Pád 2 66
Dole pode mnou leželo malé město. Miniměsto. Když už tomu nesmím říkat vesnice, zůstanu u miniměsta. Spíše jsem ho tušila, než viděla, protože ho pohřbila mlha. Byla jsem na celém světě úplně sama. Já na kopci, obklopená bílým mořem. Tak krásně klidno a přívětivo. Bez cizích beden, s vlastní opicí někde uvnitř, která se pokoušela nalepit kiwi na každý kousek nábytku. Budu to uklízet do večera. Po včerejších banánech to bude vítaná změna.
Pošta mi přivezla psaní. Žádná sova, jen mudlovská doručovatelka mi zcela prostě vtiskla dopis do ruky, protože jsem zrovna byla před domem a přemýšlela, co si tu se sebou počnu. Tohle každý kouzelník nezažije, asi bych si toho měla vážit. Letmý pohled na obálku mi stačil, abych odhalila odesilatele. Anita, má tetička, u které jsem trávila většinu svého dětství, zatímco mí rodiče byli zaneprázdněni (čímkoli), v sobě neměla ani stopu magie, stejně jako její manžel Harry. Po menším incidentu spojeném s doručením mého dopisu z Bradavic a s obývákem v plamenech se ale se vším pozoruhodně srovnali. Dost možná za to mohl prostý fakt, že zůstali bezdětní a já jim umožňovala využít jejich rodičovské pudy. Kouzla nám většinou na překážku nebyla, protože coby dospívající čarodějka, jsem stejně o prázdninách nemohla čarovat, takže jsem mohla krásně simulovat normální dítě.
Roztrhla jsem obálku. Anita (samozřejmě psala i Harryho jménem) mi děkovala za pozvání, je zvědavá, jak jsem si to zařídila, má matka prý psala, že jsem se rozešla s Hubertem (to mi nedalo moc práce), ať jsem tedy silná a zvládnu to (to zvládnu), nebyl jediný na světě (u Merlinovy brady, díkybohu!), že mi změna prostředí jistě prospěje (to si říkám, kdykoli jsem Bradavicích), že Harry musel na operaci s nohou, ale už je to dobré, a že se někdy v létě moc rádi staví, rádi mě uvidí, ještě se domluvíme, milují mě, chybím jim, škoda, že jsem vyrostla, Anita a Harry. Přistihla jsem se, že usmívám. Do téhle chvíle jsem si ani neuvědomila, jak moc ti dva chybí mně. Možná proto jsem většinou na nikoho moc nevzpomínala, stejně to k ničemu nevedlo. Asi jsem prostě praktik… Já, to určitě.
A nikdy se mi nesnažili dohodit žádného chlapa. Cenné plus.
Další dopis už byl z jiného soudku. Jednak ho přinesla sova, která mi ho nedala, dokud jsem nenatáhla ruku, aby si na ni mohla sednout (už to mě mohlo upozornit), jednak mi tam nikdo nepsal, jak mu chybím, a místo třech stran se omezil na tři řádky. Něco jako stručné poděkování (v mezích možností) od Cissy za schování kontrabandu a otázka, jestli dnes odpoledne nebudu v Příčné ulici. Takže asi budu muset. S povzdechem jsem se vrátila do domu. Rufus seděl v obýváku na garniži a pod ním se pod oknem tvořila hromádka nejrůznějších slupek a jadýrek. Potvůrka mlsná.
"Chceš si něčeho zobnout?" zeptala jsem se sovy, která mi mezitím vyšplhala na rameno a usadila se tam, a ona poněkud naštvaně (?) zahoukala. Rozhodla jsem se to interpretovat jako souhlas.
"Rufusi, to si uklidíš," oznámila jsem svému spolubydlícímu přes volné rameno na cestě do kuchyně. Šance na úspěch nula, ale nezkuste to. Vůbec jsem si nepřipadala divně, že tu konverzuju s opicí a sovou. Dokud mi i neodpovídají, je to dobré. Vlastně to byl hovor srovnatelný s jakýmkoli jiným, který jsem kdy vedla v Bradavicích s Lockhartem, Severusem nebo Brumbálem. Dialog v Zlatoslavově pojetí spočíval v dlouhém monologu (pokud možno o vlastní osobě) a aktivní role komunikačního partnera byla realizována občasným přikyvováním. Tlumené obdivné výkřiky vítány. Dialog v Severusově pojetí byl soubojem o poslední slovo, o vítězství, o udolání protivníka, tedy partnera v komunikaci. Tedy mě, jelikož většina lidí se s ním z nepochopitelných důvodů odmítala vybavovat a přenechávala tuto poctu mě - se zdůvodněním "jednou jsi Zmijozel, tak o co ti jde". Dialog s Brumbálem by byla lahůdka pro každého lingvistu. Přišli jste za ním s jasným problémem, hodinu jste si mysleli, že ho probíráte, a odcházeli jste s hlavou plnou jiných problémů, což vám došlo až po nějaké době. Váš problém byl prodiskutován (ve smyslu "zamluven") a zapomenut. Konverzace s opicí tedy představovala úlevnou změnu.
