Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, byla jsem chvíli bez netu a nebo jsem spala. Teď vám to ale jistě vynahradím a přes prázdniny budu přidávat rychleji.
Ta tříhlavá obluda mlaskla dvěma hlavami najednou a z vnitřku jejich tlam se vyvalil šílený puch. Zhnuseně jsem odvrátila tvář ke vchodu. No mám tohle já, profesorka na škole čar a kouzel, zapotřebí?
Zatracení studenti! Tak krásně by tu bylo bez nich!
"Dáma první?" navrhl galantně Severus, když nadzdvihl poklop pod Chloupkovou tlapou. Nahlédla jsem do černé díry, ve které nebylo vidět vůbec nic - a hlavně ne to, jak je hluboká a co je na dně. Sice to minule moc hluboko nebylo, ale čert věř Brumbálovi, když má hravou náladu a prostor.
Namířila jsem dolů hůlku.
Lumos nelumos, tma.
Jako by ta zatracená díra veškeré světlo pohlcovala. Brumbál to fakt přehání, paranoik jeden. Copak je tohle nutné? Kdo by tam z vlastní vůle lezl?
Teda mimo Pottera a spol.? A mě se Severusem. Ale my tam nelezeme z vlastní vůle, ale proto, že Potter je… Čert ho vem.
Ta bestie si odfrkla.
Lekla jsem se tak moc, že jsem to ze své pozice na kolenou a v předklonu málem "neustála" a zahučela rovnou za nosem dolů. V poslední chvíli jsem to sice ubalancovala, ale hůlka tam zahvízdla - aspoň jsme měli jistotu, že ta díra opravdu pohlcuje světlo, protož světelný bod na její špičce okamžitě zmizel. Galantní Severus se zašklebil. Nepochybovala jsem, že to bylo opravdu od srdce.
"Neozbrojení vpřed," zavelel. "Budu tě krýt zezadu."
Přesně po tom jsem vždy toužila.
Nadechla jsem se a skočila do neznáma - a rozpleskla se na něčem pevném, ale ne tak tvrdém, jak jsem očekávala. Cosi se mi zarazilo do stehna. S úlevou jsem zjistila, že je to má hůlka, která přežila nejen vlastní, ale i můj pád v jednom kuse.
Sotva jsem ji vylovila, přistál kousek ode mě s hlasitým žuchnutím i Severus.
Chvilku jsem pobaveně sledovala, jak se snaží vymotat ze svého pláště a znovu nabýt svou neelegantním pádem lehce pošramocenou důstojnost. Přitom jsem si už ale ovšem nevšimla, že zatímco on se rozmotává, mě cosi začalo zamotávat. A pak už mi nebylo k ničemu, že mi došlo, že to, na čem jsme přistáli, je ta malá roztomilá svíjející se rostlinka, kterou Pomona opatrovala na poličce ve skříni a kterou sem s takovou láskou a něhou vysadila kolem začátku školního roku.
Ďáblovo osidlo.
"Severusi!" vykřikla jsem dřív, než by Severuse mohl potkat stejný osud jako mě - to znamená: hůlka sice v pořádku, ale se spoutanýma rukama k ničemu, spoutané nohy a za chvíli zřejmě bez přístupu vzduchu.
Severus zareagoval okamžitě - bleskurychle vytáhl hůlku, namířil na temně zelená chapadla Pomoniny pýchy a zakřičel zaklínadlo.
Několik výhonů vzplálo a okamžitě se stáhlo.
Pak namířil na mě - naštěstí v poslední chvíli hůlkou trochu uhnul - a plameny se roztančily i kolem mě.
Rostlina povolila sevření.
Na nic víc jsem nečekala. Probojovala jsem se ke dveřím za Severusem. Až odsud jsem byla ochotná vrhnout krátký pohled na spoušť, co po nás zůstala. Ďáblovo osidlo se kroutilo, místy ještě doutnalo a nad ním se mírumilovně vznášely obláčky bílého dýmu.
Tak za tohle by nás Pomona nepochválila. Nás to ale nemusí trápit, protože v případě nutnosti to můžeme svést na Pottera…
Žádné komentáře:
Okomentovat