9. kapitola

Nejdříve bych vám všem, svým návštěvníkům, chtěla popřát krásné svátky, příjemný dnešní večer a rybu bez kostí. Doufám, že jste většinou zdrávi a neskolila vás prasečí ani jiná chřipka. V té souvislosti bych vám chtěla oznámit, že už nesedím nonstop na wc a docela i dýchám, když na to přijde... Taky máte takovou radost jako já? Takže plním svůj slib - a tady máte ode mě malý vánoční dáreček.

---

Vyploužila jsem se do Sibyliných věžních prostor, cestou jsem proklela všechny zakladatele a stavitele Bradavic, kteří navrhovali to zpropadené pohyblivé schodiště, a zaklepala na její dveře. Očekávala jsem mystický hlas vševědoucí vědmy, která by se zeptala, kdo je za dveřmi, ale neozvalo se nic. Za dveřmi panovalo ticho. Zavolala jsem, ale stále se nic nedělo. Zkusila jsem vzít za kliku. Nic. Zamčeno. Vytáhla jsem hůlku a odemkla si. Někdy si připadám jako Severus. Měla bych se nad sebou zamyslet… No, někdy příště. Až budu vyspalá a budu mít sílu myslet. A náladu.

Po věštkyni nebylo nikde ani vidu, ani slechu. Že by tento rok vůbec nedorazila do Bradavic?

Že by věděla něco, co my ne?

…

To jsou taky nápady! Ten nedostatek spánku se na mě začíná nebezpečně podepisovat.

Kam se mohla zašít?

A proč vůbec? Hned takhle zkraje roku, když tu nejsou ani studenti…

Už jsem byla zase na odchodu, když mi v těch pokojích přeplněných směsicí nesourodých těžkých vůní, v pokojích plných koberců, závěsů a potahů na křesla, židle, stoly a všechno, co se potáhnout dalo i nedalo (Sem jsem měla poslat své závěsy, tady by našly uplatnění!), zahlédla něco, co bych tu v žádném případě nečekala. Koutkem oka jsem zachytila kratičký záblesk paprsku slunce o lesklou plochu proužku zrcadla, která vykukovala asi z trojích závěsů (Mimochodem - důvod, proč tam byly pověšeny, mi unikal… Ale vzhledem k tomu, že tady bylo ověšeno skoro všechno, mě to zase tolik nepřekvapovalo. Kdyby chtěla Sibyla mlátit hlavou o zeď, bylo by to, jako by sebou plácla na polštář.). Ohlédla jsem se po něm a celá ztuhla, když jsem si všimla kousku nohy s drápy vykukující zpod strakatých textilií i obnaženého kousku zlatého rámu. Bylo vidět jen pár písmen, ale já znala ten nápis až příliš dobře a kdykoli bych byla schopná ho odrecitovat.

Mízar bozyhu otešave lařáv ten.

Když Brumbál říkal, že ho odklidil na bezpečné místo, nenapadlo by mě, že…

Neměla bych, ale bylo to silnější než já.

Jak můra fascinovaná plamenem svíčky jsem udělala těch několik kroků jeho směrem. S tím rozdílem, že můra se neuvědomuje, že shoří. Já ano. Nebo bych aspoň měla.

Před necelým rokem mě přinutilo přehodnotit pár věcí v mém životě, uvědomit si věci, které jsem si nechtěla připustit.

A které si stále nechci připustit.

Zhluboka jsem se nadechla a roztřesenýma rukama odhrnula závěsy stranou.

Tak na bezpečné místo prý…

Ne tvář, ale vaše touhy…

Kec, doufám.

Naše druhé přímé setkání.

Stejně nečekané a překvapivé jako první.

Zrcadlo z Erisedu.

"Krásné, že ano?"

Mystický hlas si dokáže vybrat chvíli, kdy se ozvat. Skoro se mi zastavilo srdce, jak jsem se vyděsila. Měla by si na strašení lidí založit živnost.

Uskočila jsem stranou a vzápětí zažila druhý infarktový okamžik, když jsem se ohlédla a ze vzdálenosti jen několika centimetrů na mě upřeně zíraly obrovské oči za dvěma obrovitými lupami.

