Pád 2 41 AB
Sledoval jsem svůj nevlídný úsměv, když jsem v Bradavicích vítal nově zvoleného člena správní rady, Luciuse Malfoye. Ačkoli otázka po jeho vině a nevině (a ne každý byl o jeho nevině přesvědčen) stále ještě pár lidí a bystrozorů vzrušovala, Lucius Malfoy se choval stejně sebevědomě a suverénně jako kdykoli dříve. Nehodlal jsem ale absolvovat znovu celou tehdejší rozmluvu, a tak jsem s lehkým srdcem následujících pár minut strávil s upřeným pohledem ven z okna. Byl vcelku hezký den. Příliš hezký na takovou návštěvu. I kdyby pršeli tchoři, byl by to příliš hezký den tuhle návštěvu. Měl jsem tohohle chlapa stejně tak rád jako on mě. Oba jsme to věděli a oba jsme neupřímně předstírali, že to není pravda.
Konečně jsme se zvedli. Všichni tři jsme sjeli po točitých schodech dolů. Ukazoval jsem mu tehdy hrad. Tak trochu. Sem tam. Ministerstvo na tom trvalo. Kdyby nebyl jedním z významných investorů mé školy, zamítl bych to. Nějak. Nějaký důvod by se jistě našel. Že mám žaludeční nevolnost nebo podobně.
Neprocházel jsem ale znovu tímto dnem bezdůvodně. Pokud si vzpomínám dobře, tehdy jsem ho poprvé viděl pohromadě se svou novou podřízenou. Tenkrát tu byla snad již druhý rok a nesnažila se nijak skrývat absenci nadšení, že jsem ji sem dostal.
Potkali jsme ji náhodou, aspoň myslím, že to bylo náhodou. I teď, když vyšla ze svých dveří, nevypadala, že by za nimi stála a napjatě očekávala náš příchod. Spíše naopak. Sotva jsem na ni zavolal, otočila se s týmž výrazem, jaký jsem tak často vídal u svého bratra, kdykoli jsem za ním přišel. Ve zkratce říkal zhruba toto: "Co k čertu zase chceš?", případně "Proč zase já? Co jsem komu udělal/a?"
Ačkoli již uplynulo deset let, její tvář se skoro nezměnila, pouze její vlasy měly stále ještě svou původní černou barvu a jiskřily ve světle. Dívala se na mé mladší já těma svýma ocelově šedýma očima a vyčkávala. Měl jsem pocit, že by klidně začala i podupávat. Malfoye skoro ani nevzala na vědomí. Přejela ho očima od hlavy k patě, povytáhla obočí a zase se zahleděla na mě. Docela mě těšilo, že tu tentokrát jsem jen jako svědek a nemusím na ni reagovat. Byly chvíle, kdy jsem chápal, proč tohle kouzelné a milé děvčátko vydrželo s každým přítelem maximálně pár měsíců. A nechápal, jak to s ní někdo vůbec mohl vydržet tak dlouho. Na druhé straně jsem měl ale pochopení pro úsměv, co na své tváři vykouzlil Malfoy. Julia vypadala ve všem, co na sebe navlékla, jako cokoli, jen ne jako řadová bradavická profesorka. Pečlivě se vyhýbala čemukoli, co by jen zdánlivě připomínalo školní hábit, pokládal jsem to za jakousi formu protestu. Každopádně byla jediná z mých kolegyň, kdo tu něco podobného nosil (díkybohu!), za což si dost často vysloužila káravé pohledy ženské části sboru, které ignorovala, a zároveň sklízela obdivné pohledu chlapecké části studentstva. Teatrální a dětinské, ale vydrželo jí to v pravidelných intervalech dosud. Jen jsme se časem museli vzdát pohledu na její ramena, protože teplotní podmínky na hradě podobný oděv dost často neumožňovaly (k velké lítosti již zmiňovaných studentů). Ale mají přece studovat, ne?
