Tak si tak kráčím chvíli před půlnocí bradavickou chodbou z míst, jejichž návštěva obvykle nesnese odkladu (ne bez následků), těším se do postele a přemýšlím o právě končícím dni...
No nezní to krásně? Zní!!! Zní to neuskutečnitelně? Ne... Tak proč zatraceně...?! To chci tak moc??? Člověk si ani nemůže odskočit, aby nenarazil na problémy.
Tak předně mi večer zdrhnul Damien. Protože jsem ale měla celkem naspěch, nechala jsem ho, ať si běží, kam chce. To byla blbost. Damien, když má náladu, dokáže v otravnosti šlapat na paty i Protivovi. Protiva ale (narozdíl od mého černého uzlíku) obtěžuje všechny bez rozdílu, což ho se mnou tak trochu usmiřuje. Damien se specializuje na mě. Ať už vyvede cokoli komukoli, odnesu to já. A aby to čirou náhodou nebylo málo (Damien na svobodě je pouze potenciální budoucí nebezpečí, takže je třeba si to pojistit něčím bezprostřednějším), narazila jsem na Protivu. Sice se tvářil zaměstnaně a někam pospíchal, ale věřit Protivovi, že nic nevyvede, je jako věřit Severusovi, že se týden ze sklepení nevyvalí žádný kouř nebo smrad, který následně zamoří celé moje poschodí.
Nezklamal. (Teď myslím Protivu.) nebo mě aspoň nikdo nepřesvědčí, že se to brnění za ty dveře postavilo samo. Takhle podlá obvykle nebývají. Většinou ne (Už proto, že složit se jim trvá docela pěknou chvilku a nikdo jim s tím většinou nepomáhá. Teda já nikdy nikoho neviděla...). Když jsem tedy při odchodu otevřela dveře umývárny, spustil se nepředstavitelný rámus. Ve zlomku vteřiny jsem zatoužila být malinká, vytratit se, zmizet z Bradavic a už se nevrátit. Myslela jsem, že umřu. Srdce se mi leknutím zastavilo a zesinala jsem do Severusovy barvy.
Když jsem se pak konečně trochu sebrala, proběhla kolem mě Norrisová, následovaná supící Filchem. Nejdříve jsem se vyděsila, že mi jde vynadat za ten kravál, ale ani si mě nevšiml a funěl někam pryč. Kdyby se jen trochu rozhlédl, uviděl by Weasleyova dvojčata, mizící v jedné z postranních chodeb. Jistě, mohla bych na něj zavolat a upozornit ho na ně, ale my ze Zmijozelu nejsme udavači.
Eh... Ne všichni...
A ne, když z toho nic nemáme.
Sotva Filchovy kroky utichly, vyplul z chodby, odkud se předtím vynořil školník, Protiva. Bleskurychle jsem vytáhla hůlku a vyslala jeho směrem několik ošklivých kleteb, které mě napadly jako první. Zareagoval, jak nejrozumněji mohl - zmizel.
Na to, že touto dobou nemá po chodbách nikdo co dělat, je tu docela živo...
To bude určitě tím, že dneska nemám opravdu na nikoho a na nic náladu. Po tom odpoledni u Brumbála mě zas na nějaký čas opustily zbytky mých ideálů. Už se chci jen zavřít a držet pár hodin ticha za Zmijozel.
Poklidný svit měsíce pronikal velkými okny do bradavických chodeb a brnění vrhala přízračné stíny na stěny. Z nějakého důvodu mi to dělalo dobře (Proto taky ten poetický výlev. Miluju ty tři dny v roce, kdy se na nádvoří neválí ta hnusná bílá hustá mlha. Sice je nezvyk, že člověk najednou vidí na padesát metrů - ale já bych si zvykla.). Stoupla jsem si k oknu a snažila se vytěsnit vše z hlavy. To nádvoří je tak klidné, když tam nikdo není... Balzám pro duši. Vyženeme studenty ze školy a bude tu krásně!!! Zavřela jsem oči a vychutnávala ticho, které konečně (!!!) ovládlo celý hrad. Najednou mi bylo tak krásně - jako už dlouho ne. Úplně bez důvodu. Všechno se před tváří měsíce stalo nepodstatným - košťata, famfrpál, Brumbál, Potter, Protiva... Rozplynuli se v podzimní noci. Škoda, že se vždycky nakonec rozední...
"Nemáte být v koleji?" Ledový hlas mnou projel jako nůž, zapůsobil jako studená sprcha a vrátil mě do reality, všechno naráz. Přitom by stačila jen jediná z těch věcí, aby mi zase zkazila náladu. Poslední zbytky kouzla noci vyprchaly, když jsem pohlédla Snapeovi do tváře.
"Sice mi váš zájem lichotí, pane kolego, ale..." Vložila jsem do toho fragmentu věty všechnu nechuť, rozčarování a otrávenost, které jsem cítila.
"To jste zase vy," zklamaně zkřivil tvář, jak ho opustila vidina stržených bodů.
"A co vy tu děláte? Malá noční zdravotní procházka? Nemůžete spát?"
Ušklíbl se. "Dostala se ke mně zpráva, že se má konat tajný souboj mezi Malfoyem mladším a Potterem v pamětní síni. Tak jsem nenápadně podpořit Zmijozel a seškrabat zbytky Pottera do zkumavky pro Brumbála."
"Tak kde ho máte?"
"Pravděpodobně už na koleji v posteli. Když Longbottom shodil to brnění, vystřelili odsud rychlostí blesku."
"Longbottom?"
"Potter, Longbottom a půlka Nebelvíru. A pak že jsou studenti Nebelvíru vychovaní a pověst školy kazí jen Zmijozel! Taková nespravedlnost! Škoda, že si mě v tom úprku nestihli všimnout, To bylo bodů pryč!" Černá očka mu zasvítila, jak jen může zářit temný tunel v černé noci.
"Měl byste si najít koníčka," poznamenala jsem odevzdaně a ohlédla se za Damienem, který kolem nás prosvištěl v marné snaze setřást Norrisovou.
Žádné komentáře:
Okomentovat