30. 11.

Po příchodu na základku mi bylo řečeno, že dnes fakt vypadám blbě, a pro jistotu mi vrazili test na covid. Radši jsem neříkala, že je to jen kocovina, aspoň vím, že jsem furt negativní.

8. 10.

Včera na školení jsme se shodli na jedné věci. Dokud se šily roušky, prali jsme je a vyvářeli skoro každý den. Teď, když jsou povinné respirátory, měníme je, když tomu upadnou uši... 

22. 9.

Příští týden mám jet se svou třídou na adapťák, a protože v šatníku mám jen sukně a saka, rozhodla jsem se, že si koupím tepláky a bundu. 

Koupila jsem si nový lodičky (fakt krásný, zamilovala jsem se) a elegantní botky na podzim (ty z přírody uvidí maximálně taky tak trávníček mezi chodníky). 

19. 9.

Potvrzeno. Nosím busům smůlu. Zatímco v pátek jsme si vystačili s povolenými koly, dnes nám praskla pneumatika zhruba 40 km od domova. Dojeli jsme, jen cesta byla taková rytmičtější, než bývá běžně zvykem.

18. 9.

Pořád jsem přemýšlela, co bych dělala, kdybych odešla ze školství, když vlastně nic neumím. Už jsem na to přišla. Začnu si psát deník, pak to vydám a budu pořádat turné, kde budu lidem vysvětlovat, že jsem fakt takovej debil. A do důchodu budu mít vystaráno.

17. 9. (edit)

Taky máte dny, kdy se celý svět spojí, aby vás nasral?

Ted nám do kabinetu nastěhoval terárko s agamou - doma jim z toho utíkali červi, malá je žrala, takže to máme teď ve škole. Už je vidím, jak to budou pravidelně čistit, takže za chvíli bude smrad...

Přišla jsem do první hodiny - a tam dva kluci. Když jsem se zeptala, kde je zbytek, tak že nevědí. Deset minut jsme čekali a čučeli na sebe, protože co asi jako máme dělat. Pak dorazil další, že pomáhal holkám lepit bednu. Ted dnes pořádá studentské volby, takže si nemůže uolnit pár studentů ze své hodiny, nebo to dokonce udělat ve své hodině!, on mi musí odvolat půlku třídy a poser se. Takže jsem vysvětlila práci, došla těm třem nakopírovat papíry, protože na naší slavný IT škole zase už tejden nejde net, a pustila poslech. Do toho dorazí zbytek, že už bednu dolepili. Takže vypnout a celý kolečko s vysvětlováním a kopírováním znova. Půl hodiny v hajzlu. Proč se vůbec tvářit, že tam něco dělám, když evidentně vůbec nikoho to nezajímá. 

Následovaly dvě hodiny volna. Ve středu mi začíná jazykovka a do školy je vstup na čip. Čip sice mám, ale každé léto to deaktivují. Abych se tedy na výuku dostala, koždoročně někoho nahánám, aby na mě někde počkal s čipem. Tentokrát jsem písla zástupkyni, že tady mám tuhle díru mezi výukou, takže když vezmu MHD, mohla bych tam před půl desátou být. Byla jsem. Ona dorazila ve čtyřicet. Vzala si můj starý čip, dala mi podepsat dohodu, třídnici, zápůjčku učebnice a řekla mi, že nový čip mi nechá v kastlíku ve sborovně. Když jsem se zeptala, jak se bez čipu dostanu do budovy, bylo mi řečeno, že mají zrovna zkoušky, takže tam budou a pustí mě. Jinými slovy - úplně zbytečně jsem přišla o své volno, protože papíry normálně řešíme přes kastlík, jen se vzkazem, co kde podepsat, doplnit... Kdyby mi napsala, že tam ve středu jsou, mohla mi to tam hodit rovnou, já bych jí tam nechala ten původní, a nemusela jsem lítat hodinu a půl jak debil. A to jsem zpět ještě musela letět pěšky, protože jak přišla pozdě, ujela mi MHD.

Dorazím do školy a z Pepína vypadne, že na tu hodinu, kam jsem mu sháněla vyučujícího z Karlovky, nepůjde, protože jde k Tedovi na ty debilní volby. To už jsem myslela, že mě švihne. Ne že bych dotyčného nedovedla uvést, ale jde o slušnost. Bylo to na jeho přání, a pak se ani neobtěžuje?!

