1. kapitola

13. července

---

A je to tady zas! Brumbál se zamkl ve své pracovně, aby slavnostně nadepsal všechny obálky směřující do ruček našich budoucích studentů. Na rovinu říkám, že tomu zvyku nerozumím. Nechápu, proč to musí dělat zrovna třináctého července, kteréžto datum mi přijde poněkud... jak bych to řekla nejlépe? ... zvláštní.

Proč na začátku vymodleného volna musí myslet na nábor nových, neukázněných kobylek, když ostatní začnou hysterčit až v srpnu, je mi záhadou.

Pravda, odpovědi se musí poslat do třicátého prvního (No vida, zase jednička a trojka. Aspoň to má vyvážené.), ale může si přece vybrat jakýkoli den... Ale to ne! Každý rok je třináctého jak posedlý!

Jednou jsem se ho na to zeptala.

To byla ale blbost!

No, můžu si za to sama.

Poučila jsem se: Nikdy se neptej Brumbála, když nevíš, jak ti odpoví. Člověk totiž NIKDY neví, co mu může být podsunuto a vydáváno za odpověď.

Řekl, že mudlové z jakýchsi nevysvětlitelných příčin (no, nevysvětlitelných...ono se to lehce říká, když se to nikdo ani vysvětlovat nesnaží...taky proč?) podléhají bludu, že existují šťastná a nešťastná čísla.

Tady si nalijme čistého vína. Nejen mudlové, ale bohužel i řada kouzelníků tomuto nepochopitelnému nesmyslu věří. Dobře jim tak. Ovšem kde na to přišli, to by si zasloužilo studii.

Podle této teorie štěstí a smůly skrytých v symbolech množství je třináctka číslo nosící neštěstí a sedmička štěstí. A protože je náš ředitel muž rovnováhy (co se téhle záležitosti týče), musel zákonitě vybrat toto datum, kdy se vlivy štěstí a neštěstí anulují a zbude prostor jen pro objektivní realitu.

Prostě že jsem se ptala! Takovýhle blábol by mě mohl napadnout taky.

Druhá věc. Proč to musí dělat sám? Máme na to "lidi" (armádu práce chtivých skřítků - víceméně...). Obvykle se řídí heslem "Rozděl a panuj" a všechnu práci rozloží na ostatní tak geniálním způsobem a tak šikovně, aby na něj už nic nezbylo. Se tak někdo má, když velí! Proč se ale u své poštovní činnosti musí zamykat? Touto dobou není v Bradavicích nikdo, kdo tam být nemusí. To znamená nikdo. A i kdyby tam NÁHODOU někdo byl, určitě by se do toho nehrnul (no, možná Hoochová, ale to je regulérní cvok). Aspoň já si nedokážu představit třeba Severuse, jak celej žhavej připravuje dopisy pro své budoucí milované svěřence. Kdyby bylo po jeho, postřílel by všechny sovy nesoucí pozvánky do Bradavic v okamžiku jejich vypuštění. (Nebo by zazdil sovinec PŘED jejich vypuštěním.)

Teď koukám, že tu celou dobu mluvím o psaní. Ve skutečnosti se ale jen mávne hůlkou - a je to. Kdo by se s tím taky ručně vypisoval? Během okamžiku je všechno hotovo - a pak už se to tu jen válí a válí...

Zkrátka slavnostní událost! A příležitost tvářit se důležitě.

***

Letošní prázdniny jsem plánovala prospat. Rozhodla jsem se tak už v lednu a každým dalším měsícem jsem se ve svém rozhodnutí jen utvrzovala.

Prvotním popudem byl samozřejmě Severus.

Mám kabinet až moc blízko jeho.

Vlastně mám kabinet moc blízko ke všem.

Nechápu, proč Hagrid může mít vlastní hájenku (a mimo hrad), a já musím trčet v něm! Je si na čerstvém vzduchu, bez plísně v každém koutě (myslím, že za knihovnou mi vzniká nová forma života, ale bojím se podívat) a minimálně v létě tam má teplo. Já v těch čtyřech kamenných stěnách mrznu nonstop a bez silných pletených ponožek bych neusnula ani na konci května.

Ale abych to nezamlouvala víc, než je nezbytně nutno. V lednu na našeho mistra lektvarů zase přišly ty jeho pravidelné nálady a touhy objevovat a experimentovat. Míchal ty své elixíry, až mu to konečně bouchlo a dal pokoj. Což by bylo pozitivní - kdyby se tak nestalo uprostřed noci, kdy jsem spala, a díky jeho výbuchu na mě nespadla police s fotografiemi mých drahých zesnulých předků, která tam do té doby celá léta mírumilovně visela.

Už tam nevisí nic.

Pro jistotu.

To, že mě seřvaly generace a generace lidí, které ani neznám, že nemůžou v klidu spát, ani nezmiňuju. Jako bych JÁ snad spát mohla! Takže jsem popadla své milované příbuzné a zamkla do jedné zásuvky ve stole. Ať si konečně můžou pospat a mě nechají odpočívat v pokoji.

Po tomto fiasku, které Severus klasicky označil za drobný neúspěch (nechtěla bych být u toho, až se mu něco DOOPRAVDY nepovede), dal asi týden pokoj.

Pak tam explodoval znovu.

Sice NA mě už nemělo co spadnout, ale postel PODE mnou spadnout mohla. A taky to udělala.

Když už konečně Severuse přešla ta jeho cyklická posedlost, vzpomněli si naši hradní duchové, že by mohli obnovit svůj pěvecký sbor. Do té doby jsem ani netušila, že tu něco takového bylo.

Bylo.

Před třiceti lety.

Sladká nevědomost!

Po dvou dnech (přesněji řečeno nocích) usilovného nacvičování v sousední učebně mi Severusovy detonace ve tři v noci nepřišly zas až tak strašné.