"Brumbál říkal, že ho musí schovat před všetečnými studenty. Nechápu proč musí skrývat zrcadlo," řekla a postavila se přímo před něj. Chvíli do něj zamyšleně hleděla, pak si upravila vlasy (aniž by na nich ta úprava byla znát) a opět přes něj přehodila závěsy.

Blesklo mi hlavou, jestli je tak dobrá herečka nebo opravdu nemá zdání, co před ní stojí, ale hned jsem tu myšlenku potlačila.

"Kdes byla místo schůze?" zeptala jsem se, když mi nalévala čaj.

"Na cestě sem. Trošku mi to nevyšlo."

"Co ti nevyšlo?" Připadalo mi, že vedu výslech.

Zatvářila se tajemně, ale pak se usmála. "Měli jsme schůzku s jedním věštcem z Nepálu."

Skoro mi z toho přiznání spadla čelist. Sibyla nejen že existuje mimo stěny Bradavic, ale dokonce se i stýká s lidmi?

"Specializuje se na výklad nebeských znamení," pokračovala. "Má několik velice zajímavých myšlenek a teorií. Ale moc jsme se neshodli."

"Neshodli? V čem?"

Někdo snad vidí budoucnost jinak než naše vědma? Tomu se mi ani věřit nechce.

"Vidí všechno moc černě."

***

Ačkoli jsem si myslela, že se Sibyle bezkonkurenčně podařilo zkazit mi celý den (Jestli jsou její proroctví ještě optimistická, tak opravdu ani nechci budoucnost znát.), večeře mě vyvedla z omylu. Sibyla tu měla spoustu konkurentů. Skřítci se předvedli v nejlepším světle a předložili nám takové složení pokrmů, že v tom jediném, kde nebyla dýně, byl patyzon - a ten nejím taky. Začala jsem žít zdravě a zařadila do své stravy výhradně syrové ovoce a zeleninu, které tu většinou slouží jen jako dekorace.

Zlatoslav celou dobu něco vesele švitořil Rolandě, která jen přikyvovala a zdála se být duchem nepřítomná. Asi přemýšlela, jak přimět Brumbála k nákupu nových košťat. Stále naivní... Člověk to musí skoro až obdivovat.

Severus se zhnuseně vidličkou vrtal ve žluté hmotě (hádejte, z čeho byla), dokud ho to nepřestalo bavit a nenatáhl se taky po míse s ovocem. Doufám, že tenhle trend ve stravování nebude dál pokračovat.

Než jsem odešla, vzala jsem si pár kousků ovoce pro Rufuse. Po dni, kdy se ho celou dobu snažil Filch ulovit, bude potřebovat načerpat síly.

Na chodbě jsem potkala Zlatoslava. Přísahala bych, že seděl ještě v síni, když jsem odcházela, ale zřejmě se mýlím. Nebyla jsem už vůbec schopná myslet. Místo pozdravu jsem jen zívla. Nešlo to zastavit. Vlastně jsem mu byla docela vděčná, když mi nabídl, že mě doprovodí ke kabinetu. Aspoň jsem měla jistotu, že tam dojdu.

"Nevypadáte dobře."

Fakt děkuju. Jsou věci, co žena opravdu ráda slyší.

I když ví, že je to pravda.

Nebo možná právě proto.

"Špatný den?"

Den, noc, prázdniny a posledních pár let…

"Tak nějak."

"Kdybych mohl nějak pomoci…"

"Jen bych potřebovala asi měsíc prospat."

Zvláštně se na mě podíval. Až teď jsem si všimla, jak pronikavé jsou ty pomněnkově modré oči. Trochu se mi z nich udělalo úzko.

Vlastně ne trochu, ale docela dost. Zatočila se mi hlava.

Už mlčky mě dovedl až před mé dveře.

Podivné, mlčící Lockhart...

Ale příjemné…

Když jsem mu poděkovala za společnost, vytáhl z hábitu hůlku.

Pak už si pamatuju jen směsici pocitů, ne nepříjemných, která mě zaplavila, Zlatoslavovu prosbu "Zůstane to jen mezi námi", cíp černého pláště mihnuvší se za rohem,
Rufuse sedícího na lustru… A dlouhou noc hlubokého spánku bez jediného snu…