sobota 31. prosince 2016
pátek 30. prosince 2016
Už pozítří
"It's such a spoilery age. People demand things all the time. But, genuinely, if you gave it to them, they'd be disappointed. It's so wonderful if you can maintain it. It's marvelous to keep your secrets."
(Source: nixxie-fic)
středa 28. prosince 2016
Koho jsme ztratili tento rok
Letos dost smutná statistika.
Rok 2016 se opravdu vyřádil, pokud jde o lidi, kteří nás opustili. Už teď na netu najdete dost obsáhlé statistiky. Já vypsala jen pár.
10. ledna David Bowie. Člověk, kterého asi netřeba představovat. Za mě alespoň Fame. Nebo Under Pressure s Queen, Dancing in the street s Mickem Jaggerem, v klipu The Stars si zahrála i Tilda Swinton.
14. ledna Alan Rickman. Netřeba dalších slov, toho jsme obrečeli asi všichni.
15. února George Gaynes. Vzpomínáte na Lassarda z Police Academy?
19. února Umberto Eco, lingvista, literární kritik, spisovatel, filozof. Jméno růže známe všichni, coby studentku literatury a jazyky mě postihly i jeho teoretické práce. Naštěstí.
24. března Garry Shandling. Ano, ten člen Hydry, co tak neměl rád Iron Mana, už to má taky za sebou.
21. dubna Prince.
22. května Adolf Born.
19. června teprve 27letý Anton Yelchin, Chekov v nových Star Trecích, Only Lovers Left Alive, Charlie Bartlett.
27. června Bud Spencer.
13. srpna Kenny Baker. Pro fanoušky Star Wars, ke kterým se nepočítám, ale nevyhnula jsem se tomu, abych byla obeznámena - R2D2.
29. srpna Gene Wilder, alias Willi Wonka.
9. října Andrzej Wajda, polský režisér, např. Katyń.
7. listopadu Leonard Cohen, autor nejen notoricky známého Hallellujah, básník, zpěvák, prozaik. Jeho knihy vyšly i v českém překladu. I'm Your Man.
11. listopadu Robert Vaughn, herec, kteráho jste museli potkat, jestli koukáte na televizi. Mihl se v Columbovi, Hustle, původní seriál Man from U.N.C.L.E., kde hrál s D. McCallumem, alias Duckym z NCIS. Stejnojmenný film z loňského roku sice zapadl v konkurenci s Kingsmanem, ale já na něj nedám dopustit. Už jen proto, že začíná automobilovou honičkou s trabantem. A proto, že trio Cavill - Hammer - Vikander bylo kouzelné. A Elizabeth Debicki, kterou jsme letos asi plně docenili v The Night Manager...
23. listopadu Andrew Sachs, u nás asi nejznámější díky Fawlty Towers s Johnem Cleesem.
24. listopadu František Peterka. Krakonoš.
6. prosince Peter Vaughan, Maester Aemon z Game of Thrones.
18. prosince Zsa Zsa Gabor.
25. prosince George Michael, bývalý člen dua Wham!, které nám dalo hity, jako vánoční klasiku Last Christmas, Wake Me Up Before You Go Go apod., takže pokud jste tak nějak uvízli kolem osmdesátek, znáte stoprocentně. A odkazoval na ně i Deadpool. Po rozpadu Wham! G. M. nezahálel a zanechal nám třeba Careless Whisper.
26. prosince Claude Gensac, Četníkova manželka.
27. prosince Carrie Fisher, princezna Leia.
Já vím, že ještě není konec roku, ale tak nějak doufám, že už je to pro letošek vše.
Hm...
28. prosince Debbie Reynolds, matka Carrie Fisher, hvězda filmů Singin' in the Rain, Fear and Loathing in Las Vegas.
31. prosince William Christopher, otec Mulcahy v M*A*S*H
Děti jsou radost
Děti jsou radost
Už jsem tu psala o jednom dni, kdy jsem suplovala na základce. Ve skutečnosti jsem se tam motala s přestávkami skoro celé pololetí, takže těch radostí bylo mnohem více. A protože jsou ty Vánoce, podělím se s vámi ještě o jeden den. Den, kdy jsem zavedla termín "antikoncepční děti", abych je nemusela nazývat hůře.
Suplovala jsem matiku. Jak už jsem tu uváděla, máme něco jako malotřídku, takže s jedněmi počítáme do šesti, s jedněmi se řeší zlomky, s jedněmi převody, s jedněmi slovní úlohy a do toho tam máme cizinku, se kterou řešíme, co vybereme, abychom se pochopily. Celkový počet dětí pět až šest. Takže rozdám práci, prvňáčci se pustí do práce, cizinka se pustí do práce a kluci, jestli můžou jít psát na žíněnku. Pro mě za mě, když budou pracovat, ať si klidně sedí na stropě. Když jim to zakážu, budou stejně akorát trucovat a sabotovat hodinu.
Počítám si s prvňáčkama a kluci se mi začnou okopávat. Napomenu je, kluci si lehnou cenťák od sebe. Spočítáme dva plus čtyři, kluci se mi tam po sobě válej a dělají kulový. Napomenutí. Lehnou si vedle sebe, kde má jeden hlavu, druhej má nohy. Oba si samosebou musí cpát ty haksny do ksichtu. Je tedy jen otázky času, kdy se mi servou, protože normálně nemůžou sedět ani přes lavici a furt se mydlej. Jdu za nima, ať se teda milostivě přesunou na svá místa, když neplněj, co mají. Diskuze (se mnou) a současně začíná rvačka (mezi nima). Přestává mě to bavit. Hlavního pošťuchovatele vyzývám, ať si vezme knížku a sešit a jde k mýmu stolu.
Nemůže, protože nemá nožičky.
Posílám ho na vlastní místo, ať si tam doleze třeba bez nožiček, ale bude sedět tam. Diskutuje, pošťuchuje, ale nakonec odleze. Jako fakt odleze, ne že odejde. Nemá přece nožičky. Chvíli se válí pod stolem, ale protože už na něj kašlu nakonec se vysouká na židli.
Když se odplazí, pošlu toho druhýho ke svýmu stolu. Teď už jsou v ráži, teď je vedle sebe nenechám, protože bych pak do konce hodiny nedělala nic jinýho, než na ně řvala, ať jsou potichu a něco dělaj.
Chlapec se zvedne a jde. Načež ten, co nemá nožičky, spustí slzavý údolí, jak to, že ten může, a on ne. Ten může všechno, on nemůže nic.
Normálně, kdyby se mi ve třídě dítě rozbrečelo, ho začnu utěšovat. Jenže tohle je rozmazlenej spratek, co kromě toho, že nemá nožičky, umí brečet na počkání a už to zkoušel na všechny kromě mě.
