27. kapitola

Kapitola skryta pod perexem.

---

Dívala jsem za Luciusem, dokud mi nezmizel z očí. Samozřejmě že věděl o Tajemné komnatě, vždycky o všem věděl. Je důležité vědět co nejvíce, abyste věděli, kam se postavit. Sice popřel, že by s tím měl něco do činění, ale kdybych mu tak dokázala věřit. Na to už jsme se přece jen znali nějaký pátek. Říkal, že mám být opatrná. Od něj si tak nechám radit.

Opřela jsem okno a ještě chvilku koukala, jak venku prší. Měla bych vyrazit navštívit příbuzné, projít se po pláži a vyfotit si slunce, tady pomalu začínám zapomínat, jak vypadá.

No, možná to trochu odložím. Skoro za měsíc jsou Vánoce, nechám oživování vztahů, až nebude hrozit nebezpečí, že budu muset kupovat dárky bůhví kolika novým přírůstkům do Marcianovic a Bianchiovic rodiny. Nesnáším Vánoce. Asi radši zůstanu tady, abych se vyhnula dotazům na Ruperta, dopisy mi bohatě stačí.

Odlepila jsem se od okna a otočila se právě včas, abych mohla pozdravit Brumbála, který kolem procházel až příliš nenápadně. Asi teprve odcházel z ošetřovny, kde se ujišťoval, že pýcha Nebelvíru získá zpět funkčnost všech svých končetin. Nějak divně se na mě podíval, zajímalo by mě, co má zase za lubem. Určitě se mi to nebude líbit. Pro jistotu jsem nenavazovala žádný další kontakt a počkala, až kolem mě přejde. Teprve potom jsem vyrazila k sobě, kde snad budu mít dneska už konečně klid.

Chyba.

Hned za dveřmi mě chytla něčí ruka a přirazila ke zdi. Když se rozestoupily mlhy vytvořené po nárazu mé hlavy o stěnu (ještěže nejsem zatížená na obrázky a netluču všude hřebíky), zaostřila jsem do Severusových očí, což bylo v podstatě zbytečné, jelikož stál jen pár centimetrů ode mě a držel mě za ruce. To bylo jeho jediné štěstí, jinak by z něj už byla ropucha.

"Co máš s Malfoyem?" zeptal se ledově.

To byla docela překvapivá otázka.
Na věc, po které mu zhola nic nebylo.

"A co je tobě do toho?" vyštěkla jsem na něj.

"To není člověk, se kterým bys-"

"Se kterým bych co? Co si o mně vlastně myslíš?"

"Ty nevíš, čeho je schopen. Ať si o něm myslíš cokoli, jemu záleží jen na sobě a na tom, co je pro něj nejlepší."

Páni, to je novinek pohromadě…

Zkusila jsem se mu vykroutit, ale držel mě pevně. Nezbylo než opětovat upřený pohled očí, které se mi pokoušely proniknout do mysli. Na chvilku mě napadlo, že by bylo docela zajímavé ukázat mu pravdu, ale okamžitě jsem to zavrhla. Možná jindy. Teď by byl schopen mě ještě obvinit z otevření Tajemné komnaty. Zmobilizovala jsem všechny své síly, aby nenarušil mé soustředění. Možná se mu kdysi podařilo přelstít Pána zla, možná i Brumbála, ale já jsem žena a nenechám ho mnou manipulovat a vrtat se mi v hlavě. Pokud ho baví odhalovat konspirace, ať jde někam jinam, venku už měsíc skoro nonstop leje a já nemám náladu na hraní.

Nakonec mě to přestalo bavit a já se, ač bych se za to asi měla stydět, uchýlila k poněkud dětinskému, ale účinnému řešení - vší silou jsem mu dupla na nohu. Zaúpěl, pustil mě a já bleskurychle vytáhla hůlku.
Odolala jsem pokušení skutečně ho proměnit v obojživelníka plného bradavic, protože bych pak ještě nedejbože za trest schytala nějaké jeho hodiny a přišla o svůj drahocenný čas.

"Řeknu ti pár novinek, Severusi Snape. Už pár let nejsem malý dítě a už pár let na mě výhrůžky neplatí. Pokud něco chceš vědět, jsem dospělá a jsem schopná zpracovat položenou otázku. A pokud uznám za vhodné ji zodpovědět, umím udělat i to."

Nadechl se, ale ještě jsem ho zarazila, než stačil cokoli říct. "A opovaž se mi říkat, že to děláš pro mé dobro!"

Mračil se jako kaktus (pozn. dole), všechno vypadalo, že se vrací do normálu. "Jen doufám, že víš, co děláš. I když obvinění proti němu stáhli, byl to Smrtijed a to není něco, na co člověk jen tak zapomene. Kde myslíš, že bude stát, až se Pán zla vrátí?"

"Jestli se vrátí. A o mě nemusíš mít strach. Dovedu se o sebe postarat."

Stál tam, mírně shrbený, jak se snažil neohnout se k bolavé noze. Podpatky jsou podpatky. Ženská výzbroj je nenápadná, ale účinná. Vypadal komicky. Nasadila jsem smířlivější tón, ale zároveň jsem se mu snažila jasně ukázat, že s předchozí diskusí končím a nehodlám se k ní nijak vracet.

"Prosím tě, sedni si, vypadáš strašně. Kdyby tě viděl Potter, zase by si domýšlel, bůhvíco kde nevyvádíš a ještě bysme ho museli hlídat, ať nevymýšlí nesmysly."

"Ten a ten jeho spolek už stejně zase mají něco za lubem, cítím to v kostech."

"To je paranoia. Případně revma, záleží na projevech."

"On a jemu podobní jsou důvod, proč nechápu, že si chce někdo dobrovolně založit rodinu."

"Jemu podobní?"

"Děti," odvětil prostě a zkřivil horní ret.

"Máš všechny předpoklady výtečného učitele," rozesmála jsem se, jemu to ale vtipné nepřišlo. Nemůžu za to, že má smysl pro humor jako ministerský úředník, co opravuje stoh špatně vyplněných lejster, aby vzápětí zjistil, že nebyla určena jemu.

"Já si to nevybral," zavrčel a konečně se sehnul, aby zkusil, jestli nemá zlomené prsty. Neměl, samozřejmě. Ale teď bude mít aspoň dlouho důvod si stěžovat, že jsem ho skoro zmrzačila. Všichni muži jsou stejní. (No, možná bohudík. Kdyby se na každého mělo vymýšlet něco nového, lidstvo by z toho zešílelo.)

Přidřepla jsem k němu a sladce se na něj usmála. "Tak jo, když už víš, že to přežiješ, tak být tebou, rychle se někam uklidím, Zlatoslav říkal, že přijde, aby s tebou něco probral. Vysvětloval mi přes půl zápasu, jak důležitá je obrana proti černé magii a že-"

Doufám, že tu Lockhart vydrží hodně dlouho. Takhle rychle odsud Severus ještě nevystřelil…

pozn.: "Kakabus" tam mělo být, ať žijí automatické opravy. Jen nevím, jestli má cenu to opravovat, když už jste si to stejně všichni přečetli...