sobota 30. května 2015

Jen být správným příkladem...

Zas jen já.




Včera večer jsme vyrazily do hospody oslavit pár věcí, zapomněla jsem si mobil. Kupodivu jsem vydržela být nervní jen asi půl hodiny, pak jsem po něm ani nevzdechla. Nemyslete si, nemám žádnou tu chytrou věcičku, co za vás i zaleje kytky, když zapomenete, ne, já mám telefon starej asi šest sedm let, umím na něm volat, psát sms a nařídit budík - a většinu času ho potřebuju jako záskok hodinek.
K sobě jsem dorazila něco kolem jedné, mobil zdechlej, takže ho dám nabít - ráno hrozilo, že by se ozval jeden maník kvůli hodině (jo, učím aj v sobotu, ale už s tím seknu). Po nějakej době se zprovoznil - je letitej, takže kontakty naskakujou tak alespoň po patnácti minutách - a tam zmeškané volání od jednoho mého studenta. Hrklo ve mně - proč mi může volat v pátek pozdě večer? Stalo se něco? Potřebuje pomoc? Okamžitě píšu sms, že se omlouvám, že jsem neměla mobil u sebe a jestli se něco stalo.
Do pěti minut, kdy si kreslím nejčernější scénáře, dorazí sms - Ne, v poho. Jsem na sracky.
Spadl mi kámen ze srdce a byla jsem dokonce ráda, že jsem ten hovor nemusela přijímat. Tak jen napíšu sms: To jsme dva, tak si uzijte vikend a dorazte bezpecne domu.
Povinnosti učiněno zadost.

úterý 26. května 2015

Jak rozhodit školu snadno a rychle

Včera jsem prostě měla den.



Chodím pozdě. Sice se od té doby, co mám kamarádku, co je na tom s dochvilností ještě hůř než já, hlídám a snažím se na schůzky dorazit na čas, ale dost dlouho jsem byla přesvědčená, že jsem fyzicky neschopná dorazit někam na čas.

Naše škola začíná 8.15, ve škole musíme být 15 minut předem, to znamená 8.00.
NIKDY.
8.14 - a jsem tam jak na koni. Zkuste bydlet 4 minuty od pracoviště a chodit včas. Když jsem běhala přes půlku města, bývala jsem tam první a odemykala školu. To teď nehrozí ani smykem.
Včera se mi ale povedlo dorazit v 7.50. V tu chvíli všichni kolegové vyletěli jak na pérku do hodin a děsně se divili, že ve škole ještě nikdo není. Následně jsem dostala vynadáno, co blbnu, že je pletu. A pak se někomu zkuste zavděčit...

pondělí 25. května 2015

Konečně

Dnes se mi dostalo asi největšího uznání v mém životě.



Normálně probíhá hodina, probírám novou látku, do konce hodiny zbývá asi patnáct minut a najednou se ozve jedna studentka: "Všechno nejlepší."
"Facebook?" zeptám se, i když je mi vše jasné. Ta mrcha vždy všechno vykecá. (Ale potěšilo, že facebook otevřeli až tak pozdě.)
Tak mi teda děcka svorně pogratulovali (koncovku -a sem prostě nedám, no :D), načež jedna studentka správně podotkla, že mám narozeniny stejně jako Ian McKellen. To potěšilo, tím se chlubím ráda. Načež z jednoho studenta vypadlo: "Toho neznám, ale vás jo."
No může se mi reálně dostat většího uznání? :D


Co mi ale přišlo neskutečně kouzelný, byl jeden student: "Vy máte narozeniny? Jako dneska? Jako fakt?" A ještě na mě koukal, jako že ho fakt zaráží, že i učitelé mohou něco takového mít. :D

pátek 8. května 2015

8. 5.

Už to tu dlouho nebylo, tak zase krátké zpravodajství a výmluvy, proč nepíšu.


