Je to s podivem, ale pořád ještě žiju. Dokonce mám skoro dopsanou kapitolu, ale mám ji skoro dopsanou už tři neděle a ne a ne se dostat z toho skoro. A teď ty tradiční výmluvy a stížnosti, proč mi nic nejde a proč sem netvořím. A vůbec takové shrnutí, co se dělo od mého posledního zjevení se tady.
Pokud si vzpomínám, naposled jsem se tady čertila, že mě honí od čerta k ďáblu, že mě, zásadového pecivála a necestovatele, nejprve vyslali s děckama do Německa a pak pro jistotu i do Francie. Mezi tím jsem si střihla Vídeň, ale to byla soukromá akce, tak ta byla fajn. O svých problémech s doklady jsem se tu už taky šířila dost, takže to taky nechám plavat.
Po návratu z Paříže mě čekalo několik týdnů stresu, kdy se řešily důsledky výletu. Ne, nepotkala jsem neodolatelného Francouze a nečekala cokoli malého, u čeho bych měla cítit iracionální potřebu posílat to studovat románské jazyky, ale jsem prostě moc měkká a řešily se kázeňské problémy. Mně dala většina lidí docela pokoj, protože jsem dorazila do školy nasraná hned první den a v kanclu oznámila, že už s našima děckama nejdu na výlet ani pod schody, ale jinak to bylo docela výživné. Děti dělaly, co mohly, aby se předvedly v tom nejlepším možném světle, už druhý den jsem měla nervy na pochodu a výlet jsem si začala užívat, až když jsme sedli do busu a já věděla, že pokud někoho nenecháme na benzínce při rauchpauze, tak nás domů dorazí stejný počet, jaký před pár dny vyjel. Jen s pár kázeňskými opatřeními. Nebudu to rozebírat, na škole si mě kvůli tomu dobírají doteď. Hlavně děcka. Nicméně přineslo to i jedno pozitivum. S kolegyní ze školy, která tuto akci pořádala, jsme se sešly před Vánoci na polední punčík na náměstí, akci jsme rozpustily ve tři v noci. Aspoň mám zase jednou svobodnou kamarádku, se kterou nemusíme řešit chlapy - a žádnej nás nekontroluje co dvacet minut, když si jdeme večer sednout na "jedno".
Pak přišlo vyhrožování inspekcí. Nejdříve že bude do konce listopadu, pak do Vánoc, pak hned po Vánocích, pak do konce ledna, teď to vypadá na začátek února. Nicméně se kvůli tomu řešily papíry, hromady papírů, všechno muselo sedět - a já NENÁVIDÍM papíry. Pošle se mi dokument a jsem ve stresu. Nesnáším RVP, ŠVP, rozepisování individuálů, cokoli. A to ještě já to řeším tak, že tam něco namlátím a odešlu - a když mi to omlátí o hlavu, tak tam něco doplním, když je ticho, tak už po tom ani nevzdechnu. Když zapisuju, otevřu si vedle program na rok a zapisuju podle toho a žlutím v něm, co už mám - prostě papíry musí sedět bez ohledu na to, co skutečně děláte. Ono to zní jako kravina, ale mě tohle neskutečně demotivuje a otravuje. Přes devadesát procent mé práce jsou tyhle papíry, které mizí v propadlišti dějin a nikoho reálně nezajímají. Své přípravy na hodiny řeším tak, že maximálně večer hodím do tašky nějaké učebnice s tím, že ráno asi něco oskenuju. Přitom mě vždycky bavilo učit. Ale tyhle kraviny okolo mě neskutečně ubíjejí. Zvlášť když vám k tomu ještě věčně nefunguje systém, kterej je jen na školních počítačích, které jsou věčně obsazené, u sebe to nemáte, abyste na absence apod. sedli třeba večer, a pak se na vás řve, že zapisujete vše se zpožděním. No, už se moc neřve, a už vůbec ne přímo, a už ani ne na mě, protože je na mě asi vidět, jak moc už mi to je někde. Ale to nic nemění na tom, že jsem se zase dostala do jakého období deziluze a že si připadám, že žiju v jakémsi mezičase, kde se tak nějak neplodně plácám a vše je k ničemu, že dělám práci, v níž nevěřím, věci, které nesnáším a jsou mi proti srsti, a lžu snad každé instituci, pro kterou mám něco zpracovávat. Nevěřím smyslu své práce, nevěřím sobě a cítím, že to takhle dál nepůjde a budu si to u sebe muset nějak vyřešit, tak či onak. Přece jen mám pořád jakousi utkvělou představu, že tohle je povolání, co by mělo člověka bavit, protože jinak nemá moc smysl. Nejsmutnější je, že mě těch necelých deset procent, o kterých by to mělo být především, baví. Baví mě učit, baví mě děti. Jenže furt je tu těch devadesát procent administrativy, ze které bych si nejradši hodila mašli.
