25. 9.

Včera mi ředitel poslal pozvánku na povinnou hospitaci do Prahy, protože jsme ta síť škol a tak. Okamžitě jsem odeslala zamítavou odpověď, protože zrovna ten den mám ortopedii, kterou jsem si domlouvala už na konci srpna a jen proto, že Praha má zase myšlenku, nebudu čekat minimálně další dva měsíce na nový termín. Sice už to není tak strašné jako v létě, nepajdam, ale denně s tím cvičím, masíruju, prohřívám, mažu a do ortopedické obuvi už mám členskou kartičku.

24. 9.

Tak jsem tu. Já jsem tu sice probíhala skoro každý den, ale nějak jsem neměla sílu. Respektive nejdřív jsem neměla sílu a potom jsem měla pocit, že bych to měla vzít nějak obšírněji, ale prostě to nějak nešlo. Asi jako s mým deníkem (ryze pracovní název) - letos jsem ho otevřela, zjistila, že poslední zápis je tam z loňska touhle dobou, navíc nedokončený, a předtím něco podobného. Prostě nebyl čas to zapsat, a když se něco stalo, z čeho bych se chtěla vypsat, nechtěla jsem, aby to byla první zpráva, když se přece v mém životě děly důležitější věci, které bych si zapamatovala radši. Ne ty, ze kterých se chci vypsat. Ty chci většinou jen zapomenout. Takže všechno nějak stagnuje. Dále pro ilustraci - kamarád, kterého většinou bombarduju já, už mi v mezidobí stihl napsat dva romány... Prostě jsem to teď zanedbávala na všech frontách. Více níže.

---

Co je tedy nového a co se dělo.

Nejdřív se mi vdávala sestra. Ta, co mě už dva roky nezdraví, když nemusí. Za Teda. Ta, co mi poslala tu super pozvánku, co jsem ji sem možná taky dávala. Ono to zní úsměvně, ale upřímně - mám toho po krk. První rok mě to opravdu dost mrzelo a bolelo. Myslela jsem, že jsme kamarádky, spoustu akcí jsme podnikaly spolu, a najednou všechny schůzky, co jsme měly s kamarádkami domluvené na poslední chvíli rušila - většinou po upozornění, že jsme domluvené, tak jestli jde, následoval překvapený kukuč, a že ne, nemůže. Tohle se dělo u všech akcí. Kromě jedné, kam sice dorazila, ale my musely celou dobu sedět v restauraci u stolu a být zticha, protože ona přes půl hodiny telefonovala, tak abychom ji nerušily. Když jsme spolu přijely z domova, zásadně čekala, až si odejdu na záchod nebo vybalit věci do ledničky, a během té chvíle se vypařila. Nestála jsem ani za blbý ahoj z předsíně. Jestli se během týdne na bytě mihla, jsem poznala podle toho, že mi zmizely věci z ledničky. Ona se totiž osamostatňovala a musela šetřit, že jo. Ale to je jen vršek ledovce, občas jsem v pokušení sepsat si to všechno, abych to měla v paměti, až zase bude něco potřebovat a přijde se svým falešným úsměvem a bude se chovat jako největší kámoš, to jí jde výborně.

Poslední rok už nám všem dávala najevo všem, že pro ni nejsme dost dobří, čas svatby jsem zjišťovala týden před, protože to asi zase byla nějaká samozřejmost, tak se to neobtěžovala ani říkat. Ke konci prázdnin mi po jednom jejím hovoru už volala i mamka, že se jí na tu svatbu asi vykašle a nikam nepůjde. A to je prosím první dítě, co se jí vdává. Poslední její návštěva proběhla tak, že na konci prošla kuchyní, koukla na hodiny a že se bude muset jít už asi sbalit. To jsme ji viděli naposled. taky ani nepřišla říct ahoj. Mamka docela koukala, já jsem po dvou letech zvyklá.