Němčina. Když už jsem debílka asi počtvrtý upozorňovala, ať si vypne sluchátka, dokud si nepořídí něco, co nebzučí přes půlku třídy, vážně jsem zvažovala, jestli se na to nevykašlu rovnou. Mám zapotřebí gympl, co se chová jak Jedličkárna? 

Skončili jsme o něco dřív, běžela jsem vyzvednout přednášejícího. Ve sborovně, dvě minuty předtím, než jsme vyrazili do třídy (kam se ten blb fakt neobtěžoval), si Pepíno vzpomněl, že kromě judaizmu by chtěl i islám. Hlavně že VČERA jsem se ho ještě ptala, jestli má nějaký konkrétní požadavek a s přednášejícím jsme to řešili. Neměl. Domluvené to bylo čtrnáct dní, ani jednou z něj něco podobného nevypadlo. Což o to, přednášející nehnul ani brvou a nebyl to pro něj problém, ale jde o princip! Debil.

Přednášející tam byl dvě hodiny. Samozřejmě že z pauzy se blbečci slejzali jak švábi na pivo a někteří ještě museli vehementně řešit, kde budou sedět. 

Jen co hodina skončila, popadla jsem ho a šli jsme s Mošem na oběd, protože další minutu bych tam už asi nedala. A to jsem se dnes vyhnula i školnímu rádiu - máme totiž rádio. O přestávkách řve po chodbách popík, takže z jedné strany mi ve sborovně řve pop a na druhé straně si Pepíno pouští vojenské pochody. A já sedím uprostřed. A vzhledem k tomu, že mě při práci rozčiluje, i když lidi dejchaj, je tohle dost zkouška nervů a  sebezapření.

Večer jsem jela k našim. Silnice je u nás samozřejmě rozbombardovaná, takže bus zajíždí jen do sousední díry, kde si mě musejí vyzvednout. To jsem zjistila ve čtvrtek, kdy jsem s hrůzou koukala, že mi zrušili všechny spoje. Až když jsem zjistila, že mi zrušili fakt úplně všechny, došlo mi, kde asi bude zas zakopán pes. Pětadvacet kilometrů před mou konečnou se začaly ozývat divné zvuky a řidička vylezla ven na obhlídku. Příští zastávka byla ve větším městě, nastupovala taková větší banda veselých, hlučných chlapů (už taky měli upito), tak je řidička poslala, ať nám utáhnou kola. Stalo se, chlapi měli zážitek, tak řvali velkou cestu, ale já aspoň dojela dom. 

16. 9.

Skončila jsem o půl třetí, a protože jsem idiot, cestou ze školy, místo abych jen tak proklouzla, jsem se zeptala, jestli mám jít na to setkání s rodiči, co jsme dnes pořádali, abychom jim představili školní systémy.  Samozřejmě že jsem tam musela být, protože ačkoli mám tu menší třídu, většina rodičů byla mých, tak že bych se jim už mohla ukázat. Na čtvrtou jsem se tedy slavně vrátila zpět do školy. Tam mě ředitel představil, já řekla dobrý den a za deset minut už jsem byla na cestě domů - a to jsem se ještě několik minut zdržela na chodbě, protože jsem se přes messenger domlouvala s jedním známým na podrobnostech jeho zítřejší návštěvy u nás.

14. 9.

Asi 30 minut před koncem hodiny mi do třídy vejde kolega, že už jsem ve škole poslední, on prošel budovu, všude pozhasínáno a pozavíráno a ať se teda bavím, že jde domů. 

Chvilku před koncem hodiny mi zdechnul notebook, tak jsem studenty vypustila a vyrazila nahoru do sborovny. Přede dveřmi jako by do mě uhodil blesk. Čirá hrůza.

Klíče! 

Pod paží notebook, přede mnou dveře - a všechny mé věci za nimi. Jsem poslední ve škole. Nikdo tu není. Sborovna zamčená. Vážně jsem takový idiot?