Ačkoli již uplynulo deset let, její tvář se skoro nezměnila, pouze její vlasy měly stále ještě svou původní černou barvu a jiskřily ve světle. Dívala se na mé mladší já těma svýma ocelově šedýma očima a vyčkávala. Měl jsem pocit, že by klidně začala i podupávat. Malfoye skoro ani nevzala na vědomí. Přejela ho očima od hlavy k patě, povytáhla obočí a zase se zahleděla na mě. Docela mě těšilo, že tu tentokrát jsem jen jako svědek a nemusím na ni reagovat. Byly chvíle, kdy jsem chápal, proč tohle kouzelné a milé děvčátko vydrželo s každým přítelem maximálně pár měsíců. A nechápal, jak to s ní někdo vůbec mohl vydržet tak dlouho. Na druhé straně jsem měl ale pochopení pro úsměv, co na své tváři vykouzlil Malfoy. Julia vypadala ve všem, co na sebe navlékla, jako cokoli, jen ne jako řadová bradavická profesorka. Pečlivě se vyhýbala čemukoli, co by jen zdánlivě připomínalo školní hábit, pokládal jsem to za jakousi formu protestu. Každopádně byla jediná z mých kolegyň, kdo tu něco podobného nosil (díkybohu!), za což si dost často vysloužila káravé pohledy ženské části sboru, které ignorovala, a zároveň sklízela obdivné pohledu chlapecké části studentstva. Teatrální a dětinské, ale vydrželo jí to v pravidelných intervalech dosud. Jen jsme se časem museli vzdát pohledu na její ramena, protože teplotní podmínky na hradě podobný oděv dost často neumožňovaly (k velké lítosti již zmiňovaných studentů). Ale mají přece studovat, ne?
"Byla byste tak laskavá a provedla pana Malfoye po školních pozemcích?" slyšel jsem (tehdy) se říkat, zatímco jsem (teď) studoval nic neříkající výrazy svých tehdejších společníků.
"Ani nedokážu vyslovit, jakou mi bude ctí," řekla nic nevypovídajícím tónem a mě tehdy napadlo, že jsem se asi neobrátil na toho pravého. Malfoye to ale nerozházelo a to mi tenkrát stačilo. Teď už mi v hlavě blikala poplašná světýlka. Jen jsem pořád nevěděl proč. Malfoy mi zlehka kývl a připojil se k Julii, která se na mě mračila, a než jsem se stihl vytratit, oznámila nám, že by si zničila boty a jde se přezout. Blesklo mi hlavou, jestli tohle někdy řešila Pomona nebo jestli tohle musel snášet i můj předchůdce v ředitelském křesle. Ale budiž jí připsáno ke cti, že byla v cuku letu zpět, připravená vyrazit. Rychle jsem odešel, než si to rozmyslí.
Tehdy jsem byl rád, že jsem se ho zbavil. To mi ke štěstí stačilo, takže jsem hned vyrazil pryč. Teď to představovalo trochu problém, protože mi oba zmizeli z očí. K vzteku. Šel jsem za sebou a tiše nadával svému mladšímu obrazu. Pak jsem se zastavil. Mé mladší já se náhle zastavilo a pohlédlo z okna. Nečekal jsem to a prošel sám sebou, zajímavý zážitek. Hned tak si ho nezopakuju. Lehce jsem se vyklonil, a zatímco mé mladší já si vychutnávalo slunečný den, mé současné já zapátralo v podloubí, jestli neuvidí ty dva. Uvidělo. Malfoy si vykračoval jako páv, který má v zádech zaražené pravítko, v pravé ruce svou nepostradatelnou vycházkovou hůl. Soustředěně naslouchal něčemu, co mu říkala a levou rukou na něco ukazovala. Ani jeden se tím směrem ale nepodíval. Pak nastavila ruku a on jí zcela bez řečí svou vycházkovou hůl podal a založil si ruce za zády. Vytáhla z ní jeho hůlku. Žádné protesty s Malfoyovy strany. Klidně šli dál a mluvili. Namířila hůlku na bránu a brána se otevřela. Malfoy jí automaticky položil ruku kolem pasu, aby prošla ven jako první. Pak už se mi ocitli zcela z dohledu a vzpomínka byla u konce.
Chvíli jsem se mračil na myslánku a dumal, kde jsem je ještě spolu viděl. Na Julii bylo lehce zarážející, že se zarputile vyhýbala většině společenských událostí, na kterých bylo možno člověka s její rodinou očekávat. Věděl jsem, že párkrát jsem ji viděl na některých ministerských plesech či oslavách, ale většinou měla pánský doprovod nebo mluvila nanejvýš s Narcissou. Možná jsem opravdu mírně paranoidní, pokud šlo o Luciuse Malfoye. Jenže od něj se mohl člověk nadát čehokoli. Ale od ní? Rodiče byli diplomaté. Julia a diplomacie byly tak trochu protimluvy a do Malfoyovy uhlazenosti měla skoro stejně daleko jako Snape. Zvláště když si dala záležet.
