Tak jsem se do toho pustila znovu od začátku. Na námět mě přivedl jeden obrázek, který jsem našla na svých potulkách po googlu a který s obsahem nemá nic společného. Časem ho sem určitě přidám. Neplánuju to dlouhé, ale jako by to hrálo roli, vždyť Krev zakladatele jsem dokončila po roce, a to nemá ani deset kapitol... Každopádně slibuju, že příští psaná věc už bude zase Pád. Snad.
Krátké nicneříkající nastínění v průvodci.
Vlastní kouzelnický plášť! Šitý na míru! Harrymu se z té představy skoro až zatočila hlava. Snad poprvé bude mít něco na sobě jako první majitel. Něco, co předtím nenosil jeho bratránek Dudley. Něco, do čeho nezapadne… a potom to z něj nespadne.
Madame Malkinová mu ukázala na malý podstavec a Harry na něj poslušně vyskočil a roztáhl ruce, jak si přála. Připadal si jako ohýbací módní figurína. Bavilo ho to. Sledoval v zrcadle svůj odraz. Opravdu vypadal jako malý čaroděj. A to ještě ani nevkročil do Bradavic. Šaty dělají kouzelníka.
Tolik se těšil!
Náhle zpozorněl. V odrazu zrcadla ho cosi zaujalo. Obrátil se. Pár kroků od něj stála na dalším podstavci skutečná kouzelnická figurína. Vypadala jako živá. Ale nehýbala se. Měla podobu asi stejně staré dívky, jako byl Harry, jedenáct let. Měla úzkou tvář, špičatý, pyšně zvednutý nos, modrošedé oči a dlouhé, rovné plavé vlasy. Madame Malkinová pokynula své pomocnici a ukázala jí, co má kde přišpendlit, a přesunula se k figuríně dívky, která na sobě měla jakýsi zelenošedý stejnokroj, také poctivě prošpendlený.
"Au!" vyjekla figurína, když ji madame Malkinová neúmyslně píchla špendlíkem. "Opatrně! Dávejte přece pozor!"
Žena vzdychla, ale mlčela a pomohla dívce přetáhnout budoucí šaty přes hlavu. Blondýnka potom seskočila z piedestalu a bez pozdravu odkráčela pryč.
Minerva McGonagallová seřadila nastávající prváky před Velkou síní. Jako každý rok i letos se snažila odhadnout, kde které z těch dětí skončí. Nebo přesněji - snažila se vytipovat budoucí Nebelvír a budoucí potížisty ze Zmijozelu. V chumlu vystrašených malých obličejíčků to byl úkol hodný mistra. Mistryně. A tou ředitelka nebelvírské koleje bezpochyby byla…, i když se v téhle své soukromé loterii častokrát zmýlila. Zatím anonymní skupinka studentů jí to neusnadňovala.
Vzhlíželi k ní vzhůru se směsicí strachu a úcty. Škoda, že tyhle dva pocity z nich během následujících ročníků, jen co vstoupí do puberty, vyprchají, pomyslela si Minerva. Očima vyhledala dítě, na které se Bradavice těšily již téměř deset let. Malý Potter vypadal přesně jako jeho otec v jeho letech. Drobný, ačkoli Harry byl pohublejší, než jak si ho představovala, rozcuchané, nepoddajné vlasy ("nepoddajné", tak je označoval i James Potter, aby tak zamaskoval svou nechuť k hřebenu, o čemž byla Minerva přesvědčená již od jeho nástupu do školy), trochu plachý pohled. Ale toho se brzy zbaví.
Vedle něj stál další vyděšený chlapec, jenž se dal charakterizovat jediným slovem - zrzek. Další Weasley. Dokud budou existovat rodiny, jako jsou Weasleyovi, má kouzelnický lid svou budoucnost zajištěnu. Jen aby neskončil zase v Nebelvíru! Bill i Percy byli sice v pořádku a jejich přítomnost na hodinách byla vždy dobře bodově hodnocena, ovšem Fred s Georgem by Nebelvíru prokázali větší službu, kdyby studovali se zmijozelskou nálepkou na čele. Těžko říct, kam sklouzne tenhle nejnovější přírůstek. Snad… pokud se bude držet v dobré společnosti… snad by to mohlo být v pořádku…
Rozcuchaná dívenka s výraznými zuby a výrazem, že spolkla všechnu moudrost světa, na ni také nepůsobila tím nejpříjemnějším dojmem. Jestli to bude šprt, stejně skončí v Havraspáru… Tolik ukradených bodů!
Na další děvče se ani nemusela dívat. Věrná kopie svých rodičů. Bylo naprosto jedno, kterého z nich. Oba byli stejní. Pokud se některý pár pro sebe narodil, byli to Lucius a Narcissa Malfoyovi. A Morganne byl jediný logický výsledek tohoto svazku. Štíhlounké modrooké dítě s andělskou tváří, s níž prudce kontrastoval špičatý pyšný nosánek. Jako by si Malfoyovi nemohli najmout soukromého učitele! Stejně budou nespokojení se vším, co se tu bude dít, a ke všemu budou mít výhrady. Pořád. Minerva znala podobné čistokrevné rodiny. Zase je čekalo nekonečně dopisování a obhajování (ministersky již schválených!) vyučovacích programů, náplně studijních plánů. Sedm let! Ještěže kouzelníci všeobecně odmítají mudlovskou techniku. Telefon by se v takovýhle případech ukázal jako opravdové prokletí.