V březnu zavítal do Prahy v rámci Febiofestu Alan Rickman - toho asi zrovna na těhle stránkách představovat nemusím. Přijel sem se svým novým filmem A Little Chaos, který je tak krásně červenoknihovně přeložen jako Králova zahradnice. Alan si to střihl roli Ludvíka XIV., již zmiňovanou zahradnici Kate Winslet - a když už se tu tvářím tak potterofilsky, hraje tu i Helen McCrory (Narcissa) a Phyllida Law, což je matka mé milované Emmy Thompson (Sibyla) a Sophie Thompson (Mafalda Hopkirk). Kouzelný je tu i Stanley Tucci, protože ten je kouzelný vždycky, a to ani nemá s Potterem nic společného. Už když jsem zjistila, že sem láska mého života pojede, bylo mi jasné, že se daný den budu muset hodit marod, protože tohle si ujít nedám. Nakonec se to vyvrbilo tak, že jsem mohla odjet z práce dřív (oficiální důvod - potřebuju do knihovny - což byla mimochodem taky pravda), takže bych to stihla - a pak ještě přišla ředitelka s tím, že kdyby mi dala volno celý den, jestli bych kamsi zašla. Zašla, samozřejmě - takže jsem vyřídila pochůzky, vyzvedla si knihy na fakultě a vyrazila vyhlížet Alana. Shrnu to - od 19. března 2015 mohu klidně zemřít, protože můj život dosáhl vrcholu (a on se pak stejně po padesáti letech oženil s Rimou). Byli jsme ve stejném městě, dýchali stejný vzduch - a byl úžasnej, kam se hrabou fotografie. Prostě - ON FAKT EXISTUJE! (Nefotila jsem, fotek je všude dost, ale podpis mám : ) )

Abych unikla prázdnotě, co se v mé duši rozprostřela po naplnění životních cílů, vyrazila jsem teď v pondělí 4. 5. (hned poté, co jsem si odzadávala matiku) opět do Prahy vystát frontu - byl tu Jo Nesbo. Jestli jste tam nebyli (čemuž se mi vzhledem k tomu, že tam byla asi půlka republiky, ani nechce věřit), tak fronta byla od Neoluxoru snad až na Hlavák, šílený. My dorazili ¾ hodiny předem, a už jsme stály kus za rohem v Opletalce. Ale jakmile autogramiáda začala, utíkalo to velice rychle, Neoluxor měl výborně zvládnutou organizaci, nikdo nikde nezdržoval. Z fronty byl prý zaskočen i Nesboho tým - a autorovi samotném nemluvě - musel asi docela koukat, když kolem fronty procházel do knihkupectví. No, třeba se zase někdy staví. 5. a 6. se po republice ještě motal Kevin Hearne (Kroniky železného druida) v rámci svého evropského turné, v Praze a Brně křtil Gaiin štít, ale to už by mě asi zakousli - na škole je nás málo, kdo nezadává, učí, navíc akce s ním jsou od čtyř a to mi končí hodiny… Nakonec byla moje sestra natolik ochotná a skvělá, že mi tam došla, takže knížečky s podpisem mám.

Přednedávnem jsem tu psala, že bude vycházet další kniha Terezy Matouškové. Vílí kruhy jsou již v prodeji, je to formátem sice malinká roztomilá knížečka, ale nenechte se zmást - stran to má kolem 250, a na rozdíl od Hladových přání, ze kterých dýchala převážně pohádková (kolem toho slova si domyslete uvozovky, o pohádku se nejedná) atmosféra, Vílí kruhy opouští tuto hravost a vrhají se do Podmoří s opravdu velkolepým zápřahem - projedou ho skrz naskrz a ještě zabrousí do jeho pantheonů. Víc nenapíšu, stručný náznak děje máte v předchozím článku, na internetu se již objevují první recenze, takže v případě zájmu je vše dohledatelné. Jen bych k tomu všemu ještě zmínila, že knihu doplňují i půvabné ilustrace Aleny Kubíkové. Snad nebude vadit, když sem přidám ukázku.


Poslechli a výtah se rozjel dolů. Mechanismus se teskně rozskřípal, rozklapal a rozhučel. Femorianovi se stáhly útroby novou vlnou hrůzy. Namlouval by si, že je to strachem z neznámé výšky, ale stroj k němu promlouval jasnou řečí umírajícího zvířete. Dokonávalo zatraceně rychle.
(Tenhle odstavec se mi vážně líbí :D )