Nenávidím Brumbála! Vždycky vymyslí nějaký nesmysl a ostatní pověří jeho realizací. Prý jistě nemám nic na práci, tak ať se nenudím. Já bych se zabavila! Takže jsem nakonec ve tři odpoledne stála uprostřed velké síně s úkolem připravit ji podle jeho vize na večer. Jsem uražená a dotčená. Tohle já nikdy nedělám! O tohle se vždycky starali ostatní - a hlavně jich bylo víc! A na dýně mu kašlu! Nenávidím je, nenávidím!
Jak jsem tak měnila barvy v obličeji a střídala nálady od vzteku k nenávisti, vrzly dveře a vzápětí se ozvala ozvěna pomalých kroků.
"Doufal jsem, že už bude hotovo."
Severus se zastavil dva kroky ode mě a taky zkoumal nepřátelský terén kolem nás.
"Kde vás chytil?"
"To Pomona," zaskřípal zubama. "Nedokáže být zticha."
"Vy jste byl ve skleníku?"
"Došel mi..." zarazil se. "To je jedno. Tak jak sem naženeme netopýry?"
"Netopýry? Mně Brumbál říkal něco o holubicích, girlandách a dýních."
"Mně taky," připustil nevzrušeně. "Ale mám vlastní uměleckou vizi."
Byla jsem přesvědčena ve zlomku vteřiny. Proč ne? Netopýři jsou fajn a naše blahorodí nám dá příště aspoň svátek.
***
Ukázalo se, že hradní sklepení ukrývají opravdu mnohé - ale takové množství černých okřídlených myší zarazilo i mě. Severus byl ve svém živlu. Dlouho jsem ho neviděla tak spokojeného.
Dostat je do velké síně nakonec také nepředstavovalo žádný problém. Narby projevil obrovské nadšení ke spolupráci, když jsme ho uvedli do obrazu. Vyhnal nás ze sklepení, ať prý nepronikneme do tajů skřítčí magie, a když jsme dorazili do síně, bylo už hotovo. Stovky či tisíce tmavých tvorečků pokrývaly strop, stěny, stoly nebo zmateně poletovalo vzduchem. Dojem kazila jediná věc - dýně. Spousty dýní stály rozestavěny v pravidelných rozestupech po všech stolech.
"On na tom trval," pokrčil Narby omluvně drobounkými ramínky.
Zatracenej Brumbál! Jako by nám nevěřil!
Usadili jsme se k učitelskému stolu s pocitem dobře odvedené práce. Aby si náš ředitel nestěžoval, vyčarovala jsem jednu holubici. Aby ale nakazila celkový dojem a nestrhávala na sebe zbytečnou pozornost, dostala do vínku černou barvu a byla lehce průsvitná. Nemohla jsem se dočkat lidí. Narby nám k tomu čekání dodal láhev ohnivé whisky (netušila jsem, že se to tu vyskytuje) a mentolové bonbóny, abychom pak mohli Brumbála bez obav pozdravit.
Když dorazila Minerva, byli jsme už na dně a místo dosavadního vykání zavedli pohodlnější tykání. Mentolky nám asi moc platné nebyly - sice jsme zahnali ono charakteristické aroma a měli dokonale svěží dech (láhev zmizela už při prvním náznaku kroků za dveřmi), ale oba jsme vypadali nějak spokojeně. PODEZŘELE spokojeně.
Minerva si toho ale naštěstí nevšimla. jediným pohledem opsala kruh po místnosti, protočila panenky, obrátila se na podpatku a vystřelila ven. Severus se zahihňal.
"Počkej," naklonil se ke mně a ztišil hlas. "Deset... devět..."
Sotva vyslovil "jedna", rozletěly se dveře a v nich stála bohyně pomsty a ten nejužaslejší ředitel, jakého Bradavice kdy měly.
***
Naštěstí je Severus tak dobrý v lektvarech. Než se Brumbál rozkoukal, nalili jsme do sebe COSI (nechci vědět, co to bylo - a doufám, že se nikdy nedozvím, co v tom bylo) - bylo to husté, s hrudkami neurčitého složení, barvy raději ani nedefinovatelné a chuti... chuť... To je ale nepříhodně slovo v tomhle případě... Každopádně během pár vteřin jsme neutralizovali nejsilnější cizorodé vnějškové projevy ve svém chování - a díky Narbymu jsme mohli páně ředitelovu hněvu čelit i se svěžím dechem.
Albus ale zklamal. Nekonaly se žádné hromy blesky, žádný proslov do duše, jen nás pochválil za odvedenou práci a poloprůhlednou černou holubici, která se usadila na opěradle jeho křesla, a vyjádřil naději, že všechny netopýry po večeři zase vrátíme, odkud jsme je vzali. Bylo na něm ale znát, že velice vážně zvažuje, že od příštího roku vše zase vrátí do zavedených kolejí a osvědčených rukou. Lépe už to dopadnout nemohlo.
<![CDATA[//><!]]>
Žádné komentáře:
Okomentovat