Příští týden mám jet se svou třídou na adapťák, a protože v šatníku mám jen sukně a saka, rozhodla jsem se, že si koupím tepláky a bundu.
Koupila jsem si nový lodičky (fakt krásný, zamilovala jsem se) a elegantní botky na podzim (ty z přírody uvidí maximálně taky tak trávníček mezi chodníky).
Potvrzeno. Nosím busům smůlu. Zatímco v pátek jsme si vystačili s povolenými koly, dnes nám praskla pneumatika zhruba 40 km od domova. Dojeli jsme, jen cesta byla taková rytmičtější, než bývá běžně zvykem.
Pořád jsem přemýšlela, co bych dělala, kdybych odešla ze školství, když vlastně nic neumím. Už jsem na to přišla. Začnu si psát deník, pak to vydám a budu pořádat turné, kde budu lidem vysvětlovat, že jsem fakt takovej debil. A do důchodu budu mít vystaráno.
Taky máte dny, kdy se celý svět spojí, aby vás nasral?
Ted nám do kabinetu nastěhoval terárko s agamou - doma jim z toho utíkali červi, malá je žrala, takže to máme teď ve škole. Už je vidím, jak to budou pravidelně čistit, takže za chvíli bude smrad...
Přišla jsem do první hodiny - a tam dva kluci. Když jsem se zeptala, kde je zbytek, tak že nevědí. Deset minut jsme čekali a čučeli na sebe, protože co asi jako máme dělat. Pak dorazil další, že pomáhal holkám lepit bednu. Ted dnes pořádá studentské volby, takže si nemůže uolnit pár studentů ze své hodiny, nebo to dokonce udělat ve své hodině!, on mi musí odvolat půlku třídy a poser se. Takže jsem vysvětlila práci, došla těm třem nakopírovat papíry, protože na naší slavný IT škole zase už tejden nejde net, a pustila poslech. Do toho dorazí zbytek, že už bednu dolepili. Takže vypnout a celý kolečko s vysvětlováním a kopírováním znova. Půl hodiny v hajzlu. Proč se vůbec tvářit, že tam něco dělám, když evidentně vůbec nikoho to nezajímá.
Následovaly dvě hodiny volna. Ve středu mi začíná jazykovka a do školy je vstup na čip. Čip sice mám, ale každé léto to deaktivují. Abych se tedy na výuku dostala, koždoročně někoho nahánám, aby na mě někde počkal s čipem. Tentokrát jsem písla zástupkyni, že tady mám tuhle díru mezi výukou, takže když vezmu MHD, mohla bych tam před půl desátou být. Byla jsem. Ona dorazila ve čtyřicet. Vzala si můj starý čip, dala mi podepsat dohodu, třídnici, zápůjčku učebnice a řekla mi, že nový čip mi nechá v kastlíku ve sborovně. Když jsem se zeptala, jak se bez čipu dostanu do budovy, bylo mi řečeno, že mají zrovna zkoušky, takže tam budou a pustí mě. Jinými slovy - úplně zbytečně jsem přišla o své volno, protože papíry normálně řešíme přes kastlík, jen se vzkazem, co kde podepsat, doplnit... Kdyby mi napsala, že tam ve středu jsou, mohla mi to tam hodit rovnou, já bych jí tam nechala ten původní, a nemusela jsem lítat hodinu a půl jak debil. A to jsem zpět ještě musela letět pěšky, protože jak přišla pozdě, ujela mi MHD.
Dorazím do školy a z Pepína vypadne, že na tu hodinu, kam jsem mu sháněla vyučujícího z Karlovky, nepůjde, protože jde k Tedovi na ty debilní volby. To už jsem myslela, že mě švihne. Ne že bych dotyčného nedovedla uvést, ale jde o slušnost. Bylo to na jeho přání, a pak se ani neobtěžuje?!
Němčina. Když už jsem debílka asi počtvrtý upozorňovala, ať si vypne sluchátka, dokud si nepořídí něco, co nebzučí přes půlku třídy, vážně jsem zvažovala, jestli se na to nevykašlu rovnou. Mám zapotřebí gympl, co se chová jak Jedličkárna?
Skončili jsme o něco dřív, běžela jsem vyzvednout přednášejícího. Ve sborovně, dvě minuty předtím, než jsme vyrazili do třídy (kam se ten blb fakt neobtěžoval), si Pepíno vzpomněl, že kromě judaizmu by chtěl i islám. Hlavně že VČERA jsem se ho ještě ptala, jestli má nějaký konkrétní požadavek a s přednášejícím jsme to řešili. Neměl. Domluvené to bylo čtrnáct dní, ani jednou z něj něco podobného nevypadlo. Což o to, přednášející nehnul ani brvou a nebyl to pro něj problém, ale jde o princip! Debil.