Místo utěšování mě tedy chytil amok a chlapce jsem seřvala na dvě doby ještě jednou, jestli si ze mě už dělá srandu nebo co. Ani ne před dvěma minutama jsem ho tam přímo posílala, a to nemohl ani zvednout zadek, a teď mi tu bude hrát divadlo? Zajímalo by mě, kam až jsem byla slyšet, že zrovna učím.
Takže tam na něj řvu, jestli si jako myslí, že tohle chování je normální, a jak si myslí, že k němu asi budou ostatní chovat, když tu předvádí tohle, pak se otočím vedle a s úsměvem na tváři pochválím prvňáčkům sluníčko. Prostě jak labil. A takhle tam funguju celou hodinu.
Když chlapec zjistil, že slzičky nepomůžou, lehnul na knížku a "tvářil se vzdorovitě". U nás doma se tomu říkalo "hodil fucek". Zkontrolovala jsem sluníčka a šla zkontrolovat i práci ostatních. Chlapec bez nožiček měl porovnávat čísla. Předložil mi prázdnou knížku, prázdnej sešit s tím, že to vygumoval. Řekla jsem mu, že to je mi jedno, že chci vidět, co udělal. Natáhnul fucek a že už to má vygumovaný. Tak jsem nad ním stála a že mi to teda aspoň řekne, když nemůže psát.
Řekl.
Výsledek hodiny byl, že chlapeček bez nožiček porovnal osm čísel. Slovy OSM čísel. To jsou čtyři dvojice. Tři z toho blbě, protože mi říkal "větší", "menší", "rovná se", aniž by se podíval na druhé číslo.
Po hodině jsem šla do kanclu s tím, že chci pochvalu, protože jsem právě absolvovala hodinu a zvládla jsem ani jednou neříct slovo "retard". Pochválili mě a já šla napsat mail paní učitelce, ať mu oznámkuje práci v hodině, napsala jsem sedm řádek a taky jsem nepoužila slovo "retard". Za dva dny jsem psala to samé mamince, když se divila, za co chlapeček dostal pětku. A taky jsem nepoužila slovo "retard". Ovšem toho sebezapření!
A to pořád slibujou, že nás bezdětné tam nebudou posílat!
Thrilling stories of the railway
Na BBC je možno si poslechnout Benedicta Cumberbatche, jak čte Thrilling Stories of the Railway, takže pokud vás neodradí angličtina, s chutí do toho.
neděle 25. prosince 2016
25. 12.
Kdyby vás zajímalo, co dělám, když neučím a nepíšu...
- Ty jo, už by ten proud mohli zas nahodit, potřebuju čůrat... Ale jako fakt... Hurá! Letím!
- Si myslíš, že to stihneš?
- To není otázka volby. Já budu čůrat, otázka je jen, kde.
(A ano, stihla jsem to. Život na venkově je príma.)
Mimochodem - odpočítávání zase právě začalo :)
sobota 24. prosince 2016
36. kapitola
Pád 3 36
Někdy svou práci opravdu miluju. Stála jsem v Minervině kabinetu se založenýma rukama a sledovala každodenní představení. Dokonalost. Byla jsem tu sice platná jak prachovka u Aberfortha, ale tohle byl pohled pro bohy. Už to chtělo jen popcorn a nohy stůl (no, nikdy jsem netvrdila, že jsem dáma). Minerva, Filius a Severus tančili kolem koštěte a mohli se přetrhnout při vymýšlení věcí, co by nikoho se zdravým rozumem snad ani nemohly napadnout. Na druhou stranu - kdy my vlastně jednali naposled s někým se zdravým rozumem? Všude po místnosti se povalovaly bichle, z nichž polovinu měl někdo v ruce naposledy, když byly zanášeny do evidence.
Minerva objevila zcela nové rozměry paranoie a Severus ji v tom bezvýhradně podporoval. Kdykoli přišla s nějakou myšlenkou, dokázal ji během pár vteřin rozvinout v tak dokonalé teorie a spiknutí, že by si z toho i celé oddělení bystrozorů ucvrnklo blahem. Vlastně jsem ho snad ještě nikdy neviděla tak šťastného. Byl jako dítě při první návštěvě Medového ráje. Oči mu plály zápalem pro věc, jako by nalezl smysl nejen svého života, ale celé existence. Brumbál mohl být hrdý - dosáhl něčeho, čeho žádný ředitel před ním. Nebelvír a Zmijozel spolupracovaly bok po boku ve vzájemné shodě jako sehraní partneři a nedokázal je rozdělit ani poprázdninový návrat studentů. Především Oliver Wood naléhal na Minervu v pravidelných intervalech, ať vrátí koště Potterovi a neohrožuje budoucnost vlastního famfrpálového družstva. Minerviny ochranářské pudy ale prozatím vítězily na celé čáře. A to i přesto, že v lednovém zápase dal Zmijozel Havraspáru dost slušně na frak a přiblížil se tak zase dalšímu vítězství poháru. A proti Severusově sportovnímu duchovi neměl nějaký Wood nejmenší šanci. Tohle byla prostě jiná liga.
"Nemyslíte, kolego, že bychom to koště neměli ještě jednou rozebrat? Dočetla jsem se o případu, kdy… Vlastně nešlo o koště, ale o kotlík, ale jde o princip..." Severus začal horlivě přikyvovat, ačkoli otázka směřovala původně na Kratiknota a Minerva ještě ani nestihla nastínit problém.
"Neměli to koště rozebrané včera?" zeptala se mě tiše Rolanda, přesto jsem nadskočila leknutím, protože jsem ji nezaregistrovala, že přišla.
Přikývla jsem. "A předevčírem a den předtím a den předtím…"
"Lítá ještě?"
Pokrčila jsem rameny. "To ještě nikdo nezkoumal."
"Už jsem se bála, že ho ani neuvidím vcelku."
"Tak koukej rychle, protože v tomhle stavu nikdy dlouho nevydrží."
"Co ty tu vůbec děláš?"
"Nic," odpověděla jsem popravdě. "Ale včera jsem si třeba představovala, v které fázi vývoje bychom byli, kdyby tihle vedli oddělení kvality."
"Neměli bychom ani vidličku."
"Měli bychom na to koště někoho posadit," prohlásil Kratiknot a jejich oči se stočily ke mně, jako by snad znali moje životní cíle. Teda když jsem je kontrolovala minule, tohle mezi nimi nebylo a rozhodně jsem ten seznam neměla v plánu aktualizovat.
"Promerlina! Já už měla být pět minut v hodině!" vyhrkla Minerva, popadla zápisník a odkvačila. Filius se Severusem osiřeli. Filiusovi to nevadilo ani v nejmenším, zato Severusův zápal trochu pohasl. "Asi bych se měl jít taky připravit na hodinu." Filius pokýval hlavou a dál si soustředěně prohlížel Kulový blesk. Dnes neučil, tak se mohl věnovat dekonstrukci dle libosti.