"Nebelvír!" vykřikl Moudrý klobouk, když ho McGonagallová posadila na hlavu zubaté chytrolínce.
Harry ji provázel pohledem až k nebelvírskému stolu, kde ji uvítali starší soukmenovci. Jmenovala se Grangerová a vzhledem ke skutečnosti, že pocházela z mudlovské rodiny, která o existenci kouzelnického světa neměla ani potuchy, nosila dost podivné křestní jméno, které by jí na mudlovské škole jistě přivodilo osobní zkušenost s nějakým druhem šikany. S ohledem na její povahové rysy, s jakými měl Harry tu čest seznámit se již ve vlaku, by to měla zaručeno.
Několik studentů propásl, zatímco se rozhlížel po Velké síni a mimo ohromeného "páni" ho nenapadalo jediné slovo, jak popsat své pocity. Když se vrátil k Moudrému klobouku, zrovna k němu přistoupila figurína od madame Malkinové. Měla na sobě stejný hábit jako všichni ostatní, přesto si v něm vykračovala hrdě jako páv. Kdyby zvedla nos ještě výš, musela by koukat do stropu. Místo toho na všechny okolo koukala jako na největší póvl. Harry ten pohled znal. Díky Dursleyovým na něj tak koukali skoro všichni, co kdy poznal.
"Zmijozel!" zvolal klobouk a dívka bez zaváhání hrdě vyrazila ke stolu, jehož barvy ladily s mašlemi v jejích vlasech. Jak by se asi tvářila, kdyby ji klobouk naschvál poslal někam jinam?
Nesledovaly ji ale jen jeho oči, nýbrž i oči několika profesorů. Harry zachytil jen krátký pohled staré profesorky s kloboukem v ruce, neuniklo mu, jak sevřela rty, když se k ní děvče otočilo zády. Další člověk, který ji sledoval, byl nepříjemný muž s nepříjemným obličejem, mastnými vlasy a zřejmě trpící nějakou chorobou, protože byl nepřirozeně bledý. Vzhledem k barvě svých vlasů a očí to ale nemohl být albín. Snad to není učitel. A snad nebude učit jeho.
"Harry Potter!" vyvolala ho stará profesorka a Harry absolvoval několik kroků, o kterých věděl, že změní celý jeho budoucí život.
Vybídla ho, aby se posadil na starou židličku.
Poslechl a naposledy se rozhlédl po všech čtyřech stolech, než mu ve výhledu zabránil klobouk, který mu profesorka narazila na hlavu. I tak na sobě stále cítil upřené pohledy všech lidí v celé síni. Že na něj koukali jako na exota spolužáci v jeho bývalé škole, na to už byl zvyklý. Dudley se o to ostatně staral od prvních okamžiků, co překročili práh. Ale proč tak na něj koukali i tady? Copak Dudleyho znal i celý kouzelnický svět?
"Tak kam tě mám poslat?" uslyšel ve své hlavě hlas klobouku. Vedle obra, který k nim vpadl do opuštěného majáku uprostřed bouře o jeho narozeninách, to byl ten nejpodivnější zážitek, co kdy prožil.
Harry si v hlavě přehrál jména všech čtyř kolejí. Havraspár, Mrzimor, Nebelvír, Zmijozel, hezky podle abecedy. Kdo vymyslel tak střelené názvy? Mohl být rád, že si je vůbec zapamatoval. I když po dlouhé cestě vlakem v jednom kupé s Ronem se zase nebylo čemu divit.
"To byla jména jejich zakladatelů," promluvil zase klobouk. "A na Havraspár zapomeň."
Promiň.
Nebo se kloboukům vyká?
Promiňte.
"Vlastně mi nikdy nikdo nevykal," ozval se zase klobouk v jeho hlavě. "Za všechny ty roky… nic. Je to docela příjemné. Původně jsem uvažoval o Zmijozelu, ale…"
"Nebelvír!" zvolal klobouk nahlas a Harry ucítil, jak profesorka uchopila špičku klobouku a sundala ho z jeho hlavy. Před jeho očima se opět objevily čtyři stoly. Červenozlatý tleskal a Harry k němu s úsměvem zamířil.
Když si sedal, zalétl očima k malé blondýnce s mašlemi ve vlasech. I ona se na něj dívala a usmívala se. Překvapilo ho to. Než se ale stihl usmát zpět, ústa v té andělské tváři bez hlesu zformulovala slůvko, které ve svém životě slýchal až nezdravě často: "Nu-lo."
Její výraz se přitom nikterak nezměnil.
Žádné komentáře:
Okomentovat