Solidně to na mě dopadlo zase včera. Nechci mluvit o vyhoření - vím, jak jsem na tom byla před pár lety, a vím, že tam už to zajít nenechám. Jde spíše o celkovou únavu, otrávenost, frustraci. Mám kolegu, co stále ve vší té administrativě hledá smysl a snaží se ji dělat poctivě, se svým nejlepším vědomím a svědomím. Naflákat tam něco, jen aby to bylo, prostě nedokáže. Stále svádí boje s větrnými mlýny, stále to prožívá, a já se přistihla, že mu strašně závidím. Sice je to vysilující a na poradách je mi ho vždy neskutečně líto, ale na druhou stranu - musí to být úžasné, bojovat za něco a dávat tomu smysl. Také bych to chtěla obdobně cítit, ale nedokážu to. Pro mě to smysl ztratilo už dávno a zůstala jen deziluze. A pracovat na něčem, o čem víte, že to děláte k ničemu, jen tím zabíjíte hodiny svého života… Jak pak máte mít svou práci rádi? Zlaté větrné mlýny.
Nesnažím se tvářit, že jsem kdovíjak skvělý pedagog a že jediné, co mě štve, je administrativa, a že nebýt jí, jsem nadšená a excelentní. Nejsem. Přestala jsem vidět v školství smysl. Udělali jsme ze škol byznys, platíme jim za hlavu a divíme se, že jde úroveň škol dolů. Co se ale čekalo? Samozřejmě, že si budeme na školách držet studenty, kteří na to evidentně nemají, ale když za to máme prachy - a prachy přece potřebujeme na provoz… Je jedno, že nedáš dohromady ani českou větu, co by dávala smysl, hlavně když platíš školný. Místo čtyř let si tě tu necháme pět šest, pak si několikrát zopákneš maturitu a my ti řeknem, že sorry, ale na tohle nemáš… Na mé předchozí škole děti moc dobře věděly, že pro školu je lepší a jednodušší sehnat si nového pedagoga než studenta. Jedno děvče mi to na férovku řeklo přímo do očí a myslelo si, že se složím. Vyvedla jsem ji z iluze, že jí budu líbat nohy, a myslím, že jsem jí docela jasně dala najevo, že tohle zapotřebí nemám a taky se klidně mohu sebrat a poslat ji někam a nechcípnu studem už přede dveřmi. Tady to sice takhle nevypadá, ale v podstatě to není o moc lepší. Děti sice máme úžasné, mám je strašně ráda, ale jsou bez zájmu, líný, neochotný pracovat a věčně se vším nespokojený. Chcete po nich něco, je to špatně, dělat to nebudou, nechcete po nich nic, je to špatně, protože nic nevědí, a chtěly by - ale jakmile po nich něco chcete… Bludný kruh. A zase - oni vědí, že nemusí. Platí přece školné a škola udělá cokoli, aby je tam udržela. My sice můžeme dělat bububu, ale ve skutečnosti jsou to oni, kdo si může vyskakovat - a o své mocenské pozici vědí. Nebo ji alespoň cítí. A mě tohle nebaví. Když jsme studovali, na začátku hodiny se nám oznámilo téma, a nikoho ani nenapadlo diskutovat o tom, že chemie k ničemu nebude, tak proč bych se měla učit o alkinech. Nebudu matematik, faktoriál nepotřebuju. Nebo úpravu zlomků. Kde v životě upotřebím úpravu zlomků? Prostě jsme maximálně tak protáhli ksichty, ale dělali jsme, co jsme měli. Teď budeme s každým diskutovat a smyslu práce v kolektivu, o smyslu kázně, o smyslu plnění úkolů, povinnostech, řádu… A ve výsledku neděláme nic. A všechno je naše vina, protože jim to neumíme vysvětlit a neumíme je namotivovat. Já ale taky nejsem motivovaná - jenže to nikoho nezajímá. Chvilku to vydržím, ale když na mě celou dobu jen zírají otrávené ksichty, ze kterých jasně můžete číst "mě to nezajímá, já to dělat nebudu, i kdyby ses postavila na hlavu", tak si říkám k čemu. Pro koho tuhle komedii vlastně hraju. A to ještě v lepším případě, protože většinou jsou všichni upíchnutí v noteboocích a mobilech, a tváří se strašně dotčeně, když se po nich něco chce. Protože k čemu je jim němčina, když umí angličtinu. A všude přece chtějí angličtinu, že jo. Ale už jim nevysvětlíte, že ano, všude chtějí angličtinu, jasně. Ale je to tak, že umíte anglicky, Tečka. O tom se nediskutuje, to je předpoklad. A teď povídej, jaký cizí jazyky umíš… Ale co, jazykovky jsou plné lidí, kterým se tohle tvrdilo, a teď jim můžete vesele říkat "já vám to říkala". Teď si tam sedí po práci, hlavu plnou dalších starostí a povinností a musí si to platit. A co si budeme nalhávat, čím je člověk starší, tím to leze do hlavy hůř. Ale pro mě je to jakási satisfakce. Je to hnusný, ale je to tak.