"Mohu?" připojila se k němu Hoochová, takže jsme koště nechali v rukou těm nejpovolanějším a vyklidili pole. Jak se říká - kde se pracuje, tam nepřekážej.
"Opravdu s tím koštětem něco je?" zeptala jsem se, když už jsme byli v bezpečné vzdálenosti.
"Pořád lítá," odpověděl poněkud zklamaně Severus.
"To se divím."
"Já taky."
Někdy je blbuvzdorná konstrukce prostě k vzteku.
Vánoce nám vydržely až do začátku února. Po více než měsíčních průtazích již bylo prakticky nemožné udržet Pottera od jeho koštěte. Wood už za Minervou pořádal výpravy téměř každý den, až se k němu s nátlakem přidal i sám Potter. A protože Minerva už nedokázala vymyslet další hrozbu a Kratiknotovi už taky došla fantazie, nebylo vyhnutí a koště bylo vráceno právoplatnému majiteli. Definitivně se tím uzavřela jedna kapitola bradavických dějin. Troufnu si fušovat Sibyle do řemesla a pronesu svou malou předpověď - už nikdy nezavládne takový duch spolupráce mezi naší kolejí a Nebelvírem.
úterý 29. listopadu 2016
Prostě Démon
Dnes jsem se dozvěděla, že si druhý stupeň základky myslí, že jsem démon. Chodím totiž v černém a mluvím německy - měla jsem je na supla na němčinu (taky jsem ten den měla triko s pentagramem a prý mají přečtená i moje metalová trička - Ať shoří v pekle všechny kapely světa apod.). Nestěžuju si - když je mám, tak hezky pracují. Provokovat démona za to asi nestojí. Měním tedy význam iniciál P. D. - žádná Paccia Domna, nýbrž Prostě Démon.
pondělí 28. listopadu 2016
Pozvánka...
Právě mi přišla pozvánka. Od ředitelky. Na pedagogickou radu a rodičák. Google pozvánka s otázkou Zúčastníte se? a odpověďmi ano - ne - možná.
Nějak jsem nepobrala smysl, když všichni, kterým to poslala, tam musí povinně.
Samozřejmě že jsem zatrhla "ne".
Tak uvidíme...
sobota 12. listopadu 2016
12.11.
Na Nově běží HP5. Zrovna předstoupila Dolores, růžovoučký přelud, se svou řečí "Vidím tu vaše rozzářené obličeje, věřím, že budeme dobří přátelé". Právě mi došlo, že je to jediný člověk, kterému tam věřím, že je učitel.
Ze základky.
aktualizace 21:01: Proč jí všichni koukaj na zadek?
neděle 6. listopadu 2016
35. kapitola
Pád 3 35
Na tohle jsem se těšila jako malá. Vánoční ráno. Ve škole skoro nikdo, ideální situace. To jsou ty chvíle, kdy mě má práce opravdu naplňuje radostí. Přivstala jsem si, abych se stihla vypařit dřív, než si někdo vzpomene, že musím být produktivní a přispět pomocnou rukou v našem omezeném kolektivu (myslím početně omezeném), a zmizela do Prasinek, kde jsem strávila celé dopoledne zalezlá v bezpečí u Aberfortha. Asi na něj taky lezla sváteční nálada, protože byl překvapivě sdílný a ještě jsem dostala opravdu čistou sklenici. Usoudila jsem, že vrátit se do Bradavic až na oběd bude ideální. Jednak jsem nechtěla u Aberfortha nechat polovinu výplaty, jednak už náš Brumbál snad bude mít tou dobou úkoly rozdělené. Řízením osudu se mi ale ještě navíc podařilo dorazit pozdě. Když jsem nahlédla do Velké síně, omezený kolektiv, sestávající ze Severuse, Brumbála, Minervy, Pomony, Filiuse, potterovské triády a dalších třech chudáků, seděl u jednoho stolu (z čehož měli očividně největší radost studenti a Severus) a Brumbál zrovna nutil Severuse, aby chytil stříbrnou žábu. Ten s po ní opravdu s krajním sebezapřením šáhl a zatáhl. Ozvala se rána, při které půlka studentů (tři) skoro vyletěla z kůže, a Severus místo žáby držel čepici s naprosto ohyzdným vycpaným supem. Pokud se dá o kouzelnících něco říct, tak to, že občas jsme jak celoroční praštěná parodie na Halloween. Severus znechuceně vrazil klobouk Albusovi a ten si ho okamžitě nasadil na hlavu. Pokud chce někdo vypadat senilně snadno a rychle, tohle je docela dobrý návod. V tu chvíli si mě Severus všiml. Usoudila jsem, že už jsem viděla dost, a zmizela, než o mně stihl dát vědět i ostatním. Jen ať se baví, chlapec. Na chvilku jsem zvažovala, že bych zašla za Lupinem, když je teď nehlídán, protože Severus je s ostatními, ale pak mi došlo, proč je nehlídán, a rozmyslela jsem si to. Už zase tahle část měsíce.
Vzala jsem to tedy raději přímo k sobě. Cestou jsem potkala několik opilých maleb. Ano, i kouzelnické obrazy umí slavit. A umí se opít. Nechápu jak, ale závidím jim, že jim prostředky nikdy nedojdou. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, trávit život jako kouzelný obraz zase není tak špatné. Je ale s podivem, že si ještě žádní rodiče nestěžovali na špatný příklad. Sice je tu o svátcích studentů jen pět a půl (letos konkrétně šest), ale i tak. Tyhle zvěsti se obvykle šíří.
Zajímalo by mě, jestli se mohou opít i duchové. A Protiva. Tedy doufám, že ten ne, protože i za střízliva bych ho nejradši zabila, kdyby se mi ho ovšem povedlo trefit.
Severus dorazil někdy odpoledne. Tvářil se, jako by se Brumbálovi podařilo nasadit mu supí klobouk, ale pochybuju, že k tomu opravdu došlo. Severus by se nedal, a kdyby ano, tak bych na místě musela umřít, že jsem to neviděla. Opustila jsem tedy svou korespondenci a poslední papír obrátila čistou stranou vzhůru a položila ho přes zbytek.
"Dvě hodiny," pronesl teatrálně už ve dveřích.
Jsem sice zvyklá, že většinou nevím, o čem je řeč, ale stejně ze mě vypadlo inteligentní: "Co?"
"Dvě hodiny nás tam držel."
"To je v přepočtu půlhodina na každého studenta, to není tak strašné."
"Víš, co si můžeš s těma přepočtama?"
Lhostejně jsem pokrčila rameny.
"A ještě tam dorazila Vrchní Předzvěst. Dvě hodiny! A on ji posadí vedle mě, protože jsem asi letos ještě pořádně neslyšel, že umřu."
Sibyla byla dole? Páni, to je tenhle rok už minimálně počtvrté. Asi bude tuhá zima.
"A? Nějaké novinky?"