Týden před svatbou, ze kterého tu byl poslední příspěvek, jsem tedy byla docela otrávená a bez nálady, protože ve škole kolegyně pořád sondovaly, co svatba, kde to bude, co bude mít slečna na sobě, co kytka, co oběd, co všechno, a já jim nebyla schopná vysvětlit, že fakt nic nevím. Vždyť i datum svatby jsem se dozvěděla od naší sekretářky a pak jsem ho volala domů. S tím už jsem se jí i pochlubila, když jsem se jí jednou snažila vysvětlit, že i když jsme tady byly jako kolegyně nejlepší kámošky, tak už se spolu fakt nebavíme a já nic nevím. A vlastně už mě to ani nějakou dobu nezajímá. Nemám chuť mít ve svém životě falešné lidi a nechat se sebou jednat jak s onucí. Nestojí mi to za to. Proč já bych se měla snažit, když o to evidentně nestojí? Ona mě úplně odstříhla před dvěma roky a já už se s tím prostě nějak srovnala. Snažila jsem se to v sobě uzavřít a snad se mi to už nějak i povedlo. Vlastně jsem se na svatbě cítila spíš nepatřičně, proč se vtírám na svatbu svého kolegy, co tam vlastně dělám.

Ona pak sice huhlala, že nikdo od nás nepřijel po obědě na její zahradní párty, ale s bráchou nevycházejí vůbec, na toho je milá fakt, jen když něco chce, takže ten je na ni lehce alergickej - a ten vezl mamku, a táta je na tom teď zdravotně blbě, tak byl vyřízenej, jen přešel náměstí (k tomu řídil druhé auto tam a zase zpátky, s problémy s nohama je to taky prima záležitost), takže byl taky celej žhavej jít se motat někam na zahradu s lidma, co vůbec nezná, protože Teda už sice naši jednou zhruba pět minut viděli, kdy se Ted stihl akorát tak představit, ale jinak se madam neobtěžovala nikoho seznamovat, takže celá ta akce byla slušně řečeno trapná. (Naše sekretářka říkala, že to musel být super rozhovor: "Dobrý den, já jsem Ted a už dva roy šukám vaši dceru, tak zas nashle.")

No, mamka taky říkala, ať jí ho na svatbě kdyžtak ukážu, aby věděla, komu má pogratulovat, že už si ho nepamatuje. A že stejně počítá s tím, že už ji pak vůbec neuvidíme... (Což zase není tak špatná varianta, protože teď byla u druhé sestry o víkendu na návštěvě, protože Ted měl už asi třetí rozlučku se svobodou, tam si vybrala nějaké kytky, tak ji kvůli nim odváželi autem přes půl republiky k ní domů, protože s tím samozřejmě nemohla jet vlakem. Sestra studuje a její přítel už roky splácí dluhy svého strýce, ale tak samozřejmě se všichni kvůli princezně přetrhnou. Opravdu jsem ráda, že nemám nic, co by ode mě mohla chtít. A teď už mi nevyžere ani ledničku. V rámci šetření.)

Po svatbě jsem zase byla permanentně zpruzená, protože ve škole neustálá sondáž, co novomanželé a tak podobně - a zase nikdo nebyl schpen pochopit, že já novomanželku viděla naposled tam a teď už ji asi ani nikdy neuvidím. K tomu se přidaly i děcka, začaly sondovat, jak ji Ted požádal o ruku, ať se zeptám. No, vysvětlete jim, že mně je to někde a že se spolu dva roky nebavíme.

No nic. Po svatbě jsem odjela domů. Venčit psa a začaly růst houby. A kdybych tu zůstala, neměla bych obhajitelný důvod, proč nejdu na zahradní párty. Takže ten víkend jsem se na internet nedostala. Ještě by na mě vyskočila nějaká fotka a... fakt nezájem.

Minulý týden byly hoňky v práci - pondělí a úterý učím do čtyř (v pondělí pak ještě do půl sedmý jazykovka a od osmi se chodím učit já) a od středy do pátku mám tři hodiny, přičemž ve čtvrtek neučím vůbec. Protože ale smluvně jsem asistent, dřepím ve škole, dokud je tam můj svěřenec, takže si nemůžu dát ani jazykovky, protože ve středu má do čtyř (samozřejmě), ve čtvrtek sice končí brzo, ale zase tam od dvou musíme mít okénko, kdyby byla porada, takže jazykovky případně stejně nejdřív od půl pátý (od půl sedmý pak chodím cvičit) a v pátek odpoledne jsem fakt celá žhavá ještě někam běhat, když chci jet domů.

