"O Brumbála mi ani tak nejde…"

"Vyroste z tebe alkoholik," shrnul situaci, když mu došla má motivace.

"Každý se musíme něčím stát, až vyrosteme."

"Obdivuji tvé cíle. Chceš doprovodit?"

Naprosto mi vyrazil touhle… nabídkou? … dech. "Co??"

"Nemůžeme si dovolit přijít o nějakého člena sboru. Narušilo by to celý průvodcovský harmonogram." Tolik k Severusově upřímnému zájmu o mou osobu.

"Severusi?" zavolala Minerva, která právě také (výjimečně jako předposlední) opouštěla centrum Bradavic. "Brumbál chce s vámi ještě mluvit."

Severusova tvář se proměnila v neproniknutelnou masku, beze slova se obrátil a odvlál zase zpět do středu vesmíru.

Moc se mi nezamlouvala představa, že bych se měla ocitnout na schodech sama s Minervou, ale výsledná varianta mě taky zrovna neuvrhla do blažené euforie. V Brumbálově pracovně totiž Severus vystřídal Zlatoslava a ten si pospíšil, aby nás ještě dohonil. Kdyby se napila pelyňku a žvýkala k tomu ropuchu, určitě by se tvářila spokojeněji než teď. Zlatoslav si mohl připsat na konto další plusové body. Usmála jsem se na něj. Ne že by potřeboval povzbuzení, aby mezi nás vpadl.

"To je škoda, že po šesté musí být studenti již ve svých kolejích. Navrhoval jsem předtím Brumbálovi, že bych zorganizoval další soubojnický klub, a on byl tomu návrhu pozitivně nakloněn," řekl posmutněle. Minerviny panenky vylétly kolmo vzhůru.

Překvapilo mě, že mu poslední fiasko nestačilo.

"To je mi líto."

"Uvažoval jsem, jestli byste se toho tentokrát nechtěla zúčastnit vy," mrkl na mě, jako by to pro mě měla být obrovská čest. Zahrála jsem mu poctěný úsměv a on pokračoval. "Víte, profesor Snape je velice nekooperativní člověk."

Z Minervy se vydral nějaký podivný zvuk. Podívala jsem se na ni, jestli je v pořádku. Ve tváři byla trošku červenější, ale jinak se zdála, že cestu ze schodů přežije. Tím jsem ukončila své starosti o člověka, který mě ještě před chvílí obviňoval z neloajality vůči Bradavicím. Jako by mi na srdci neleželo nic jiného než blaho profesorského sboru, školy, studentů nebo květáků v Pomoniných sklenících!

"Nekooperativní?" Tolik adjektiv k popisu charakteru má k dispozici, a on si vybere nekooperativní?

"Ach ano," povzdychl si. "Myslím, že zcela nedoceňuje mé kvality učitele obrany proti černé magii. Přitom kdyby si otevřel kteroukoli mou knihu, musel by uznat, že jsem více než kompetentní člověk k takovému úkolu."

"Zajisté." Všimla jsem si, že tohle slovo používám jen ve společnosti Zlatoslava. Pozoruhodné…

"Obzvláště v takovýhle dobách je důležité, aby studenti měli pocit bezpečí, vědomí, že je tu někdo, kdo je ochrání. Je opravdu dobře, že jsem tady."

"Bezpochyby."

"Uvažoval jsem znovu o té nestvůře…" K čemu ale dospěl, jsme se už nedozvěděly, protože při vstupu do chodby jsme se téměř srazili s Popletalem, který očividně mířil nahoru.

"Pane ministře?" zvedla Minerva hlas do podezíravé otázky, ale Popletal jen odmítavě zavrtěl hlavou. Ať se jednalo o cokoli, nehodlal se o tom teď a tady s námi vybavovat. Že by nějak zafungovaly tamtamy?

Jako by mi četla myšlenky, upřela na mě Minerva zpytavý pohled. Založila jsem si naštvaně ruce na prsou. A je to tu zas. Takže za to jako můžu já? Opustila jsem myšlenku, že bych vyrazila na noční skleničku do Prasinek, protože ve mně už zase narůstal vztek a potřeba do něčeho kopnout. Bohužel vedle mě stáli jen Zlatoslav a ministr kouzel.

Bez jediného slůvka zmizel na schodišti. Chvíli jsme ho provázeli pohledem, Minerva ustaraně, Zlatoslav zamyšleně (ani jsem nechtěla uvažovat nad tím, co se mu honí hlavou… stejně se to dvou minut dozvím) a já jen proto, že to byl skvělý důvod, jak ignorovat Minervu.

"Možná bych si mohl promluvit s Popletalem, jestli by mi nepomohl Brumbála přesvědčit." Ani dvě minuty ne.

"Jistě."

Z lingvistického hlediska byly rozhovory s Lockhartem velice zajímavým jevem. Ať hovořil o čemkoli, jeho partner dříve či později skončil jen u příslovcí a citoslovcí.

Minerviny myšlenky se jí zcela zřetelně odrážely v tváři. Vážně zvažovala, jestli se nevrátit vzhůru a nepodpořit Brumbála, protože ať šlo o cokoli, noční návštěva ministra kouzel nesignalizovala nic dobrého. Místo odpovědi nám však schodiště vydalo Severuse.

Využila jsem Minervina hlubokého zamyšlení a tiše se začala plížit pryč. Nebýt Lockharta, povedlo se to. Jenže jeho schopnost žít byla zřejmě spojena s potřebou mluvit, jako je u většiny lidí spojena s potřebou dýchat. Kvůli hlubokým myšlenkám o hradní nestvůře jsme stihli sotva dojít ke schodům do nižšího patra, když se za námi ozvaly kroky patřící našemu řediteli a jeho návštěvníkovi.

Rychle kolem nás prošli, na Minervinu otázku Brumbál jen odpověděl nic neříkající "Hagrid" a zmizeli.

Ať tím chtěl říct cokoli, mně to neřeklo nic, jen Minerva viditelně zbledla. Nebyla jsem ale v pozici se ptát a pány to ani nenapadlo. Severus už byl několik kroků před námi, přímý kurz do sklepení, a Lockhart byl… Lockhart.

O kus níže a o několik podnětných úvah později už jsme se zase ocitli v bodu, kdy je všechno moje vina, protože jsme potkali někoho, kvůli komu jsme se dnes s Minervou už chytly a kdo napjatou situaci mezi námi rozhodně nenapraví.

"Přicházím jménem rady za Brumbálem," odsekl nabubřele Lucius Malfoy Minervě na dotaz, co tu u všech čertů hledá.

"Nahoře ho nenajdete, právě odešel za Hagridem."

"Dobrá," řekl povýšeně a odešel.

Tohle se nelíbilo ani mně, ale nahlas jsem se to říct neodvažovala. Minerva mě provrtávala pohledem. Metaforicky jsem už musela vypadat jako cedník. Samozřejmě, za všechno jsem mohla já. Jsem ze Zmijozelu, na Luciusův příkaz jsem otevřela Tajemnou komnatu a vypustila do školních chodeb tu Zlatoslavovu Medúzu, abych celý Nebelvír proměnila v kámen a zneškodnila i jejich duchy. A to všechno jenom proto, aby nám sem ministr mohl chodit na neohlášené noční inspekce a tahat Hagrida z postele. Vskutku ďábelský plán, ať jsem jím chtěla dokázat cokoli. Já se nezdám.