"Všichni umřeme," odpověděl chmurně. "I ty. Prostě všichni."
"S tím se dá žít…"
"Kolegové?" nakoukl dovnitř Filius. Synchronizovaně jsme se po něm ohlédli. "Doufal jsem, že budete tady, když jsem vás u vás nezastihl." Že skutečně byl ve sklepení, se dalo dost dobře poznat podle toho, jak funěl. To musejí poslat toho s nejkratšíma nohama široko daleko? A na co máme armády domácích skřítků?
"Gratuluju, že jste se konečně našli," řekla jsem, protože evidentně ten, o koho se tu stálo, byl pouze Severus, a úvodní "kolegové" mělo sloužit spíše jako pozdrav.
Filius si toho ale nevšímal. "Budeme potřebovat vaši pomoc," vydechl a zase zalapal po dechu. On to snad běžel. "Obou," další výdech a nádech. "U Minervy." Dýchal jako astmatik při maratonu, přemýšlela jsem, jestli ho dorazit tím, že řeknu Tak jdeme, nebo milosrdně počkám, až ten dech konečně popadne.
Severus měl asi podobné myšlenky, ale závěry z toho vyvodil diametrálně odlišné. "Tak jdeme," zavelel a vykročil. Rázně prošel kolem funícího Kratiknota a zmizel za dveřmi. Během dvou vteřin byl ale zpět a díval se na nás tím svým pohledem Tak kde to vázne?
Zvedla jsem se a následovala jeho příkladu. Filiusovi nezbylo nic jiného než vyrazit taky.
U Minervy už čekal Brumbál a k mému překvapení i Lupin. Vypadal strašně. Tak nějak jako se já cítím vždy po ránu. Na pozdrav jen kývnul, ale jinak se snažil tvářit, že tam v podstatě ani není. S tím Severus problém taky neměl.
"Konečně jsme tu všichni," zahlaholil Brumbál k nám pěti. Čím si Pomona a Sibyla vysloužily, že tu být nemusí, by mě vážně zajímalo.
Usmála jsem se na něj, aby věděl, že i já jsem ráda, že jsem tady.
"Jak vám asi došlo, máme tady menší problém," pokračoval neohroženě ředitel a kývl směrem k Minervinu stolu. Leželo na něm koště. V prvním momentu mi prolítlo hlavou, jestli jako už máme Nebelvíru i zametat, ale naštěstí Brumbál pokračoval: "Toto někdo poslal Harrymu Potterovi, a protože si určitě všichni uvědomujete závažnost situace, jistě se shodneme na tom, že je potřeba celou situaci náležitě prošetřit a vyhodnotit."
Severus při pohledu na koště přimhouřil oči. "To je Kulový blesk?" zeptal se nedůvěřivě. "Kdo by…?" Oči nás obou se stočily k Minervě a ta se na nás zamračila. Takže odsud výjimečně vítr nefouká.
"Obáváme se samozřejmě nejhoršího. Mohl by to být další z úkladů Siriuse Blacka."
Skepticky si jsem Brumbála prohlédla, jestli to myslí vážně. Sirius Black, uprchlý trestanec, si někde opatří peníze jen proto, aby koupil Potterovi nejdražší koště na trhu? Albus ale nehnul ani brvou, takže to asi vážně myslel.
"Nemohl by to být spíš nějaký obdivovatel zevnitř? Jak by Black věděl, že Potter přišel o koště a bude potřebovat nové?" namítla jsem.
"To samozřejmě nevíme, ale musíme být v tomto velmi obezřetní. S Albusem jsme se shodli, že by zatím nebylo vhodné, aby Potter koště používal, dokud ho důkladně neprověříme, že je bezpečné."
Severusova tvář se rozjasnila. Aby si toho nevšiml i někdo jiný, protože ostatní se zatím koukali na mě, jako bych to byla já, kdo chce hazardovat s Potterovým životem, rychle přešel ke koštěti a jak se ho detailně prohlížet.
"Souhlasím. V takovéto situaci by nebylo radno cokoli uspěchat," pronesl pomalu. "Podcenění nebezpečí by v tomto případě mohlo mít fatální důsledky. Zvláště když Potter se nám na koštěti téměř zabil již dvakrát."
"Třikrát," opravil ho Filius.
"Dokonce," přikývl Severus.
V duchu jsem si přehrála statistiku. Předloni skoro sežral Zlatonku a udávil se. Vloni ho skoro zabil Potlouk a Zlatoslav ho preventivně odkostil. Letos ho sundali Mozkomorové. Z mého pohledu už měl pro letošek splněno a bát bychom se měli spíše příští rok, ale v podstatě měli pravdu. Celá situace byla podivná a měla by se prošetřit. Odkdy ale Severusovi tak záleží na-
Stačil jeho jediný varovný pohled a mně to došlo. Takhle vynikající příležitost, jak udržet nebelvírského chytače od jeho superkoštěte, se prostě nedala nevyužít. Najednou mi bylo jasné, že Potter se koštěte hned tak nedočká. Zato až ho dostane, může si být jistý, že byl otestován i jeho prodejce, jestli nepřenáší rýmu. Ať ho poslal kdokoli, dal tím Severusovi ten nejlepší myslitelný dárek.
sobota 5. listopadu 2016
Mrazivá tajemství
Na tohle jsem narazila náhodou a prostě jsem se musela podělit. Zajímá vás skutečná pravda skrytá za pohádkami? Na streamu najdete několik prvních případů.
Zatím můžete odhalit naprosto zrůdné pozadí příběhu o Sněhurce, zvěrstva, ke kterým došlo následkem nezvládnuté péče o dítě (Jeníček a Mařenka), a brutalitu příběhu O Červené karkulce. Pohádky jsou vůbec plné dětské brutality a tyranie, jak dokazuje Mášenka a tři medvědi, ještě dále zachází Pinocchio.
středa 26. října 2016
Prý "hrajte si"
Prý "hrajte si"
Vzpomínáte, jaký vztah měla k dětem Julia? Tak přesně to samé cítím k dětem já. Jako jo, jsou fajn. Spolužačkám jejich mrňata na facebooku vždy odlajknu (a o dvou si dokonce i myslím, že jsou fakt hezká). Taky jim je pochválím, když je nedopatřením potkám naživo. A jsem na to schopná promluvit - No ty máš hezkej dudlík/chrastítko/panenku/autíčko… To je jak se psem - no ty máš hezkej klacík, pocem, ukaž - to zvládám. Ale obecně tyhle bytosti, co končej někde kolem pasu, moc nevyhledávám a děsím se chvíle, kdy s tím zůstanu sama v místnosti (momenty, kdy maminka oznámí "počkej, uvařím kafe"). To se mi rozbuší srdce, vyrazí studenej pot a obecně se cítím jako voják v zákopu, co očekává útok.
