Prý "hrajte si"
Vzpomínáte, jaký vztah měla k dětem Julia? Tak přesně to samé cítím k dětem já. Jako jo, jsou fajn. Spolužačkám jejich mrňata na facebooku vždy odlajknu (a o dvou si dokonce i myslím, že jsou fakt hezká). Taky jim je pochválím, když je nedopatřením potkám naživo. A jsem na to schopná promluvit - No ty máš hezkej dudlík/chrastítko/panenku/autíčko… To je jak se psem - no ty máš hezkej klacík, pocem, ukaž - to zvládám. Ale obecně tyhle bytosti, co končej někde kolem pasu, moc nevyhledávám a děsím se chvíle, kdy s tím zůstanu sama v místnosti (momenty, kdy maminka oznámí "počkej, uvařím kafe"). To se mi rozbuší srdce, vyrazí studenej pot a obecně se cítím jako voják v zákopu, co očekává útok.
Takže jsem v pondělí samozřejmě vyfasovala základku. Doufala jsem, že už k tomu nedojde, protože když jsem ji měla naposled (2. stupeň) na informatiku, zařvala jsem na ně, ať už si konečně sednou na místo, že sedl i celý sekretariát (tolik k tomu, že jsem tichá a neumím zařvat - 5 let se držím a teď mám po reputaci). Kluci sedli taky a - nekecám - dokonce snad i 20 vteřin vydrželi být ticho. Pak zas spustili, takže k nám sekretářky nemusely chodit, aby zjistily, jestli jsou děti ještě naživu. Lehce jsem doufala, že tímhle jsem se základkou skončila. Jenže pak kolegyním popadaly děti a kolega chcípnul na rýmičku a bylo po srandě.
Hned ráno jsem vyfasovala lísteček se suply. Když to shrnu, tak za ty dva dny jsem měla víc hodin, než normálně učím celý týden. Hned druhou hodinu základka, sedmá třída. Tak tam vyrazím, otevřu dveře - a tam kolegyně. Chvíli na sebe čučíme, pak se mě zeptala, jestli tam mám být, ze mě vypadlo inteligentní "No… Ale klidně si tu zůstaň." a vypadla jsem zpět do kanclu, abych se podívala, jestli jsem tak blbá, že ani nenajdu jednu třídu ze dvou. No, nebyla jsem tak blbá, tak jsem zapadla na první stupeň, aby tam nebyli teda bezprizorní oni. První stupeň máme něco jako malotřídku. Takže jsem s první třídou řešila písmeno U a druhé skupině zatím dala hledat citově zabarvená slova. Když mi prvňáci vymalovávali účka, vyrazila jsem na druhou skupinu. A zjistila, že mám ještě třetí a čtvrtou skupinu, které se mi nepřiznaly, aby náhodou nedostaly vlastní práci. Tak ji dostaly teď. Celou hodinu jsem teda pobíhala mezi skupinkama - vážně smekám před vyučujícími na malotřídkách. Já toho měla plný kecky už po jedné hodině a to tam máme dětí pět a půl.
Když jsem tam šla pak na druhou suplovanou hodinu, bylo mi řečeno, že s nima nemusím dál probírat, ale že si můžeme udělat herní hodinu, že mají ve třídě regálek s hrami, ať si vyberou. Nikdo mi už ovšem neřekl, že tam mají i hudební nástroje! Paličky, triangl, bubínek, chřesticí nesmysly a takovej ten nesmysl s duhovými klávesami, co se do nich mlátí paličkou.
Všechno možný, do čeho se dá mlátit.
A paliček raději víc, aby když dojdou nástroje, se dalo mlátit aspoň do lavic.
Vyhnali jsme krysy z celýho bloku.
Všichni věděli, že máme herní hodinu.
Triangl jsem zabavila už v půlce hodiny a nedala ho z ruky.
Nikdy si nepořídím dítě.