Projdu si možnosti. Nikomu nezavolám. Mobily jsou bezpečně zamčené dva a půl metru ode mě. Přes internet nikomu nenapíšu, notebook umřel, kabel je s mobilama mimo dosah. Pro jistotu zkontroluju, jestli u sebe není zavřený ředitel nebo zástupkyně. Samozřejmě že ne, co by tu touhle dobou dělali! Vyjdu ze školy a už se sem nedostanu, dveře zapadnou. Jenže se nedostanu ani domů! A nezavolám spolubydlící, protože nemám mobil. A nenapíšu jí na messenger, protože nemám notebook. Nevím, kdy dorazí, přece nebudu do večera sedět na prahu a čekat, jestli mě někdo nepustí do baráku, abych pokračovala v sezení na schodech před bytem!

Naděje! Vždyť vlastně v patře nad námi taky bydlí nový kolega! Vyběhnu do schodů, tam dveře, za ně se nedostanu. Tak nic.

Jediné proveditelné - buď půjdu pro klíče hodinu na jednu stranu města za PP, nebo hodinu na druhou stranu někam do háje za Tedem, u těch aspoň vím, kde bydlej. MHDéčkem tam nedojedu, respirátor je ve sborovně se vším ostatním. Ještě me napadne, že bych to mohla zkustit otevřít bez klíče. Prozkoumám klíčovou dírku - i kdyby se mi to povedlo, dojít za jedním z nich bude stejně rychlejší.

Sejdu dolů - a ve třídě, kde jsem učila, hned proti schodišti, leží na lavici moje klíče a respirátor. Já jsem si totiž na začátku hodiny sedla do lavice, abych od nich neseděla tak daleko, ale pak jsem šla promítat, tak jsem se s notebookem přestěhovala za katedru a po klíčích už ani nevzdechla. Prostě debil.

7.9.

 Spolubydlící minulý čtvrtek: Jaký jsi měla den?

Já: Koupila jsem si nový boty, co myslíš? 

30. 8.

Dnes jsme byli do školy nahnáni na školení od osmi do čtyř. Po příchodu jsme zjistili, že je až od devíti, ale ředitel nás sem takhle nahnal, aby nikdo nepřišel pozdě. Jak nasrat všechny snadno a rychle.

28. 8.

První týden ve škole za mnou. Jednou bych chtěla zažít, že v přípravném týdnu budu připravovat něco na nadcházející školní rok. Tento rok jsme s kolegyněmi vysazovaly dveře, vyndávaly kliky, polepovaly dveře tapetami - a pak zase nasazovaly dveře, nandávaly kliky a do toho ředitel v rámci ekonomie zkoušel studenty z toho, že existuje něco jako pracovní smlouva a náplň práce, takže třeba on by po nás neměl chtít třeba natěračské práce apod. Hlavně že to všichni víme... 

15. 8.

Sedím ve vlaku na normální dvojsedačce. Přede mnou na čtyřce sedí nějaký Němec, přes uličku totéž. Zastávka a Němci vystupují. Půlka vagónu vystřelila na čtyřky, aby si mohla píchnout nabíječky do zásuvek. Já samozřejmě taky.

Una Stubbs, RIP

 

V 84 letech zemřela Una Stubbs, Mrs. Hudson z Sherlocka.

1. 5. 1937 - 12. 8. 2021

8. 8.

Má cesta k sestře: Ve dvacet má jet bus. Ve tři čtvrtě to důchodci vzdávají a jdou na vlak, co má jet v celou. V celou to už  psychicky nedává další chlap a volá ČSAD, co se děje - bus nepojede, stojí na startu, odřel se. Že by poslali náhradu, když se to stalo v podstatě ještě, než vyjel, to nee... Přeběhla jsem tedy na vlak. Naštěstí měl patnáct minut zpoždění, takže jsem ho stihla. Aspoň na ČD je spolehnutí. Poslední hodinu byla výluka, tak jsem se dočkala i toho busu.

Cesta zpět: Jeden bus má jet ve dvacet, druhý v padesát něco. Sestra straší, že mým směrem už jí jednou bus nejel, tak jdu radši na ten dřív. Na ceduli není. Na stanovišti podle IDOSu taky nic nesvítí. Takže čekám. Pak už čekáme dvě. Ve čtyřicet to vzdávám a jdu na WC, s druhou čekající se setkáváme v druhém busu. Ptala se řidiče, co bylo s tím prvním busem. Prý jezdí, jenom o půl hodiny dřív. Tak to by byly United Buses, ať si nestěžuju jen na ČSAD.