Takže jsem v pondělí samozřejmě vyfasovala základku. Doufala jsem, že už k tomu nedojde, protože když jsem ji měla naposled (2. stupeň) na informatiku, zařvala jsem na ně, ať už si konečně sednou na místo, že sedl i celý sekretariát (tolik k tomu, že jsem tichá a neumím zařvat - 5 let se držím a teď mám po reputaci). Kluci sedli taky a - nekecám - dokonce snad i 20 vteřin vydrželi být ticho. Pak zas spustili, takže k nám sekretářky nemusely chodit, aby zjistily, jestli jsou děti ještě naživu. Lehce jsem doufala, že tímhle jsem se základkou skončila. Jenže pak kolegyním popadaly děti a kolega chcípnul na rýmičku a bylo po srandě.
Hned ráno jsem vyfasovala lísteček se suply. Když to shrnu, tak za ty dva dny jsem měla víc hodin, než normálně učím celý týden. Hned druhou hodinu základka, sedmá třída. Tak tam vyrazím, otevřu dveře - a tam kolegyně. Chvíli na sebe čučíme, pak se mě zeptala, jestli tam mám být, ze mě vypadlo inteligentní "No… Ale klidně si tu zůstaň." a vypadla jsem zpět do kanclu, abych se podívala, jestli jsem tak blbá, že ani nenajdu jednu třídu ze dvou. No, nebyla jsem tak blbá, tak jsem zapadla na první stupeň, aby tam nebyli teda bezprizorní oni. První stupeň máme něco jako malotřídku. Takže jsem s první třídou řešila písmeno U a druhé skupině zatím dala hledat citově zabarvená slova. Když mi prvňáci vymalovávali účka, vyrazila jsem na druhou skupinu. A zjistila, že mám ještě třetí a čtvrtou skupinu, které se mi nepřiznaly, aby náhodou nedostaly vlastní práci. Tak ji dostaly teď. Celou hodinu jsem teda pobíhala mezi skupinkama - vážně smekám před vyučujícími na malotřídkách. Já toho měla plný kecky už po jedné hodině a to tam máme dětí pět a půl.
Když jsem tam šla pak na druhou suplovanou hodinu, bylo mi řečeno, že s nima nemusím dál probírat, ale že si můžeme udělat herní hodinu, že mají ve třídě regálek s hrami, ať si vyberou. Nikdo mi už ovšem neřekl, že tam mají i hudební nástroje! Paličky, triangl, bubínek, chřesticí nesmysly a takovej ten nesmysl s duhovými klávesami, co se do nich mlátí paličkou.
Všechno možný, do čeho se dá mlátit.
A paliček raději víc, aby když dojdou nástroje, se dalo mlátit aspoň do lavic.
Vyhnali jsme krysy z celýho bloku.
Všichni věděli, že máme herní hodinu.
Triangl jsem zabavila už v půlce hodiny a nedala ho z ruky.
Nikdy si nepořídím dítě.
neděle 23. října 2016
Vzhůru do světa internetu
Vzhůru do světa internetu
Proti svému přesvědčení jsem si dnes otevřela školní mail. V sobotu to zásadně nedělám, protože tam není nic, co bych chtěla vidět a bez čeho bych nedokázala žít, ale tento víkend nám na škole spravují wifiny (protože jsme škola, co si zakládá na tom, že máme e-learning, ale jaksi nám tam věčně nejde internet… no co, děti se maj stejně učit doma, ne?), takže to tam rozšťourávaj a nejde moodle. Protože ale máme ten e-learning, máme v záloze classroom na googlu. Classroom je sice totálně na prd, nic to neumí, v podstatě je to facebook, kde se uscrolujete k smrti, než zjistíte, co jste se učili před třemi měsíci (což je v podstatě stejně jen teoretický problém - studenti nezjišťují ani to, co se učili včera, protože žijí pro budoucnost, ne pro minulost), ale není vázán na naši školu, takže funguje (v rámci svých možností) a mohla jsem tam nahrát materiály. Do budoucna nás ale stejně chtějí od moodlu odstřihnout, protože Praha používá classroom, tak my musíme taky používat classroom. Co na tom, že to nemá žádný funkce, co na tom, že moodle používají univerzity a jde tam všechno to online procvičování, co propagujeme, že na něm stavíme. Ale dosti o classroomu, o tom už jsem se tu nerozčilovala dost a zas až tak nosné téma to není. Dnes jsem se chtěla rozčilovat o něčem novém. Vlastně staronovém, už to tady taky kdysi bylo, jen se na to nějak pozapomnělo, a teď, když k nám přijede návštěva z Prahy, se to zase vynořilo.
Blogy učitelů.
Přesně. V Praze mají vyučující své blogy, budeme mít také blogy, juch, juch, juch! A protože jsou od středy prázdniny (ve středu teda máme den otevřených dveří, takže tam stejně smrdíme od rána do večera), tak jsme na čtvrtek dostali úkol - každý si zřídíme blog a natočíme video. No jo, v Praze mají videa.
Nevím, jak ostatním, ale mně tím vyvstalo hned několik problémů. Nemám problém vést si blog (i když tady to tak nevypadá vzhledem k frekvenci přidávání článků), ale nemám fotku. Jako ono by se našlo pár fotek, kde vypadám jako člověk, ale tam držím v ruce pivo - a to by asi nepůsobilo dostatečně didakticky. Jinak se většinou snažím spíše držet ten foťák, než stát před ním. Nemám ani třídní fotku se svou třídou - zrovna jsem měla hodinu, když se mi děti fotily, tak to zvládly beze mě. Aspoň se na tu fotku dá koukat. Zbytek mých fotek je nepublikovatelný, případně je mi pět a jsem hezká, štíhlounká, blonďatá, kudrnatá holčička. Dnes už z toho neplatí ani jedna položka. Ale s reprezentativností si zřejmě nemusím dělat hlavu, protože i na stránkách školy máme v jednom albu fotku, kde mě v rámci projektu fotili studenti zrovna ve chvíli, kdy jsem dostala menzes, bylo mi nehorázně zle a měla jsem v sobě asi šest ibalginů, takže tam vypadám jak zfetka v posledním tažení. Ale Pražáci maj fotky, tak holt budeme mít fotky.
