47. kapitola

Slíbila jsem to kolem sedmé. No, tak skoro. Upozornění: není tam Severus. :D I tak přeju příjemnou zábavu.

---

Vracet se uprostřed zimy do opuštěného domu je nesmysl. S každým výdechem jsem vypouštěla do okolního prostoru obláček páry (a drahocenného tělesného tepla, což mi vadilo víc než nějaké unikající plynné skupenství vody) a s každým nádechem vtáhla do svého organizmu mrazivý vzduch.
Rozdělala jsem v krbu oheň a zabalila se do deky, abych při svém čekání neumrzla. Nikde v mém domě se nedalo existovat, a tak jsem se prozatím uvelebila před krbem, kam jsem si k té příležitosti přitáhla několik promrzlých polštářů z obýváku. Budu muset přesvědčit Narbyho, ať se zdejší teplotou něco dělá. Pořádně jsem se zachumlala, zavřela oči, abych si mohla náležitě vychutnat pocit tepla na tváři, a zaměřila své myšlenky na důvod návštěvy, která mě asi nemine.

Před jedenácti lety mě tohle seznámení skoro stálo život. Hned několikrát. Nejprve, když se bystrozorové a Smrtijedi setkali uprostřed noci v Godrikově Dole. Sice to nebylo tak docela náhodné setkání (likvidace Pottera byla vcelku připravovaná záležitost - i když výsledky tomu neodpovídaly), ale na nezúčastněné účastníky to překvapivě působit mohlo. Třeba na mě. Jakožto nezkušený a uražený teenager (ještě), dotčený tím, že ho zřejmě zamknou v Bradavicích, dokud se do něj nepustí senilita (což prakticky zničí veškerý osobní život), jsem se samozřejmě musela podívat, co se děje - jen otevřít dveře, vyhlédnout škvírkou, zavřít a získat tak právo říkat svým vnoučatům "Byla jsem při tom" (pokud by čirou náhodou Bradavice nezruinovaly můj soukromý život). Ano, každý normální člověk by se prostě jen podíval z okna… Připouštím, že jsem - a vždycky jsem byla - výjimečná. Alespoň to zní lépe než říkat, že jsem prostě idiot. Opatrně jsem uvřela - ale dveře povolily mnohem více, než jsem očekávala, praštily mě a následně na mě spadl naprosto cizí chlap. Většina lidí Luciuse poznala na Ministerstvu kouzel, já musím mít vždycky něco extra.

Většina lidí (teď myslím kouzelníků) by vytáhla hůlku a neutralizovala "útočníka", než se ukáže, o koho se vlastně jedná, nebo (teď mám na mysli mudly) by běžela k telefonu zavolat policii a při tom by zřejmě přišli o život, protože Smrtijed by se jim sotva snažil trpělivě vysvětlit, že sem šel zabít jen Potterovy a zbytek lidí ho nezajímá. Ale když pojem "normální" je tak pružný, neuchopitelný… Ovšem převléct Smrtijeda do mudlovského oblečení a pak se snažit obelhat bystrozora do kolonky "normální" nenacpe nikdo. A pokus propašovat ho z Godrikova Dolu, pod nosem všech bystrozorů, je… No, člověk nemusí pojmenovávat všechno.

Dobře, zachránil mi pak život, když mě potom kdosi zranil, ale na druhé straně musí být uvedeno, že bez něj by se mě sotva kdo snažil zabít. Teda doufám. Nejsem sice nejmilejší člověk pod sluncem, ale mimo Severuse snad nikdy nikdo necítil přání mě zabít. A pokud jde o Severuse, ten tohle cítil vůči skoro každému, koho poznal.

Většinou to bylo oboustranné.

