Nevěděl, co ho sem přivedlo.
Cítil se tu nesvůj.
Roztržitě četl jména na náhrobcích, až se zničehonic zastavil.
Tohle jméno mu bylo povědomé…
Kdysi mu o něm někdo vyprávěl.
Už si nepamatoval co.
Zapamatoval si jen to jméno.
A fotografii, ze které ho znal.
Fotografii, kde stál s dívkou, jejíž jméno nikdo v jeho rodině neznal.
Ta dívka ho provázela celý život.
Její oči hledal v každé ženě, kterou kdy políbil.
Dávno už na ni zapomněl.
Až dnes v noci…
Ten sen…
Ten přízrak…
Ta hříva rudých vlasů…
Ta vůně snů a dávno zašlých časů…
Vyběhl za ní do noci, ale rozplynula se jako mlha.
Běžel spícím městem a hledal svůj přelud, až skončil zde.
Pohled mu sklouzl k zemi.
Sehnul se a dlaní smetl z hrobu hromádku jemného popela.
Na náhrobku stálo jméno - Leonard.
Její jméno nebylo nikde…
Ach, Valerie…
(Strašně moc bych tohle chtěla věnovat jednomu člověku. Osobě, pro kterou to bylo psáno a kterou jsem měla celou dobu před očima. Osobě, která si tohle nikdy nepřečte... Proto to věnuji aspoň jim. A myšlenkám na šťastné konce...)
Žádné komentáře:
Okomentovat