Taky máme natočit video. O tom jsem tu už psala a od té doby se nic nezměnilo. Můj mobil stál asi šest stovek a neumí ani smajlíky. To si nestěžuju, jen informuju. Můj mobil je hlavně budík a nepotřebuju, aby po mně můj budík ještě házel nějaký ksichty. A na rozdíl od chytrých telefonů vydrží ten můj nabitý i čtrnáct dní. Ajfounisti, ahá! I kdybych ale nakrásně nějaké video natočila, co s ním? Už předloni mi náš ajťák řekl, že už mi kameru do ruky nedá - měla jsem mu o hodině něco natočit a vypadalo to, jako bych u toho tancovala kozáčka. Od tý doby nemáme ani toho ajťáka, natož jeho kameru. Ale zpět k tomu, že bych přece jen něco natočila. Co pak? Sestříhat to neumím, upravit to neumím, ozvučit to neumím… Jako jo, naše škola učí IT, jenže ne MĚ! Já na videa umím leda tak KOUKAT. Že koukám na The Big Bang Theory ze mě taky nedělá teoretického fyzika nebo raketového inženýra, nebo mi něco uteklo? Protože jestli jo, chci vyšší plat. A to ještě koukám na Arrowa, kde teď starostuju městu…
Shrnu-li to, tak teď budu všechno házet na moodle (protože tam se dá něco dělat), na classroom (protože ten má Praha, tak je skvělej), na blog (protože ten má Praha), píšeme aktuality na web školy a facebook (protože musíme být vidět), komunikujeme přes iškolu (protože tam se píšou známky, tak tam občas vlezou i studenti), přes mail, protože dálkaři nesledujou nic a co nenapíšeme přímo jim, jako by nebylo, a se svojí třídou komunikuju přes facebook, protože jinde na mě zcela nepokrytě kašlou a tohle je jediné místo, kde mě i registrují. Vloni v Praze objevili, že existuje twitter, takže jsme dostali oběžník, co by se s tím dalo dělat. Asi to moc neobjevili ani v Praze, protože to nějak vyhnilo, ale jak bumerang se nám vrátily blogísky. Už se těším, co nám objeví příště.
čtvrtek 6. října 2016
Vítejme v novém školním roce
Tak jsme zahájili nový školní rok. Uchraňme se výrazů, jako úspěšně apod., a prostě to jen nechme na tom, že jsme zahájili. Kdybych to tak měla shrnout, tak to bude vypadat asi takto: ještě devět měsíců! DEVĚT!
Již na konci minulého školního roku nám vyhrožovali, že budeme muset vyplnit ŠVP pro základku do inspisu - nějaká nová databáze ministerstva. Pro vás, co nemáte se školstvím tu čest, tak naše práce vypadá zhruba takhle: Máme RVP, kde jsou ministerstvem stanovena témata a výstupy, my tenhle dokument kopírujeme do ŠVP, které vydáváme za svůj dokument. Pak přijde inspekce, řekne nám, že to máme blbě (možná by spíš měly buzerovat to ministerstvo, aby nám sepsalo něco, co nebude blbě), nebo nám vyčtou, že mimo dohledu máme dozor nebo obráceně, a pak to zase celý přepisujeme, aby za dva roky přišli titíž lidé, všechno bylo blbě, a my to přepisovali nazpět. Takže tenhle dokument zkopírovaný z dokumentu ministerstva zase jako kokoti kopírujeme zpátky do ministerské databáze, protože--- no, to nevím, protože to prostě musí být. Asi mají moc zaměstnanců, a aby se vyhnuli propouštění, musí jim vymýšlet práci, aby vypadali produktivně, a když se jedna věc nakopíruje na sto dvacet míst, tak se tím nic nezkazí a je to aspoň pořádně zazálohovaný.
Zatím se to povinně týkalo základky. Se základkou nic nemám. Neučím tam a ty mrňavý tvory neuznávám. teď už snad i co se týče suplů, ve škole uznali, že k nim nebudu ten pravej člověk, protože mě tam hodili na hodinu - a jak pak sekretářky řekly - přišly jsme z oběda, najednou se ozvalo TAK UŽ SI VŠICHNI SEDNĚTE NA MÍSTA!, tak jsme sedly a ani nedutaly. Takže k téhle základce jsem asi dva roky nazpět tvořila ŠVP pro němčinu s tím, že je to stejně takovej sci-fi dokument, protože tou dobou se tam němčina ještě neučila, já nevím, co mají ti pidižvíci zvládat, a na celý škole nebyla jediná učebnice, abych se mohla podívat. Ale dokument musí být, tak je, no… Takže tohle cosi s nulovou vypovídací hodnotou se muselo převést do databáze. Jako jo, zvládnu se tam přihlásit. A pak na to čumím jak tele na nový vrata, takže přes prázdniny jsem neudělala nic. Mělo to být (NUTNĚ) do konce srpna, jinak by byl průser. Na konci srpna jsem tedy vyrazila s notebookem do kanceláře, nechala si doklikat, kam jsem potřebovala, a překopírovala tam tu svou školní fantasy. K prvnímu září bylo vše hotové a následovalo čtrnáct dní ticha, kdy se nikdo k ničemu nevyjádřil.
A pak přišla porada.
Po poradě jsem do sebe nalila skleničku (ne panáka, skleničku) ferneta, šla na cvičení, tam to rozdejchala, pak vylezla z tělocvičny, naštvala se nanovo a padla flaška vína.
Na poradě jsem se totiž dozvěděla, že je to celé špatně. Že to celé budu muset smazat, znovu vložit přerozdělit a pospojovat. (Opět vysvětlení: v ministerském RVP je každý výstup přesně očíslován. A ono jim tu nestačí uvést číslo výstupu, které si sami stanovili ve VLASTNÍM dokumentu, ale musí tam být zase všechno, aby… prostě musí, aby to zabralo co nejvíc času a prostoru a vypadalo to důležitě.) Což fajn, jsem zvyklá, že když jsou věci špatně, musí se předělat. Ale jde mi o to, že 1. to MUSELO všechno být, aby nebyl PRŮSER. 14 dní bylo ticho pěšině a pak si najednou vzpomenou. 14 dní jsem měla v podstatě volno, protože můj svěřenec nebyl, takže jsem jen učila. Sotva dorazí a já jsem zaměstnaná od osmi do čtyř, tak si vzpomenou. No nic, zařídila jsem se podle vlastního - když z toho evidentně do teď průser nebyl, není to až tak důležité. Když tak mohu říct, že to tam je, a když mi řeknou, že blbě, budu se tvářit kajícně a přislíbím nápravu. V žádném případě na tom nebudu pracovat o večerech (kdy už stejně opravuju a připravuju testy), nebo dokonce o víkendu. Když to nebyl průser doteď, tak teď už se to neposere.
úterý 12. dubna 2016
11. 4.
Dnes!
Konečně jsem měla pocit, že k tomu došlo! Den, kdy mě konečně začnou brát vážně jako pedagoga!
Jednou to přijít muselo - a už je to tady!
O přestávce za mnou přišli dva studenti, že mají dotaz.
Konečně jsem měla pocit, že k tomu došlo! Den, kdy mě konečně začnou brát vážně jako pedagoga!
Jednou to přijít muselo - a už je to tady!
O přestávce za mnou přišli dva studenti, že mají dotaz.
Byla jsem hrdá. Chápejte - O PŘESTÁVCE! A jdou za mnou, za pedagogickým vzorem! Hrdě jsem vypjala hruď v triku s marveláckým logem S.H.I.E.L.D. na prsou. Samozřejmě že mohou mít dotaz, všechno zodpovím. Jsem dospělá, zodpovědná, inteligentní a začíná to na mně být konečně vidět.
