Ti dva ani netušili, že unikli smrti jen o vlásek. Oba už jsme měli nervy na pochodu a ještě jeden nadšený projev kvůli tomu zatracenýmu zrcadlu by je mohl stát život. Když odešli, cítili jsme to oba jako vykoupení. Severus okamžitě sebral svou hůlku a zkontroloval, jestli je v pořádku. Neskutečně se mi ulevilo. Konečně jsem zase mohla volně dýchat. Nic proti Severusovi, ale vzdálenost dva metry a dál má něco do sebe.
"Já jsem mu říkal, že s tím pláštěm je to hloupost. Slíbil, že mu ho dá později. Doufal jsem, že zatím zapomene," zuřil. "Prvákovi! A ještě navíc Potterovi!" Prskal ta slova kolem sebe jako by byla otrávená.
Nechala jsem ho, ať to ze sebe dostane, a přistoupila k zrcadlu z Erisedu. Slyšela jsem o něm, ale netušila jsem, že je tady - takhle volně přístupné. Vlastně jsem byla do této doby přesvědčená, že je někde uloženo a vesele se na něj práší.
Urovnala jsem si šaty. Nevím, co se Severusovi nezdá. Tahle zelenkavá vypadá moc dobře. No, je pravda, že v noci je trochu vidět, ale ne každý z nás se snaží rozpustit ve tmě. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla...
UŽ NIKDY SE DO ZRCADLA NEPODÍVÁM!!!
Tenhle pohled mi zůstane v hlavě do konce života. Ať mi nikdo netvrdí, že ten střep zobrazuje naše vnitřní tužby. Moje teda ne.
Ustoupila jsem z jeho dosahu. (Ustoupila - No... Kdyby mě pokousalo, neustoupila bych rychleji...) tak dneska už ani neusnu. Ještě že jsou prázdniny. Teď se budu chvíli vzpamatovávat.
Severus se po mně nechápavě ohlédl a sám se postavil před zrcadlo. Během okamžiku odskočil stranou, ještě křídověji vybarven než obvykle.
"Měli bychom jít," řekl stroze.
Myslela jsem si to samé.
Kdybych měla jistotu, že na to Brumbál nepřijde, tak to zrcadlo vysklím.
Na druhou stranu - stačilo by to na vyhazov?
Severus nějak podezřele mlčel. Já mlčela zařezaně.
Byla zima, chodby prázdné. Ti malí prevíti už byli jistě v postelích. Je to jen jejich vina!
Těšila jsem se kamkoli pryč.
Kráčeli jsme metr a půl od sebe, pohledy upřené před sebe, ani jeden z nás se neohlédl na druhého.
Jsou dny, které nestojí za nic. Jsou zrcadla, která by měla vyletět oknem. Jsou věci, které by člověk neměl vidět, pokud není masochista nebo cvok. Jsou lidé, kteří... Kteří kráčejí metr a půl vedle vás a měli by jít aspoň deset mil za vámi. A na druhou stranu.
Ráno musím Quirinuse někam vytáhnout, ať přijdu na jiné myšlenky.
Nebo půjdu za Sibylou, ať se mi podívá na budoucnost. Jsem zvědavá, jestli tohle ty její katastrofické vize trumfnou. Bude se muset hodně snažit.
A musím uzavřít svou mysl, jinak se mi budou smát i sovy na střeše a krysy ve sklepě. (Teď nemám na mysli Severuse.)
Minerva by smíchy brečela ještě za týden. Baba jedna zlomyslná.
Byla jsem v pokušení zeptat se, co viděl Severus, ale nezeptala jsem se, protože jsem se bála, že by mi odpověděl.
Rozloučili jsme se před mými dveřmi. Severus pokračoval dolů, já absolvovala svůj zamykací rituál. Mám dojem, že jsem usnula někde na cestě k posteli, ale to je asi nesmysl, protože ráno jsem se vzbudila v ní. Tedy - vzbudily mě hlasy. Myslela jsem, že se mi to jen zdá, doufala v to, tak jsem ani neotvírala oči. Ale neodcházely, tak jsem se vzbudila oficiálně a šla Severuse a Quirinuse vyhodit ze svého pokoje.
Seděli proti sobě u mého pracovního stolu, mé věci měli naskládané po podlaze okolo a hráli šachy.
"Co tu děláte?" spustila jsem trochu rozespale.
"Vzbudili jsme tě?" zeptal se Severus s falešnou starostlivostí, aniž by na mě pohlédl, protože upřeně sledoval dění na šachovnici.
"To nemůžete někam jinam?"
Quirinus se otočil. "U S-s-severuse je z-z-zima a m-m-mně utekli raraši."
"Raraši?" vykulila jsem oči.
"P-p-poslal mi je p-p-přítel. Je do nich b-b-blázen, ale čas od času mu je m-m-manželka v-v-vyhodí, t-tak je má u mě."
"A co sborovna?"
"Tam je Minerva," ucedil Severus.
"A to vadí?"
"Musí do toho kecat," opáčil a dál hypnotizoval šachovnici. "A když tam náhodou není, je tam Pomona."
"Pomona umí hrát šachy?"
"Ne, ale taky do toho musí kecat."
Dalším tahem Quirinus dostal Severusova krále. Severus uznale pokýval.
"Odvetu?" zeptal se.
Quirinus kývl. Spravili figurky a začali je zase rozestavovat na bojiště.
"A když tě porazím já, tak vrčíš ještě za měsíc!" vyhrkla jsem na Severuse.
Quirinus se na mě otočil a shovívavě si mě prohlédl.
"V-v-víš, kdybys mě p-porazila ty, t-tak vrčím taky, p-p-promiň."
Proč si pro dokazování upřímnosti vždycky vyberou tu nejnevhodnější chvíli?
Žádné komentáře:
Okomentovat