K tomu jsme měly plány s kamarádkou, kam všude na podzim vyrazíme, až jí skončí sezónní pracovní doba. Protože má ale za šéfy fakt pohlavní orgány nejvyššího kalibru, má mimosezónní pracovní dobu ještě lepší než v sezónně, takže má soboty do šesti večer. V rámci legální šikany, aby ji dohnali k výpovědi a nemuseli jí dávat odstupné. Zbyly nám tedy dva víkendy, kdy někam můžeme, ten, co byl, a ten, co bude. Ten, co bude, čekám red code, takže nehrozí, že bych někam vyrazila a byla akční, protože antikoncepce už intenzitu nedrží tak, jak držívala, a prostě já a moje děloha bychom to nedaly, tudíž nezbylo, než během minulého týdne něco narychlo vymyslet a zařídit někde ubytování. Dostala jsem to do režie, že to už nedá, tak jsme vyrazily, kam jsem si já usmyslela. Akce se vyvedla, nicméně včerejšek jsem běhala po wc a prováděla důkladou očistu střev. nejřív jsem myslela, že je to z jídla, měla jsem konkrétní tip, ale když jsem se večer vracela z jógy (výjimečně, protože mi večer padla hodiny a dnes jsem nemohla na svoje cvičení), ukázkově mě rozbolela hlava, takže jídlo v tom bylo nevinně. Dnes už mám střeva pročištěná, hlava jak před spuštěním rýmy a žiju na paralenech.

A teď čas na pozitivnější okénko. To bude kratší :)

Tímto bych chtěla vyseknout poklonu naší poště. Jako fakt, žádná ironie. Jako je pravda, že na konci srpna mi kamarád napsal, že mu dorazil pohled z Londýna (byla jsem na konci července) a minulý týden mi napsal, že mu dorazil pohled z Florencie (tam jsem byla v polovině července, ale tak italská pošta, co bysme chtěli). Ale minulý týden mi dorazil dopis z Anglie, kde na obálce bylo jen číslo domu, PSČ, pošta a Czech Republic. Žádné jméno, bližší určení bydliště, nic. V místě pošty nebydlím. A přišlo to rychle, velmi rychle, což mohu posoudit velmi dobře, protože to byla odpověď na žádost o autogram a vím, kdy jsem to zhruba posílala. A dotyčný psal, že doufá, že to dorazí, že to přišlo poničené od vody a nečitelné, tak ať mu dám případně vědět, jestli to dorazilo. Poničené od vody v tomto případě znamená dočista smyté. Mamka sice říkala, že mě stejně všichni pošťáci znaj, tak šlo najisto, ale stejně. Klobouk dolů.

Dnes jsem byla na přednášce o masových vrazích A. Drbohlava. Vloni jsem absolvovala sériové vrahy, tohle bylo ještě zajímavější, fakt super. Kdo budete mít šanci se turné zúčastnit, doporučuju. Protože jsem se ale o víkendu nedostala domů, abych si vzala knihu k podpisu, koupila jsem si ji na místě znovu (za řadu autogramů jsem stejně zaplaila víc). Nepodepsaný výtisk dostane Bajaja.

Už tu existuje ještě vtipnější škola, než je naše!

A musím vyzvědět u zástupkyně, jestli chce napřesrok odejít do důchodu, protože jestli jo, letos budu mít naprosto fantastickou příležitost vzít roha.

Tímto končím s románem, od příště u zase budu pokračovat kratšími sděleními. A hlavně častější aktivitou.

9. 9.

Žiju obklopena samými drzými lidmi. V sobotu jsem se nechala ostříhat.

V pondělí kolegyně: "Ses nechala ostříhat, abys odlehčila tý noze?" (jak tu kvůli ní furt fňukám a termín na ortopedii mám na konci října)

Žáci: "To jste se nechala na zimu ostříhat, aby vám nebylo horko?"

5. 9.

Po týdnu jsem konečně složila regály. Sama. Už to u mě nevypadá tolik jako ve squattu a zmizela ozvěna. Chtěla jsem složit i komodu. Rozbalila jsem krabici, koukla na návod, zjistila, že to je vyšší dívčí, tak jsem to zas zavřela a čekám na další záchvat tvůrčí geniality. (Spíš se ale bojím, že reálně budu bez komody.)