Kdybych věděla, že se to potáhne ještě celý měsíc, než se konečně zase rozhádají a na pár let odloží další zkoušku, odstěhovala bych se k Albusovi do pracovny a nedostal by mě odsud ani párem trollů.

Nějakou tajnou místnost musí mít poblíž mého kabinetu i Filch, protože ta jeho vlezlá a všudypřítomná kočka mi pořád ječí za dveřmi a nedá mi pokoj.

A nakopnout ji nemůžu, protože Argus je... no, kdyby mu bylo sedm, řeknu, že je děsnej žalobníček, ale v jeho věku si netroufám hledat označení, abych se nedostala do sfér slovní zásoby, kam zas až tak často nechodím, protože jsem veskrze slušná a milá holka... a Albus je posedlý pozitivními vztahy v pracovním kolektivu. Alespoň oficiálně se mu to daří.

Severus má klid. Kdo by taky lezl k němu do sklepení? (Hlavně potom po těch nekonečných schodech zase zpátky nahoru!) Někdo si to prostě umí zařídit. U mě je pořád někdo, protože mají všichni pocit, že se tu snad nudím. A když na mě kolegové náhodou zapomenou, aspoň mi za dveřmi na chodbě řvou studenti. Že já se vůbec dala "ukecat" a brala tohle místo. Asi jsem moc měkká...

Když jsem se dožila víceméně ve zdraví konce roku, byla jsem šťastná jak blecha. Odjela jsem domů, zaúkolovala svého skřítka Narbyho a přestala pro okolní svět existovat. (Což mi také moc práce nedalo. Všude v mém okolí žijí jen mudlové, kouzelník široko daleko žádný. A pokud deset měsíců trávíte někde za devatero horami a devatero řekami, za ty dva měsíce, kdy přijedete domů na návštěvu, vás skoro ani nezaregistrují. Zvláště když nějakou dobu z toho ještě strávíte u své milované a starostlivé rodiny.)

Včera ale přiletěla sova od Brumbála. Že prý se máme všichni dostavit nazítří do Bradavic. Taky mi musí všechno zkazit. Mohla jsem se krásně nudit doma a koukat do stropu. Teď budu muset zírat na otrávené obličeje svých otrávených kolegů. Život není fér.

***
Tak jsem tady. Stojím spolu se svými kolegy pod chrličem, který se odmítá pohnout, protože Brumbál dělá hádejte-co.

Ano!

Proslulé dopisy!!

Vzpomínám, když já dostala svůj Dopis. Rodiče pracovně už přes půl roku pryč, teta a strýc mudlové (proč je ale mí rodiče neupozornili na to, co s sebou nese být jedenáctiletou nastávající čarodějkou, nechápu), jediná čarodějnice v okolí jejich sousedka - ani ta ale neměla s magií nic společného.

Skoro jsem ani nenastoupila, protože nějaký dopis doručený sovou byl pro tetičku a strýčka pouhou recesí a odmítali ho vzít vážně. Teprve když jsem se rozčílila a podpálila silou vůle obývák (což bylo mé první kouzlo, které si mohli vychutnat i ostatní), připustili, že když na deset měsíců vypadnu KAMKOLI PRYČ, všem to jen prospěje.

Prospělo. Šest let jsem měla zakázáno o prázdninách čarovat... Což jsem většinou musela i dodržovat, protože absence kouzelníků v mém okolí by pro mě v nestřežených okamžicích mohla mít fatální následky.

Ani nevím, proč jsem se tehdy rozčilovala. Bylo mi u nich fajn. Měla jsem je ráda a byli mými rodiči mnohem více a déle než mí vlastní.

Hehe. Tak Severus už to nevydržel a začal rázovat po chodbě sem a tam.

Když ho tak pozoruju, vždycky zatoužím vědět, u koho šije. Ten plášť je fan-tas-tic-ký! Taky bych chtěla tak krásně vlát. Vypadá to FAKT DOBŘE. Navíc má jistotu, že má za sebou volný prostor, protože všichni musí držet odstup, aby mu ho nepřišlápli. Následná konfrontace by pro ně nemusela dopadnout nejpříznivěji.

Samozřejmě že jsem se ho jednou zeptala. Chyba jako u Albuse. Občas prostě mám hloupé tendence ptát se lidí na věci, co chci vědět. Nevím, kde jsem k tomu přišla, ale už se toho tady přičiněním místních pracovníků pomalu zbavuju. Tak vražedný pohled má obvykle vyhrazený jen pro nejneoblíběnější studenty.

Sibyla právě vytáhla odněkud svou křišťálovou kouli. Ta má v těch svých šálách snad úplně všechno. Někdy trochu pochybuju, že je v nich i ona, ale to je čistě jen můj soukromý pocit.

Upřela pohled zesílený tlustými skly do jejího nitra. Byl to vskutku dlooooooooooooouuuhý pohled. Nevím, jak dalece se soustředila nebo jestli jen nemohla zaostřit. S těmi lupami šance padesát na padesát.

Nikdo jí nevěnoval pozornost, jen Minerva zaregistrovala její jednání a bez většího zájmu ji sledovala. Najednou bez varování odtrhla oči od koule rozhlédla se po nás.

"Čaj bychom s přehledem stihli," prohlásila nahlas, aby ji všichni slyšeli. Prohlášení hodné praprapraatakdálepotomka Kasandry Vablatské.

To sdělení ale mělo na všechny stejný účinek. Jako jeden muž jsme se obrátili k nejbližšímu kabinetu a vyrazili na čaj. Brumbál si nás potom najde. Nemá mít zaheslováno, když nás chce vidět. Severus měl díky svému pochodování před námi celkem slušný náskok.