"Paní učitelko, my jsme se chtěli zeptat na ten prsten."
Lehce ve mně hrklo. Když měli naposledy poznámky o prstenu, strašně jim leželo na srdci, že ho nosím na prsteníčku levé ruky a že si nikoho nenajdu, protože takhle vypadám zadaně. Sice jsem se je snažila přesvědčit, že v tom, že jsem sama, je prsten ten nejmenším problém, ale budiž, vyměnila jsem ho a nosím ho teď na prostředníčku. Kdyby se náhodou někdo našel, abych mu zdviženým prstem mohla dát naději. Stejně jsem ale zalétla očima k oběma prstenům - černý se symbolem Flashe na pravé ruce v pořádku, Prsten moci na prostředníčku levé taky v pohodě. Ten jsem se tam naučila nosit hodně rychle. Jednou jsem si ho vzala po prodlouženém víkendu na prsteníček - a sekretářka na mě hned ve dveřích vyvalila oči, že jsem se stihla vdát. Když jsem jí řekla, že to je Prsten moci z Pána prstenů, řekla, že jsem blbá, tak už jsem jí radši ani neříkala, že ho mám dokonce ve třech barvách.
"No?" zeptala jsem se nejistě.
"Paní učitelko, jak je ta básnička. Jeden prsten vládne všem..."
Takže zase nic.
Ale prsten se jim líbil.
úterý 29. března 2016
29. 3.
Miluju, když mi napíšou "moc si cením Vašeho času" a pak mi pošlou práci až do důchodu... (Aneb za dva dny je deadline pro odevzdání prací, tak mě najednou všichni milujou.)
pátek 25. března 2016
Podmořská pozvánka
Do e-mailu mi přišla zpráva od Terezy Matouškové, autorky Podmoří, a tak ji předávám dále.
8. dubna 2016 v 18:00 se v knihkupectví Fantasya v Praze bude konat křest její nejnovější knihy Děti vánice. Kmotrou bude Františka Vrbenská a na návštěvníky prý bude čekat i malé překvapení. Takže pokud chcete výtisk s podpisem, případně si nechat podepsat Vílí kruhy nebo Hladová přání, určitě vyražte.
Tereza dále již několik let pořádá Literární dílny. Ty z Brna letos expandují i do Prahy, takže pro zájemce:
Praha: 31. 3., 28. 4., 26. 5. (vždy v 16:00 Městská knihovna Praha, pobočka Smíchov - Náměstí 14. října)
Brno: 24. 3., 21. 4., 19. 5., 23. 4. (vždy 15:30, Knihovna Jiřího Mahena, hudební klubovna)
sobota 19. března 2016
Peter Mullan v Praze
Včera byl na červeném koberci před Cinestarem Anděl k vidění jeden z hostů letošního Febiofestu, Peter Mullan, představitel Yaxleyho. Dnes ve 22:00 by tamtéž měl být k vidění Daniel Brühl, který zde představuje svůj nový film Kolonie s Emmou Watson. Záznam z konference s P. Mullanem je ke shlédnutí na youtube.
čtvrtek 10. března 2016
10. 3. 2016
Jak jsem tak namátkou začala pročítat některé kapitoly Pádu, došlo mi, proč G. R. R. Martin tak vybíjí své postavy. Na většinu koukám, kdo to je, a u poloviny nevím, co jsem s nima chtěla :-D Vím, že tam byly z nějakého důvodu, ale podrobnosti mi unikají. Takže slavnostně slibuju, že si to konečně přečtu a do léta přidám další kapitolu. (Povšimněte si, že jsem k létu úmyslně nenapsala letopočet.)úterý 8. března 2016
Všechno nejlepší k MDŽ
Nevím, jestli mi sem ještě zaběhne někdo opačného pohlaví, než jsem já, ale tak či onak předpokládám, že je tu stejně hlavně babinec, takže všechno nej k našemu svátku :)
Dneska si za mnou přišel jeden ze studentů pro omluvňák. Protože mi sliboval už minulý týden, že dorazí, zeptala jsem se ho, jestli mu něco bylo nebo se na to jen vykašlal.
"No... Nejdřív jsem se na to vysral. A pak, to byla asi karma, i doopravdy. Tak jsem nebyl schopnej přijít, i kdybych chtěl."
A teď se na ně zlobte :D
PS: Víte, že jsem během těch kapitol, co tu mám, uvrhla Julii do podezření z těhotenství? Pro mě samotnou to včera bylo překvapení, když jsem otevřela komentář, co se tam objevil... :D Budu muset někoho požádat, aby mi z toho dal výtah, protože mé povědomí o Pádu je mizernější, než jsem si myslela.
A teď se na ně zlobte :D
PS: Víte, že jsem během těch kapitol, co tu mám, uvrhla Julii do podezření z těhotenství? Pro mě samotnou to včera bylo překvapení, když jsem otevřela komentář, co se tam objevil... :D Budu muset někoho požádat, aby mi z toho dal výtah, protože mé povědomí o Pádu je mizernější, než jsem si myslela.
pondělí 7. března 2016
Malý exkurz do rodiny AR
Malý exkurz do Rickmanovy rodiny
Alan Rickman's mother, Margaret Doreen Rose Bartlett Rickman (b. 6 Dec. 1911 on Queen Street, Treforest, Pontypridd, Glamorganshire, Wales - d. 16 Feb. 1997 in Leicester, Leicestershire) , c. 1932 [x]
Alan Rickman's paternal grandparents, Henry Harry (middle; b. 1884 - d. 4 Jan. 1937) and Mary Kathleen Collins Rickman (second from left; b. 1886 - d. 1940) with Alan's aunt and uncles, Patrick ''Paddy'' David John (b. 1919 - d. 1 Jan. 1945 as a World War II Rifleman for the King's Royal Rifle Corps), Thomas Joseph ''Joey'' (b. 1926 - d. 1957), Mary Kathleen ''Kathy'' (b. 1923 - d. 1985) and Frederick ''Freddie'' (b. 1920 - d. 1973) outside their home in Rylston Road, Fulham, c. 1930s [x] [x] [x]
pondělí 8. února 2016
Mám omluvenku?
xxx
Nevím, jak vy, ale kdykoli jsem na základce nebo na střední marodila, když jsem se vracela do studijního procesu, než jsem vylezla z baráku, zajímalo mě jediné: Mám omluvenku? Protože to bylo první, co učitelé hned chtěli vidět. No ne, ty jsi zase mezi živými? Tak co ti bylo, ukaž. Máš k tomu papír od doktora?