Čím dál častěji uvažuju o změně práce. Myslela jsem si, že nemám ideály, ale asi jsem jich měla víc, než jsem si myslela, a už mi moc nezbyla síla předstírat, že mě to baví a vidím v tom smysl. Teď jsme zase smolili nějaký papíry, a já byla zase vyřízená. Ne že by byl takový problém naplácat tam nějaké kydy. Všechno je to stejné, všude hážete stejné bezobsažné fráze, kde se to hemží slovy, jako cílevědomost, uvědomění, zodpovědnost, osobnostní rozvoj, individuální přístup, moderní postupy, projekty, bla bla bla… Prostě to vezmete, zamícháte, přidáte nějaký rým a odešlete. Gratuluju, vytvořili jste další zbytečný canc. Ale já tyhle dny nejsem schopná už sáhnout na cokoli jiného, jako by to ve mně tvořilo bloky a vysávalo ze mě energii. Stejné kydy, co se tvořily za komunizmu, tvoříme znovu, jen je odíváme do jiných hávů. Proč ne, už i k tomu, že na vzdělání má právo každý bez ohledu na to, jestli na to intelektově má nebo ne, jsme se vrátili. Pod korouhvičkou individuálních přístupů jsme odstřelili požadavky a standardy. Státní maturitu jsme zredukovali na paskvil, který musí být průchozí pro výběrová gymnázia i učňáky. Do tříd integrujeme studenty, kteří nemají šanci zapadnout a integrovat se. Nechápejte mě špatně, neobhajuju tady výroky toho ctěného pána, co nám stojí (nebo většinou asi leží) v čele státu. Nemám nic proto integraci - když se týká dětí, které jí jsou schopny. Dětí, které na to intelektově mají a jsou schopny se přiměřeně socializovat. Ale ten trend, že do škol nacpeme úplně všechny? K čemu to má sloužit? Intaktní žáky takové děti zdržují - i s asistenty výuka nevypadá tak, jak by měla. Nemluvě o tom, jak to zvládají oni. Argumentovat tím, že jsou v "normálním" kolektivu? No, ano, fyzicky tam jsou, ale dost často jsou tyto děti přehlíženy, nezapojují se a ostatní se je taky nesnaží zapojit. Děti je tolerují, vědí, že tam jsou, jak se k nim chovat, ale berou je trochu jako cvičené opičky. Jsou v kolektivu, ale veškeré dění plyne kolem nic, a jsou opuštěnější, než by byly mezi "svými", kde by si alespoň mohli popovídat o svých problémech, o kterých jejich spolužáci nemají ani ponětí. Ještě jednou zdůrazňuju - netýká se to všech znevýhodněných studentů. Také jsme měli ve třídě spolužáka na vozíčku, a ani jsme to nevnímali jako něco zvláštního. Ale když vám do třídy hodí dítě s poruchou chování, s disociálními poruchami, dítě, které není schopné jakkoli fungovat, je mentálně úplně jinde, tak tím pomáháme jemu nebo ostatním? Když má sice poruchu, ale nesmí se o tom nikomu říkat, ale vyžaduje se speciální zacházení, jak to asi vezmou ostatní děti? A pak jsou tu ještě takové podružnosti, jako je třeba opožděné dospívání - takže na ZŠ se sice rozdíly setřou, ale na střední už jsou děti úplně jinde a tento jedinec vám osaměle vlaje někde za nimi a nemá se s nimi o čem bavit, protože je rozdělují osobní zájmy, životní zkušenosti, názory, skoro všechno…
Když to shrnu - jsem prostě ze všeho otrávená a unavená a nebaví mě diskutovat o věcech, co by měly být jasné, přirozené a součástí normálního přístupu.
Krásné prožití svátků vám všem, kdo sem ještě zabloudíte. Jako malý dárek jsem konečně jakž takž dopsala poslední kapitolu a navázala tak na svou práci z dubna 2014. Nutno podotknout, že kvalita tomu čekání neodpovídá, ale aspoň je to už oficiálně zveřejněno. Navíc jsem Colleen slíbila, že s tím už konečně zase hnu. Zároveň se omlouvám všem potenciálním nováčkům - veškeré nesrovnalosti v povídce se vysvětlí, když se podíváte na data zveřejnění - po těch letech už nevím ani já, co jsem kde plácla a co z toho mělo být. určitě to ale původně mělo nějaký záměr :D
Co stálo za najmutím Zlatoslava Lockharta
