Vítězství je jeho

Ohlašuji novou krátkou sérii krátkých povídek ze světa HP. Zkuste hádat o čem.

---

Po bitvě se všude rozhostilo zaražené ticho. Jistě, dalo se to čekat, ale to nikterak nesnižovalo míru překvapení a šok. V přítomných shromážděných kouzelnících a čarodějkách by se krve nedořezal. Na rozštípaný nábytek a mrtvá těla rozesetá po podlaze se začal pomalu usazovat prach a omítka z rozbitých stěn.

Jako první se vzpamatovala postava v dlouhém plášti stojící v kruhu ostatních. Byl to spíše kruh větší než menší a s kruhem měl společnou jen tu vlastnost, že byl ohraničen čarou bez pravoúhlých rohů, do jakékoli pravidelnosti měl hodně daleko.  Muž se vítězoslavně rozhlédl po přihlížejících. I kdyby upustil pírko, zadunělo by o zem s ohlušující ránou. Ani jeho věrní očividně zcela nevěřili tomu, čehož se právě stali na vlastní oči svědky.

Před šestnácti lety ho tenhle chlapec skoro připravil o život.
Zlikvidoval mu všechny záložní kopie. Před šesti lety se mu postavil a zvítězil - jen kvůli tomu neschopnému Quirrellovi. Další rok jeho návrat překazil společně s Malfoyem. Co to toho chlapa napadlo, takhle mu vrazit viteál až pod nos? Když se potom vrátil zpět, tehdy na hřbitově - nebýt toho pelichavého ptáka, co musel utrousit peří i do jeho hůlky… Stejně ho Brumbál oškubal jen kvůli možnosti, že se jednou setkají a že je tu šance Priori Incantatem…

Ještěže byla Bellatrix mrtvá. Pokud šlo o oběti v tomhle boji, měla
mnohem lepší skóre než on.

Jako by se celou dobu všechno stavilo proti němu. Ale teď s tím byl konec. S jistou dávkou zadostiučinění shlédl dolů do tváře rozcuchaného chlapce. Co si vlastně myslel? Že se v jedenácti dozví, že je čaroděj a v sedmnácti jen tak zabije nejmocnějšího a neobávanějšího černokněžníka všech dob? Opovržlivě si odfrkl a rudýma očima přejel znovu po bledých tvářích přítomných. Usmál se svými úzkými ústy bez rtů. V jeho hadím obličeji to vypadalo zlověstně. V jeho hadím obličeji každá emoce vypadala zlověstně.
A on si toho byl moc dobře vědom.

"Odkliďte to," rozkázal svým Smrtijedům. Žádná další bitva se už nerozpoutala. Zaražení obránci Bradavic kapitulovali.

Voldemort pomalu přešel do čela síně. Usmíval se a jeho rudé oči plály. Konečně mu ze srdce nebo odněkud spadl kámen a on si mohl oddechnout.

Jistě, ta kletba mohla zabít kohokoli, ale nad tím už nemusel přemýšlet. Bylo by trapné, kdyby zabila jeho. Tak hloupou sebevraždu kouzelnický svět dosud neviděl. Ani nechtěl uvažovat nad tím, jak by vešel do dějin.

Stoupl si za řečnický pult. Kdysi tu stával Dippet, pak Brumbál, Umbridgeová, znovu Brumbál, kdoví, jestli se sem postavil i Snape. Teď tu stál on. Rozpřáhl teatrálně ruce a tichým sálem se dunivě rozlehl jeho tichý hlas.

"Přátelé," řekl. "Sešli jsme se zde, abychom si konečně ujasnili všechny nejasnosti, které možná v myslích některých vyvstaly po dobu mé vynucené nepřítomnosti. Stojím tu, abych rozptýlil vaše pochybnosti o své síle a plnohodnosti svého návratu. Pohleďte, Chlapec, který přežil, konečně zemřel, o trochu později, než jsem zamýšlel, to připouštím, ale konečně se tak stalo. Přeji vám všem krásné prázdniny a v září se zde opět uvidíme, abychom si představili nové vedení Bradavic a školní řád. Nyní mě omluvte, vracím se na ministerstvo uvést těch pár zbloudilých duší do obrazu."