Pak jsem nějak ve zdraví prolezla vejšku a skončila tam, kde jsem to znala nejlíp - ve školství. A co změnilo? Nic! Věta Mám omluvenku? je snad to nejčastější, co používám. Pobíhám za studenty s vypsanými seznamy hodin a prosím je, ať mi je omluví. Doteď jsem byla poctivý debil, co v pravidelných intervalech obepisoval rodiče s tím, že u synátora tady mám absence minulý týden ve středu a čtvrtek odpoledne, prosím o omluvenku, ale letos jsem si řekla, že to zkusím podle řádu - pokud není do pěti dnů po příchodu do školy omluvenka, jsou hodiny neomluvené. Několikrát jsem je o tom informovala, hodiny jsem jim omlouvala i po mnohem delší době - a ve čtvrtletí měla půlku třídy daleko předaleko za hranou podmínečného vyloučení jen kvůli neomluveným absencím. Kdo dostal vynadáno? No samozřejmě že já, protože takhle to nejde. Nemůžu jim to tam nasolit, když nemám prokázáno, že jsem uháněla i rodiče. Takže já jim chtěla ukázat, jaké to bude, až za třídního nebudou mít takového debila jako já, a výsledek nula. Takže po čtvrtletí jsem sedla zase k mailům a začala v pravidelných intervalech obepisovat rodiče. Aspoň všichni vidí, že se starám.
Prosím, omluv mi…
Jenže ti rodiče, to je věc… Jsou tu tací, co pošlou zprávu synátorovi do chatu, protože jsou mimo zemi, a on pak za vámi chodí s mobilem - a co já s tím? Mám dvě (a protože jsem vděčná, když aspoň někde se mi lidi ozvou, tak tři) možnosti, jak omluvit absenci - školní systém, omluvný list a z mé benevolence když mi to napíšou do mailu, jsem šťastná jak blecha. Možnost soukromého chatu ukázaného na displeji chytrého telefonu tam bohužel není. Škoda, mnoho věcí by to vyřešilo.
Další kategorie. Napíšete rodiči seznam dat, počty hodin a prosíte o omluvení - a v odpověď Vám dorazí: Omluvte syna v uvedená data. To jste se pak rádi, že si netykáte, protože by tam jinak stálo: tak ho vomluv, ne?
Dospělí studenti, co se mohou omlouvat sami, jsou taky fajn věc. Jeden mi psal zásadně omluvenky do chatu na facebook. Zásadně jsem mu je neuznávala. Druhému tam jednou za čas písnu data a on mi je obrazem zkopčí do mailu s poznámkou rodinné důvody, nemoc, nevolnost. Ne datum - RD, datum - nemoc, datum - nemoc, datum - zaspal. Kdepak. Datum, datum, datum, datum, datum, datum - RD, nemoc, nevolnost. Pokud je toho moc, přijde mi "omlouvám zaslaná data z rodinných důvodů, nemoci…" Případně mu řeknu, ať si vytáhne omluvňák, nadiktuju mu data, on je tam přepíše, dopíše RD, já podepíšu a všichni jsme šťastný.
Nejlepší, i když ne nejoriginálnější, byl letos - říkejme mu Bernard. Ohledně Bernarda a elektronického omlouvání absencí je to vůbec celý vtipný. Na jednu stranu omluvenky chodí z mailu rodičů, ale na druhou stranu Bernard vždy zjišťuje kdy a píše jim přes chat přesně časy, co mu diktuju, a že maminka napíše, maminka napíše, děti jsou z toho celý veselý, jó, jasně, maminka… Já pokaždé na příchozí mail odpovím, že děkuju za zprávu - a občas se mě Bernard ptá, kdy budu odepisovat, že to je vždycky problém. Věřím, že většina omluvenek zfalšovaná není, ale za některý bych roku do ohně nedala. Ale je to oficiální cestou, tak co. Když si někdo neohlídá přístupy ke svým účtům, není můj problém. Tak aspoň odpovídám v různých dobách, aby měli šanci chytit, že tam vůbec probíhá nějaká konverzace. Takže Bernard má ve čtvrtletí vše omluveno - protože k pedagogickým radám musí být vše omluveno. A od porady se tam pomalu střádaly absence nové. Sice jsem mu čas od času strčila do ruky papírek s daty a že bych ocenila omluvenku - Jo, jo, já to mamce řeknu, ona o tom ví, já to připomenu -, čas od času jsem mu to vrazila do ruky vygenerované ze systému, aby to vypadalo oficiálněji - Jo, jo, já to připomenu-, čas od času jsem poslala mailík rodičům - ticho. Tři měsíce to je legrace, jenže pak se začne zase blížit ta zatracená porada, Bernarda máte na hranici vyloučení, kdykoli ho vidíte, tak se ho ptáte Už mám omluvenku? Jo, jo, pracuje se na tom. Do třídy nemůžete vejít, aniž by se třída nezačala žulit a pokřikovat Tak co omluvenky, Bernarde? Jo jo, maká se na tom, mamka už ví o lednu. Jenže já bych potřebovala i prosinec a listopad. Jo, jo, to bude, nebojte. Do pátku? Já to v pátek potřebuju uzavřít. Jo, jo, to bude ve čtvrtek, nebojte.
Jo, jo, bylo. Ve čtvrtek. Omlouvám syna v uvedených datech. RD, nemoc…
A v pátek přijdu do školy, otevřu systém - a Bernard má první hodinu absenci! Já myslela, že mě jebne. Nebo že jebnu jednu jemu. Další přestávku ho vidím dveřmi z kabinetu procházet po chodbě, tak vyletím jak na pružině a volám na něj Bernarde, boha jeho! To už si snad děláte srandu! A Bernard vytřeští oči, zmenší se na polovic a rychle si tiskne prst na ústa, ať mlčím. Další přestávku mi šel poděkovat, že jsem na něj spustila, protože byl nepovoleně venku a byl by dostal vynadáno od kolegyně, kdežto takhle to vypadalo, že jsem mu vynadala já. To už ani nemáte sílu se zlobit. A další přestávku jsem měla svou omluvenku.
úterý 2. února 2016
Alice through the looking glass
Sotva na nás přestal hledět ze všech sociálních sítí a média nás přestala informovat o tom, že se nám zapsal do paměti jako Severus Snape, objeví se znovu. Právě byl zveřejněn tv spot k druhému dílu Alice, který Alan Rickman ještě stihl namluvit. V článku jej můžete shlédnout. Je to tak trochu masochistický počin - asi jako když mám v mobilu číslo několik let mrtvého člověka a odmítám ho smazat, i když na mě vyskočí pokaždé, když otevřu kontakty, protože je v abecedě hned zkraje. Někdy prostě věci smazat nejdou - nejde ani tak o smíření nebo nesmíření se se skutečností. Jde o to, že kdybychom je smazali, symbolicky bychom smazali i něco, co by nikdy mazáno být nemělo... To jsem trochu odpočila - koukněte se na klip a já jdu tu svou melancholii nějak rozředit mezi písemky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)