Až když nakrmená sova odlétla s odpovědí, začala jsem přemýšlet, co by se po mně mohlo chtít…
…a stejný problém jsem řešila i večer po svém návratu, protože Narcissa se tentokrát opravdu překonala. Začíná se svému manželovi podobat čím dál víc. Akorát ten by se mnou asi nestrávil dvě hodiny výběrem bot na výroční ples ministerstva. Doufám. Celé to ale bylo zvláštní. Na ulici mě vzala za paži a vedle všemožných komentářů výloh, lidí z ministerstva, návrhů zákonů, Dracových školních výsledků mi řekla věc, která mi od té doby vrtala v hlavě.
"Neuraz se (řečnický obrat… nikdo z Malfoyových se nikdy nestaral, jestli se mě něčím dotkne nebo nikoli), ale na tvůj předmět Draco chodit nebude. Nemyslíme si, že cokoli, co souvisí s mudly, je pro něj důstojné a vhodné. Zvláště dnes." Na chvíli se odmlčela, s pohledem upřeným do výlohy obchodu s potřebami pro famfrpál. Spíše jen hledala způsob, jak pokračovat, než že by ji zajímala košťata. Ostatně jejich rodinka už nám s těmi zametadly způsobila tenhle rok docela hezký pozdvižení v řadách Nebelvíru. Budiž jim za to čest. "Není to jeho vina, nešlo to jinak. Jen to měj na paměti. Chtěla jsem, aby ti to řekl, ať už je mezi vámi cokoli (takže tady se řeč stočila očividně na Luciuse… chvílemi bylo problematické ji sledovat, když si ve svých sděleních vystačila bez podmětu), ale znáš ho. A já nechci, aby na to doplatil Draco…, aby byl v nebezpečí. Ty tam jsi každý den, slib mi, že na něj dohlédneš, aby se mu nic nestalo."
Chvíli jsem přebírala ta slova ze všech stran. Myslím si o sobě (většinou), že nejsem pitomá, hlavní smysl mi samosebou došel, jen jsem netušila, kvůli čemu tohle všechno. "Nebylo by jednodušší, kdybys mi řekla, o co jde?" zkusila jsem nakonec získat odpověď přímou cestou, i když mi bylo jasné, že když už jsem absolvovala ten čtyřhodinový kolotoč všech možných i nemožných vytáček a banálních témat, tak právě jasná odpověď bude to, čeho se stoprocentně nedočkám.
Měla jsem pravdu.
A vedle toho i strašnou smůlu. Nikdy - NIKDY jsem nepotkala Minervu mimo pozemky Bradavic (vlastně pro mě představovala jednoho z těch lidí, jehož existence končí se školními pozemky)…, až dodnes. Ve chvíli, když jsme s Cissou vycházely z Obrtlé ulice (no jo, tam jsme taky musely… je to kousek a některé věci v Příčné prostě neseženete), zavěšené jedna do druhé (občas bych ocenila mít v sobě něco z Valerie nebo Victorie, abych vedle Cissy dokázala vypadat důstojně … jejich rodiče museli být trhlí, taky jim mohli dát odlišitelnější jména…), narazily jsme na ni. Narcissa okamžitě nakrčila nos a okázale ji ignorovala (což si mohla dovolit, protože Minerva od nás byla vzdálená několik metrů, takže k žádné blízké zmijozelsko-nebelvírské konfrontaci dojít nemuselo - a nedošlo), já na ni nervózně kývla a ona se zatvářila, jako by jí došlo nějaké strašlivé tajemství. Tohle si ještě slíznu. Nevím proč a nevím jak, ale vím, že ano… Hned jsem se zase o poznání víc těšila zpět do Bradavic.
Osud ke mně ale byl milosrdný. Nemusela jsem se nechat dlouho sužovat představami, co bude, až se vrátím. Sotva jsem se dorazila z Londýna, Narby už na mě čekal. K jeho cti budiž přičteno, že uklidil Rufusovy jídelní trasy z kuchyně do obýváku a do ložnice, takže si má hůlka mohla odpočinout.
"Profesor Brumbál vzkazuje, že postrádá vaši přítomnost v Bradavicích a že by ocenil, kdybyste se co nejdříve vrátila, pokud nemáte nějaké osobní závazky zde či kdekoli mimo Bradavice."
Chvilku mi trvalo, než jsem stáhla obočí z poloviny čela na svá původní místa. Podle větné skladby se jednalo opravdu o Brumbálův vzkaz, s tímhle by se Narby neskládal.
"Jestli mu Lockhart nasázel na eskalátoru fialky, tak mu vyřiď, že mě to nezajímá a nepotřebuju to vidět."
"Profesor Brumbál počítal s touto eventualitou a připojuje stručný dodatek, že profesor Lockhart nehraje ve vašem návratu - cituji - žádnou zásadní roli. Navíc Narby neví, co je eskalátor."
Jestli mi Brumbál vyučuje skřítka rétorice, tak ať si mě ani jeden z nich nepřeje. Z kocoura mi roste druhá Norriska, z opice bytový dekoratér a se skřítkem se budu dohadovat kvůli každému nesmyslu, Malfoyovi po mně něco chtějí a jsou tajemní jak hrad v Karpatech…
Cože se to vlastně změnilo?
Žádné komentáře:
Okomentovat