A do třetice - vyrazili jsme si RegioJetem na den do Vídně. Zatímco v ČD si koupíte občerstvení u vozíku, RegioJet má aplikaci, na personál ani nemá cenu mluvit. Bez apky si nedáte nic. Takže jsem stáhla apku. Jeli jsme čtyři, společná jízdenka. Kávy šly objednat jen tři. Nevím proč, ale ok. Cestou zpět nešlo vůbec nic, ani to nezvalo jízdenku. Jak jsem si tak pročítala recenze apky, pochopila jsem, že byl malý zázrak, že na cestě tam jsme vůbec to kafe dostali. Apka evidentně funguje zhruba ve dvou procentech spuštění a to ještě kdo ví jestli. Představa, že za tenhle paskvil dostal někdo zaplaceno... Dokonce ani když apka nejede, u personálu se nedá nic objednat. A ani přes ty jejich interaktivní obrazovky. Prostě kvalitka. My jeli jen dvě hodiny, takže v pohodě. Ovšem pro ty, co jedou pět hodin a nevezmou si svačinu, protože počítají s tím, že si objednají ve vlaku, je to docela očistec.

 V peněžence už mám víc papírů ke covidu než peněz.

4. 6.

Rozhodla jsem se nakrémovat si konečně boty. Krém nechtěl z tuby, tak jsem víc zmáčkla.

Peru triko a budu vytírat...

3. 6.

Takže mám potvrzení, že jsem negativní, ale stejně z nařízení musím dřepět do pondělka v karanténě. Pak smím mezi lidi. Ovšem tou dobou už mi zas bude to potvrzení k ničemu. Prostě Čechy.

3. 6.

Test - negativní.

Stránka, odkud si mám stáhnout potvrzení - nefunkční.

1. 6.

Já se k té kadeřnici v životě nedostanu! Skoro po roce si domluvím termín - a oni mě pošlou do karantény! Jsem ve stavu, že vážně zvažuju, že se ostříhám sama.

4. 5.

Včera večer nám spolubydlící vyčítal, že jsme obě strašně neholčičí. 

Dnes nám za oknem chladne dort, co pro nás upekl.

Asi se nám snaží jít příkladem nebo co...

R.I.P. Helen McCrory

17. 8. 1968 - 16. 4. 2021, podlehla rakovině, 52 let 

 

27. 3.

 Během toho týdne, kdy věci jakž takž fungovaly a mluvilo se o tom, jak se zase něco otevře, jsem si dala do opravny notebook. Včera mi kolega volal, že hotovo a můžu si pro něj dojít. Vyzvedla jsem si ho, vyslechla pokyny... a vrátila se domů. 

U na ulici přede dveřmi přišlo uvědomění a jen jsem si řekla AHA. No nic, vyšla jsem do svého patra, vyndala notebook a telefon a volala kolegovi, jestli u nich nemám ještě kabel.

Tak jsem se tedy prošla ještě jednou. No co, včera bylo nádherně.

25. 2.

zpráva od kámošky: Tak už jsem doma.

já: Já ve škole.

ona: Pivo?

OK, aby bylo jasno - nechodím do školy jen na pivo, dnes jsem tam byla kvůli papírům.

22. 2.

"Á, už zase budeme mít černou mísu!"

spolubydlící, když mě viděl krájet si zeleninu do zapékací mísy

(na "článek" slabý, ale nic se neděje a v minulém už jsme za dvoustovkou a blbě se nám čtou komentáře)

24. 1.

 Kamarádka: Co děláš?

Já: No, měla bych uzavřít ještě dvě třídy, vyplnit troje tabulky do školy, udělat přípravy - tam je to dost specifické, tak si to musím vytvořit sama, kamarádovi mám kouknout na 19stránkovej článek v němčině... Nestíhám! ... Jdu si udělat večeři.

14. 1.

 Dnes 5 let...

12. 1.

Němčina. Bůhvíjak dlouho procvičujem číslovky. Navíc v učebnici se objevují stále, operujeme s nimi každou hodinu. Minulou hodinu jsem ale stejně zjistila, že tabula rasa. Komplet, na všech frontách. A pak se mi ozve studentík: Já to umím do tří!

Padesát odstínů zoufalství...

6. 1.

Mužská logika: Speciálně mi zavolá, že mi za chvíli napíše na facebooku. Ale když jsme domluveni, že mi něco předá ve škole, já tam dorazím, on si to mezitím rozmyslí a nikam nejde, to mi zavolat nemůže...