Přednášející tam byl dvě hodiny. Samozřejmě že z pauzy se blbečci slejzali jak švábi na pivo a někteří ještě museli vehementně řešit, kde budou sedět.
Jen co hodina skončila, popadla jsem ho a šli jsme s Mošem na oběd, protože další minutu bych tam už asi nedala. A to jsem se dnes vyhnula i školnímu rádiu - máme totiž rádio. O přestávkách řve po chodbách popík, takže z jedné strany mi ve sborovně řve pop a na druhé straně si Pepíno pouští vojenské pochody. A já sedím uprostřed. A vzhledem k tomu, že mě při práci rozčiluje, i když lidi dejchaj, je tohle dost zkouška nervů a sebezapření.
Večer jsem jela k našim. Silnice je u nás samozřejmě rozbombardovaná, takže bus zajíždí jen do sousední díry, kde si mě musejí vyzvednout. To jsem zjistila ve čtvrtek, kdy jsem s hrůzou koukala, že mi zrušili všechny spoje. Až když jsem zjistila, že mi zrušili fakt úplně všechny, došlo mi, kde asi bude zas zakopán pes. Pětadvacet kilometrů před mou konečnou se začaly ozývat divné zvuky a řidička vylezla ven na obhlídku. Příští zastávka byla ve větším městě, nastupovala taková větší banda veselých, hlučných chlapů (už taky měli upito), tak je řidička poslala, ať nám utáhnou kola. Stalo se, chlapi měli zážitek, tak řvali velkou cestu, ale já aspoň dojela dom.
Skončila jsem o půl třetí, a protože jsem idiot, cestou ze školy, místo abych jen tak proklouzla, jsem se zeptala, jestli mám jít na to setkání s rodiči, co jsme dnes pořádali, abychom jim představili školní systémy. Samozřejmě že jsem tam musela být, protože ačkoli mám tu menší třídu, většina rodičů byla mých, tak že bych se jim už mohla ukázat. Na čtvrtou jsem se tedy slavně vrátila zpět do školy. Tam mě ředitel představil, já řekla dobrý den a za deset minut už jsem byla na cestě domů - a to jsem se ještě několik minut zdržela na chodbě, protože jsem se přes messenger domlouvala s jedním známým na podrobnostech jeho zítřejší návštěvy u nás.
Asi 30 minut před koncem hodiny mi do třídy vejde kolega, že už jsem ve škole poslední, on prošel budovu, všude pozhasínáno a pozavíráno a ať se teda bavím, že jde domů.
Chvilku před koncem hodiny mi zdechnul notebook, tak jsem studenty vypustila a vyrazila nahoru do sborovny. Přede dveřmi jako by do mě uhodil blesk. Čirá hrůza.
Klíče!
Pod paží notebook, přede mnou dveře - a všechny mé věci za nimi. Jsem poslední ve škole. Nikdo tu není. Sborovna zamčená. Vážně jsem takový idiot?
Projdu si možnosti. Nikomu nezavolám. Mobily jsou bezpečně zamčené dva a půl metru ode mě. Přes internet nikomu nenapíšu, notebook umřel, kabel je s mobilama mimo dosah. Pro jistotu zkontroluju, jestli u sebe není zavřený ředitel nebo zástupkyně. Samozřejmě že ne, co by tu touhle dobou dělali! Vyjdu ze školy a už se sem nedostanu, dveře zapadnou. Jenže se nedostanu ani domů! A nezavolám spolubydlící, protože nemám mobil. A nenapíšu jí na messenger, protože nemám notebook. Nevím, kdy dorazí, přece nebudu do večera sedět na prahu a čekat, jestli mě někdo nepustí do baráku, abych pokračovala v sezení na schodech před bytem!
Naděje! Vždyť vlastně v patře nad námi taky bydlí nový kolega! Vyběhnu do schodů, tam dveře, za ně se nedostanu. Tak nic.
Jediné proveditelné - buď půjdu pro klíče hodinu na jednu stranu města za PP, nebo hodinu na druhou stranu někam do háje za Tedem, u těch aspoň vím, kde bydlej. MHDéčkem tam nedojedu, respirátor je ve sborovně se vším ostatním. Ještě me napadne, že bych to mohla zkustit otevřít bez klíče. Prozkoumám klíčovou dírku - i kdyby se mi to povedlo, dojít za jedním z nich bude stejně rychlejší.
Sejdu dolů - a ve třídě, kde jsem učila, hned proti schodišti, leží na lavici moje klíče a respirátor. Já jsem si totiž na začátku hodiny sedla do lavice, abych od nich neseděla tak daleko, ale pak jsem šla promítat, tak jsem se s notebookem přestěhovala za katedru a po klíčích už ani nevzdechla. Prostě debil.