Ovšem celá ta eskapáda mě stála něco, co jsem se do té doby usilovně snažila tajit - a celkem úspěšně se mi to dařilo. Jako se mudlové profesně profilují dle svých zájmů a nadání, profilují se i kouzelníci dle svých zájmů a schopností. Máme experty na lektvary, na draky, na paměťová kouzla, na přeměňování, na nazírání budoucnosti, na upravování vzpomínek (díky nim jsme byli schopni přejít pro mudly do říše mýtů a pohádek a stát se prakticky neexistujícími), a tak dále a tak dále. A pak máme Severuse, který je odborník na všechno a ještě k tomu paranoidní. Kdo nevyniká v kouzelnické oblasti, má možnost zapojit se třeba do diplomacie nebo se stát členem národního famfrpálového mužstva. Nebo - v mém případě - vlivem vnějších faktorů skončí v Bradavicích. Se svým talentem, pokud bych měla snahy ho uplatňovat, bych mohla skončit leda tak v Azkabanu. Jednou z kleteb, které se nepromíjejí, je Imperius. Je to šikovná kletba, pokud ji použijete vy a pokud vás z toho nikdo neusvědčí. Důvodem, proč se ale ocitla na stejném seznamu jako kletba pro mučení a zabití, je fakt, že Imperius se většinou používá vůči těm, kdo zaujímají nějaké postavení, a sice těmi, kdo by obdobné postavení zaujímat v žádném případě neměli. Jenomže už se taktně mlčí o lidech, kteří mají k těmto věcem řekněme přirozené vlohy. V minulém století se touto problematikou zabývalo několik lidí, ale jejich práce se nikdy nestaly součástí kánonu naší literatury, protože oficiální místa nebyla těmto teoriím moc nakloněna - a upřímně řečeno, mnohé z těch spisů byly spíše honbou za přízraky. Jako se mudlové honili za svatým Grálem, honili jsme se my za čímsi, co někteří označovali za čistou magii, přírodní magii, původní magii, přirozenou magii a tak podobně. Většina z nich stavěla svůj výzkum na skutečnosti, že v dětech se magie projeví jaksi samovolně, spontánně. Až později dostanou svou hůlku, s jejíž pomocí jsou schopni své schopnosti ovládnout a cíleně využívat. Otázka, bylo-li by možno rozvíjet tuto spontánní magii, mnohým nedala spát. Ovšem většina kouzelnické společnosti toto označuje pouze za vlohy a nevidí důvod k jakýmkoli pátráním v této oblasti. Z toho plyne dvojí úhel pohledu na lidi se schopnostmi nitrozpytu bez užití hůlky a příslušného zaklínadla, pro lidi, kteří vám dokážou proniknout do mysli a vložit do ní konkrétní představu, kteří dokážou ovlivnit vaše duševní rozpoložení ve svůj prospěch, kteří vidí záblesky budoucnosti bez "pomocných zařízení" (no, vlastně i s nimi, protože - buďme upřímní - během školní docházky v těch zatracených koulích něco viděli jen ti, které omámily výpary vonných olejů a tyčinek, v nichž si zjevně libuje každá vědma)…
Nebo lidé, kteří jsou schopni vás přinutit jednat jistým způsobem (nebo vůbec nejednat) i bez kletby Imperius, což je můj případ. Už hodně dávno jsem zjistila, že bude lepší tyhle vlohy úplně ignorovat, protože v případě použití si nejsem tak zcela jistá, že by ministerstvo vzalo jako polehčující okolnost, že jsem vlastně nepoužila žádné zaklínadlo.

Sečteno a podtrženo - pokud máte nějaký talent, neměl by to nikdo vědět. A hlavně ne Smrtijed. I když bývalý.

Ale jak už jsem říkala, občas mám problémy se správnou synchronizací myšlení a jednání…

"Máš tu zimu," zkonstatoval Lucius, jakmile otevřel dveře, aniž by se obtěžoval klepáním. Nevybavuju si, že bych někdy udělala nebo řekla něco, čím bych všem ve svém okolí dala najevo, že nechci, aby používali tenhle všeobecně uznávaný prostředek, jak dát najevo, že se k vám chystají vpadnout.

"Protože od konce srpna dřepím v Bradavicích."

Pokýval hlavou a snažil se tvářit, že přemýšlí, jak mi sdělit to, co mi chce sdělit.

"Tak o co jde?" nečekala jsem, než dokončí výstup a rovnou vyrukovala s přímým dotazem.

"Máme problém."

"My znamená ty, já nebo my oba? Zjistil jsi snad, po čem pátrá Brumbál?"

Pohrdavě se ušklíbl. "Problém s Brumbálem je tvůj a myslím, že se vyřeší sám. Kvůli tomu bych ti nepsal."

"Takže ses chtěl osobně pochlubit, že ses pomstil Weasleymu?" Trochu dětinské, ale možné. "Jo, děkuju za článek. To nemuselo být."

Zamračil se. "Ten článek měl být vlastně jen zástěrka, ale Cissa to stihle poslat dřív, než jsem ti tam stihl vložit vzkaz, takže jsem musel psát znovu."

Musela jsem se usmát představě, jak by se Cissa tvářila, kdyby na to přišla. Úsměv mě ale hned přešel. Zabila by mě. A pak by se možná zeptala, co to měla znamenat. Nejsem jediná, kdo občas trpí problémem správně chronologicky uspořádat myšlení a jednání. Pokud by k tomu měla vůbec příležitost, protože tu byl ještě jeden člověk, co by ji mohl předběhnout.

"To jsem měla docela kliku, protože jinak nevím, jak bych to Severusovi vysvětlila."

"Ty mu dáváš číst svou poštu?" užasl.

Ha ha, jako by to bylo nutné…

"Nech plavat moji poštu, to je můj problém a kvůli tomu tady nejsme."

"Ne. Potřebuju tě s sebou na ministerstvu."

"Počkej!" zarazila jsem ho. "Myslím, že jsme se dohodli, že-"

"Někdo se začal zajímat o toho mrtvého před jedenácti lety," skočil mi do řeči.

Jestli je možné, aby člověk během okamžiku přišel o všechnu krev, tak se mi to stalo, protože moje srdce rázem nemělo co pumpovat.

Před jedenácti lety v Londýně, když jsme se s Luciusem po úspěšném opuštění Godrikova Dolu, chtěli nadobro rozdělit, nás napadl jakýsi muž. Ke Smrtijedům nepatřil a dle všeho ani k bystrozorům. Málem mě zabil a Lucius mu to vrátil, ale jemu se to povedlo. Nevím, co provedl s jeho tělem, protože jsem byla mimo, ale slehla se po něm zem a až do téhle chvíle po něm neštěkl ani pes, takže jsem celou záležitost pokládala za vyřízenou. A promlčenou.

Očividně jsem se mýlila.

Zase.

Kdo nečetl, tak vysvětlující povídka Okamžiky