Nechal jsem myslánku myslánkou a šel se chvíli mračit na své poznámky. Nebylo nikterak těžké získat informace o její rodině. Julia byla jedináček. Kdo měl to štěstí s ní chvíli pobývat, chápal její rodiče, že to doma nechtěli dvojmo. Práce a pobyty jejích rodičů byly detailně zaznamenány, Juliina existence byla z naprosté většiny svázána s Bradavicemi. Jako dítě pobývala dost často u mudlovských příbuzných, takže jako jedna z mála byla schopná obstát jak v kouzelnickém, tak v mudlovském světě, aniž by k sobě přitáhla zbytečnou pozornost. Vlastně její schopnost unikat pozornosti kohokoli byla vskutku obdivuhodná. To byl další důvod, proč jsem nechápal, proč jí Malfoy při každém setkání neobdaří tím svým pohrdavým pohledem, co měl vyhrazený pro všechny, co nesplňovali jeho představy čistokrevného kouzelníka. Dalším byl ten nedostatek aristokratičnosti a nadutosti, které byly vlastní jemu a jemu podobným. A v neposlední řadě v jejím rodokmenu zela nezanedbatelná díra. Giorgio a Irene Marcianovi byli sice oba kouzelníci, jeho rodina patřila mezi veronskou kouzelnickou smetánku (Možná proto se oba rozhodli svého potomka pojmenovat zrovna tímhle způsobem. Julia mohla být v podstatě ráda, že se nenarodila jako kluk, se jménem Romeo by se jí/mu žilo jistě obtížněji.), rodina Irene Lewisové naproti tomu nebyla moc významná, ale i v ní
bylo možno objevit pár zajímavých jmen. V čí rodině dnes ale ne… Kouzelnická populace nebyla nikdy tak bohatá jako mudlovská a spousta rodů byla více či méně propojena. Irenina matka Agatha Helen dokonce krátce žila i v Godrikově Dole. Teoreticky bych si ji mohl ze svého mládí pamatovat, ale prakticky jsem si ji vůbec nevybavoval. Několik lidí si na ni vzpomnělo, když jsem se nenápadně přeptal, ale nepodařilo se mi narazit na žádnou zajímavější informaci. Velice záhy přišla o rodiče a žila střídavě na několika místech, než se trvale usadila v Londýně, kde přišla na svět i její dcera. Dům v Godrikově Dole ale patřil její rodině po řadu generací a ona ho nikdy neprodala, ačkoli Irene ani Julia v něm nikdy déle nepobývaly. Vlastně se do něj začala pravidelněji vracet až Julia, většinou trucovat. Na její jméno byl dům také v současnosti napsán, přesto měla svůj vlastní někde skoro mimo civilizaci a do Godrikova Dolu se uchylovala jen ve výjimečných případech. O Irenině otci se nic nevědělo a Agathy Helen se již nikdo nezeptá, protože před pár lety zemřela. Julia její smrt dost těžce nesla a několik měsíců se chovala ještě nesnesitelněji než Severus.
bylo možno objevit pár zajímavých jmen. V čí rodině dnes ale ne… Kouzelnická populace nebyla nikdy tak bohatá jako mudlovská a spousta rodů byla více či méně propojena. Irenina matka Agatha Helen dokonce krátce žila i v Godrikově Dole. Teoreticky bych si ji mohl ze svého mládí pamatovat, ale prakticky jsem si ji vůbec nevybavoval. Několik lidí si na ni vzpomnělo, když jsem se nenápadně přeptal, ale nepodařilo se mi narazit na žádnou zajímavější informaci. Velice záhy přišla o rodiče a žila střídavě na několika místech, než se trvale usadila v Londýně, kde přišla na svět i její dcera. Dům v Godrikově Dole ale patřil její rodině po řadu generací a ona ho nikdy neprodala, ačkoli Irene ani Julia v něm nikdy déle nepobývaly. Vlastně se do něj začala pravidelněji vracet až Julia, většinou trucovat. Na její jméno byl dům také v současnosti napsán, přesto měla svůj vlastní někde skoro mimo civilizaci a do Godrikova Dolu se uchylovala jen ve výjimečných případech. O Irenině otci se nic nevědělo a Agathy Helen se již nikdo nezeptá, protože před pár lety zemřela. Julia její smrt dost těžce nesla a několik měsíců se chovala ještě nesnesitelněji než Severus.
Musel jsem se ale své cesty za poznáním na nějaký čas vzdát, protože o ni projevil nezdravý zájem Lucius Malfoy. A bylo jen otázkou času, než se se vším svěří Julii. Nedělal jsem si iluze, že by mu na ní až tak záleželo, ale uvědomoval si, že tím může způsobit potíže. Mně. Nepochyboval jsem, že si takovou příležitost nenechá ujít. Zmijozel se nezapře.
Žádné komentáře:
Okomentovat